V sobotu jste porazil i olympijského vítěze Jiřího Prskavce nebo Víta Přindiše a Vavřince Hradilka. Je to vaše životní sezona?
Doufám, že ano. Je to parádní sezona. Ale snad tím moje úspěchy nekončí. Věřím, že tohle je jen začátek.
Čím si vysvětlujete, že nyní vyhráváte vše, co se dá?
Trochu jsem si to srovnal v hlavě, protože se mi nevydařily nějaké nominace. Pak už to byla jedna jízda za druhou, která mi vycházela, a musím říct, že teď je to parádní pocit.
Musel jste úspěchům hodně věcí obětovat?
Skoro všechno. Školu, čas s přítelkyní, čas s rodinou. Navíc teď se budu stěhovat do Veltrus a budu už trénovat jen v Praze v Tróji. Čeká mě tam i škola, kombinované studium na FTVS.
Nedávno jste v kategorii do 23 let vyhrál mistrovství světa i Evropy. Popište nám obě zlaté jízdy.
Na světovém šampionátu v Tacenu ve Slovinsku je nejdřív známý skok na startu, kde padáte asi z pěti metrů dolů. Potom mi první pravá protivodná branka až tolik nevyšla, zadrhl jsem o dno. Zbytek tratě byl už perfektní a podle našich představ s trenérem. Vyhrál jsem tam o necelé tři vteřiny.
A na Evropě?
V Solkanu (osada u obce Nova Gorica v západním Slovinsku na hranicích s Itálií) to nemám moc rád, protože se tam jezdí na přírodní řece bez jakýchkoliv válců. Tady na Lipně aspoň jsou. Ve finálové jízdě jsem udělal pár lehkých chyb, ale nakonec to stačilo v cíli o třináct setin sekundy před druhým Francouzem.
Nakonec zmíníme Lipno. Jaký to byl pro vás závod?
Těžký. Jak fyzicky, tak i technicky. Na Váňově skoku byla protivodná branka a spousta lidí ji sjížděla pozadu nebo se tam i převracela. Já jsem si ji najel zleva a vyjel pak zprava, nakonec mě to celého zalilo, takže jsem se tam také necítil moc komfortně a bezpečně.
Trať pod lipenskou přehradou se řadí mezi nejtěžší svého druhu. Potvrdíte to jako závodník?
Určitě, minimálně v Evropě je to opravdu ta nejtěžší trať. Je přírodní a hlavně se na ní málo trénuje, takže moc závodníků nemá Lipno až tak dobře naježděné.
Pocházíte ze sportovní rodiny. Maminka hrála házenou a pak přešla na dlouhý triatlon. Táta také závodil na divoké vodě. Existovala varianta, že vy byste se nevěnoval vrcholovému sportu?
Také jsem chvíli dělal triatlon, ale hrál jsem i fotbal a podobně. Nakonec jsem skončil u vody a asi je to dobře. Úplně poprvé mě naši posadili do lodě v pěti letech. Víc s lodí jsem pak začínal v devíti letech na Vltavě na bývalém jezu U Rybů, protože se tehdy kanál Lídy Polesné v Budějovicích zrovna celý opravoval.
A chytil vás kajak hned od začátku?
Ani moc ne. Nejhorší bylo dojít na trénink, ale to jsem měl u všeho. Zkoušel jsem i kanoi, kterou jezdil táta, ale to mi nějak nepřirostlo k srdci. Hned jak jsem na to sednul, tak jsem se převrátil. Ale od mých dvanácti let mě už kajak chytil a nikdo mě z toho nemohl vyndat.
Nedávno Jiří Prskavec na olympiádě v Tokiu ve vaší disciplíně získal zlatou medaili. Další letní hry jsou už za tři roky v Paříži. Uvidíme vás tam také?
U nás v republice je velmi náročné se na olympiádu vůbec dostat, je tu obrovská konkurence. Samozřejmě že je to můj cíl. Vlastně už od té doby, co jsem s kajakem začal. Nechci tu předbíhat, ale přece jen bych se do Paříže rád podíval.
Jakub Krejčí
Kdy vám začne příprava na olympijské nominační závody?
Za rok a půl už máme první nominaci, tam to pro nás bude důležité. Před olympiádou konečné výsledky rozseknou asi až jarní závody. Tento i minulý rok byl Jirka Prskavec suverénně nejlepší, což také předvedl v Tokiu. My mu s kamarády vodáky společně všichni fandili v Tróji, kde byla velkoplošná obrazovka, komentoval to všechno Dan Stach a udělali jsme si u kanálu neskutečnou atmosféru.
Sice jste evropský a světový šampion do 23 let, teď čerstvě máte i republikový titul, ale určitě víte, kde máte ještě své rezervy. Kde se potřebujete zlepšit?
Potřeboval bych zlepšit vytrvalost a potom regeneraci po závodech. Přiznám se, že trochu flákám protahování se po jízdách nebo i masáže. Není na to moc času a ani nálada po náročných trénincích. Na tom musíme s trenérem zapracovat.
