„Jsou překvapení, že tak skáču. Bílý Evropan, to nečekali,“ usměje se pětadvacetiletý Satoranský, osamocený zástupce své země v basketbalové krajině zaslíbené. „Když je v tréninku nebo před zápasem šance ke smečování, podporují mě.“
A to až tak, že jeho jméno od spoluhráčů zaznělo jako možný tip na účast ve smečovací soutěži Utkání hvězd NBA řečené Slam Dunk. Tam se často dějí kousky, které popírají zákony gravitace i obvyklé představy o lidské fyziologii.
Jiný basketbalový vesmír. Aspoň zatím.
„Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. A myslím, že bych asi ani nechtěl,“ říká o nápadu z šatny Wizards. „Moc jsem toho neodehrál, moc jsem toho nepředvedl. Nejdřív bych radši něco ukázal na hřišti než být pozvaný do takové soutěže. Kvalitou bych se necítil: to, co předvedli minulý rok Zach LaVine a Aaron Gordon, na to bych si asi netroufl.“
Tihle mladí borci se stali nejlepšími z nejlepších. Satoranský takovým machrem jako oni není, přesto si - své pozici rozehrávače navzdory - v Evropě smeče tuze rád vychutnával: za Sevillu, Barcelonu i národní tým.
V NBA po slibném startu dlouho vůbec nehrál, nyní se vrací do rotace. Na zatloukání balonů do koše moc času není, byť by byl rád.
„Situace je jiná především tím, že na hřišti tolik nejsem; za 30 minut v Eurolize nastane víc příležitostí,“ říká pragmaticky.
A smečovací srovnání dvou světů? „Jsou tu výhody i nevýhody. V NBA jsou všichni mnohem atletičtější: když jdou na blok, skáčou výš a mají dobrý timing. Ale na druhou stranu je tu větší prostor pro úniky, což v člověku evokuje dojem, že by mohl mít smeče snazší.“
Jedna smeč jaro nedělá, ale nikdy neuškodí. Proto český skokan pružiny v nohou notně rozpumpoval v přípravě, když k Wizards nastupoval. S úspěchem: „Nic velkého, spíš šlo o získání respektu a představení se fanouškům. Možná jsem se představil i spoluhráčům, kteří mě tolik neznali.“
Až tak, že by jej - ať už vážně, nebo v rámci hecování - viděli i mezi smečujícími polomimozemšťany typu LaVineho či Gordona.
Ne, letos ještě ne. A jindy?
