Nejpozději příští týden si Eva Horáková vezme v hale míč a po více než půl roce ho hodí na koš.
"Od toho podzimního zranění jsem ho neměla v ruce," přiznává jedna z nejlepších basketbalistek Evropy nedávné minulosti, která sbírala sportovní vavříny pod dívčím jménem Němcová.
Téměř symbolicky tím odstartuje svůj další návrat do české nejvyšší soutěže. První absolvovala před rokem, kdy se rozhodla po téměř třech letech basketbalové pauzy, že bude opět hrát, po angažmá v zahraničí v Čechách.
Za Hradec Králové, kam to má ze svého bydliště kousek. Zvládala to výborně, hned se zařadila mezi opory hradeckého družstva. Ale na konci října si v utkání se Strakonicemi přetrhla zkřížený vaz v pravém koleně a sezona pro ni tehdy předčasně skončila. Nyní je rozhodnutá zkusit po roce další návrat.
Vy jste si opravdu na basketbalový míč za ten půlrok ani nesáhla? Nelákalo vás si jen tak hodin na koš, což byste asi zvládla, aniž by kolenu hrozilo nějaké nebezpečí?
Byla jsem se párkrát podívat na tréninku či na zápase, ale nehodila jsem si. Určitě bych to rukou zvládla, ale víte, jak to je. Člověku by to nedalo jen tak hodit...
Kdy tedy začnete s Hradcem Králové trénovat?
Mohla bych asi i hned, po těch šesti měsících je koleno v pořádku. Musím si o tom promluvit s panem trenérem Volejníkem, chystám se na to v nejbližších dnech. Už kvůli také kvůli tomu, že mi skončila smlouva. Měla jsem ji na rok.
S tím asi problém nebude.
Věřím, že se nějak dohodneme, mluvili jsme o tom, ale podepsané ještě nic není. Každopádně chci ještě jeden rok zkusit.
Předpokládám, že v Hradci, i když o hráčku vašich kvalit by určitě stáli i jinde. Liga se teď bude hrát i blízko na druhé straně od vašeho bydliště.
Myslíte v Pardubicích?
Určitě víte, že postoupily.
Jistě, dokonce jsem se tam byla na tom rozhodujícím zápase podívat.
A z domova to tam mám možná blíž než do Hradce (smích). Ale v Hradci plánuji schůzku, domluvíme se.
Jak bylo těžké se po listopadové operaci opět dávat dohromady?
Přece jen cítím, že se všechno hojí pomaleji, ale teď už je to docela dobré. Skoro tři měsíce jsem den co den v posilovně, běhám, jezdím na kole. Už bych asi reálně mohla pomýšlet i na klasický basketbalový trénink, ale nechci nic uspěchat. V této chvíli ani není potřeba.
Když se vám to v říjnu stalo, vaše první slova byla, že to je konec.
Kdy vás tenhle názor přešel?
Je fakt, že jsem něco podobného na všechny kolem vykřikovala, ale nemyslela jsem tím úplný konec, ale konec sezony. I když to možná vyznělo jinak. Ale v té chvíli toho člověk z pusy vypustí... Vím o tom své, hned jsem věděla, o co jde, protože jsem něco podobného zažila s druhým kolenem v Americe. I když tady chvíli žila naděje, že to přetržený vaz nebude.
Kvůli zranění se k vrcholovému basketu vracíte vlastně dva roky po sobě.
To je pravda a jediný rozdíl je, že zatímco loni to bylo po tříleté pauze, tak letos jen po šestiměsíční.
Ta loňská tedy musela být z hlediska přípravy s týmem pro vás možná i těžší.
Neviděla bych to tak, protože jsem se před jejím začátkem čtyři měsíce tvrdě individuálně připravovala. Pomohlo mi to, i když samozřejmě to ani pak nebylo jednoduché. Už jsem holt nebyla všude první nebo druhá.
Jak jste to zvládala?
Těžce hlavně ve chvíli, kdy liga začala a hrálo se dvakrát v týdnu. Pak už pro mě tréninkové dávky mezi zápasy byly hodně náročné, měla jsem i některé úpravy.
Neodradilo vás ta zkušenost od chuti podstoupit letos něco podobného?
Chuť je, jinak bych do toho už ani nešla.
Loni na podzim se dokonce mluvilo o tom, že byste se mohla vrátit i do reprezentace, domácí mistrovství světa by vás nelákalo?
Dokonce mi pan Blažek (trenér ženské basketbalové reprezentace pozn. autor) později říkal, že mi chtěl volat a popovídat si o tom, když se dozvěděl, co se mi stalo. Nevím ale, jestli bych do toho šla, co bych mohla přinést, pauza byla dlouhá, asi by šlo o moje zkušenosti, těch je dost.
