Nudíte se, kupte si kozu. Nebo rovnou celé stádo! Tak by se dala parafrázovat zlidovělá věta z filmových Postřižin v případě chovatelky a majitelky kozí farmy v Krasolesích na Pelhřimovsku Jany Provazníkové.
"Když se mi roce 2002 narodila první dcera, připadala jsem si na mateřské hrozně nevyužitá. Byla jsem od osmnácti zvyklá pracovat, jezdit každý volný víkend na chalupu," začíná své vyprávění Provazníková. Začala proto přemýšlet, co k mateřství ještě dělat.
"Před Vánoci mi v knihkupectví úplně náhodou padla do oka kniha o chovu ovcí. Přišlo mi to tehdy jako ideální spojení. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká," vypráví farmářka.
Ta vyměnila jistotu stálého příjmu v Praze, odkud pochází, za nejistotu podnikání v zemědělství na samotě uprostřed Vysočiny.
S partnerem první dva roky podnikali na rodinné chalupě v Krasolesích. "Měli jsme deset koz, chlév byl ve staré stodole, voda se ohřívala v kotli, topili jsme v kamnech, sýry jsme vyráběli v kuchyni, všechno na koleně," říká.
Ukázalo se však, že prostory jsou malé, protože tam chtěl jezdit i zbytek rodiny, což se s farmařením nedalo skloubit.
"Pak se ale naskytla možnost koupit tuhle léta opuštěnou chalupu, která by za pár let asi spadla, a tak jsme se s majitelem rychle dohodli," líčí vznik kozí farmy.
Rodina se tak kolem roku 2005 pustila do kompletní přestavby ruiny na farmu se sýrárnou a o dva roky později po narození druhé dcery se sem přestěhovala nastálo.
Nyní mohou vyrábět sýr celoročně
Chov se začal postupně rozšiřovat až na padesát kusů a s tím rostl i objem výroby sýrů. "Zjistili jsme, že kapacita sýrárny je zhruba čtyřnásobná oproti tomu, kolik mléka jsme schopni sami vyprodukovat, což je kolem tří litrů na zvíře denně," říká farmářka.
"Zlom nastal, když nám veterina povolila vyrábět i z kravského mléka, které jsme dokupovali. Sýry jsme tak mohli začít vyrábět celoročně, protože kozí mléko v říjnu kvůli březosti skončí a další je až v dubnu," vysvětlila Provazníková.
Většinu produkce sýra rodina prodá na farmářských trzích, zbytek se zaváží do pražských restaurací a lahůdkářství.
S plemenem, které od počátku chovají, přišli před lety v Česku mezi prvními a pořídili ho z Německa. Jednoduché to ale nebylo.
"Oslovovala jsem jednotlivé farmy, ale často se stalo, že mi kozy slíbili, ale nakonec je na poslední chvíli prodali někomu jinému," popsala chovatelka.
Představy člověka z města vzaly za své
Ta nakonec postupem času zjistila, že mateřství se s farmařením časově neslučuje. "Paradoxně k druhému dítěti jsem už musela pořídit hospodyni. Moje naivní představy člověka z města vzaly za své. Ukázalo se, že je práce kolem hospodářství časově hodně náročná a trvá 365 dní v roce. Když třeba na půl dne odjedu, tak práci, co předtím nestihnu, pak valím před sebou, chybí rezerva. Člověk je ale zase svým vlastním pánem," hodnotí farmářka.
Zákonem schválnosti podle ní je, že k "rodinným pohromám" dochází vždy ve chvíli, kdy zrovna není doma.
"Když jsem v chalupě, tak se nikdy nic nestane. Stačí ale, abych s dětmi vyrazila třeba do zoo, a kozy hned něco provedou. Třeba zboří branku, vlezou do sadu a zničí stromky, které tam pět let rostly. Nebo vylomí branku a sežerou všechno krmení a pak mají zdravotní problémy. Jinak jsou to ale chytrá a kontaktní zvířata," podotýká Provazníková.
Každá z koz ve stádu má své jméno a jejich majitelka si asi nejvíc užívá jejich pastvu.
"Hodně lidí si třeba myslí, že padesát koz jde těžko zvládnout, ale není to tak. Jsou jako hejno a jdou stejným směrem. Pak, když se konečně přijde na místo, kde se začnou pást, tak si sednu, čtu nebo jen tak na ně koukám jako na rybičky v akváriu, hypnotizovaná tím, jak se hýbou. To jsou pro mě příjemné chvilky zadostiučinění, kdy si člověk od každodenní dřiny odpočine," dodala majitelka kozí farmy.
Ta nemá v plánu dál chov rozšiřovat, ale spíš jen doladit formu svého současného stáda k dokonalosti.
