Ač ho za deset let čeká už stovka, je Lubomír Procházka stále velmi čilý. Sice v poslední době nemůže kvůli bolesti nohou už moc vycházet ven, každý den ale maluje, stále rád zpívá a hodně čte.
Lubomír Procházka ve svém ateliéru
"Podržte se, ale každý den teď nejméně půl hodiny čtu Bibli. Zajímá mě ale i běžná beletrie," vypráví s úsměvem. Stojíme v jeho kuchyni, která je současně ateliérem.
Voní to zde barvami. Na poličce i na stole leží malířovy obrazy. Je na nich hrad Trosky, jarní krajina i květinová zátiší. "Mými učiteli byli slavní čeští malíři František Jiroudek, Bohumil Dvorský, Alois Fišárek i největší z nich, Willi Nowak," vypráví Lubomír Procházka.
Původně chtěl být lékařem
Malování, ale také zpěv a hra na klavír ho bavily od dětství. "Původně jsem ale chtěl studovat medicínu. Už jsem byl přijat k jejímu studiu na univerzitě, jenže přišel začátek války a vysoké školy zavřeli," vzpomíná umělec, jehož otec - vysokoškolský profesor - byl pro úzké kontakty s Anglií a USA v roce 1948 odsouzen k třinácti letům žaláře.
Lubomír Procházka se místo medicíny dal na hudbu. Vystudoval pražskou konzervatoř a později působil jako sólista na mnoha divadelních scénách v Česku i cizině, nejdéle v ostravské opeře. Zahrál si desítky rolí. Kterou z nich měl nejradši?
"Strašně rád jsem zpíval Smetanu, Dvořáka, Janáčka, ale třeba i Toscu, Bohému nebo Rigoletta," vypráví Lubomír Procházka, který do Ostravy poprvé přišel v roce 1942. "Všechno, co umím, jsem se naučil v Ostravě," říká.
