Tady jsou nejvýše položené vinice na světě, zde se tyčí až do výšky 4478 metrů nad mořem všudypřítomný ledový vykřičník Matterhorn. Na ten si dnes netroufáme.
Zkoušíme však výstup k horské chalupě Wiwannihütte, u níž na mapě najdete čtyři číslice: 2471. Nepotřebujete cepíny ani lano. Jen dobré boty a být aspoň trochu v kondici. Za sebou necháváme docela nevlídné průmyslové město Visp.
Už o několik metrů výš v Eggerbergu začíná naše cesta za romantikou. Délka trasy? Podle místního rozcestníku čtyři a půl hodiny. V horách se kilometry neuvádějí.
U srubu Ze Steinu se občerstvíme. Pracují tady manželé Manuel a Manuela. Dáváme si víno a čekáme, až nám připraví švýcarské národní jídlo - raclette. Tvrdý sýr nahřejí nad speciální "žehličkou", a když se na něm objeví hnědé puchýřky, setřou vrchní vrstvu na talíř. Podává se s brambory ve slupce a s kyselými okurkami a cibulkou.
Středověký vodovod
Musíme zvládnout převýšení téměř 1600 metrů. Klikaté pěšiny i cesty vytesané do skály věrně provází nejen divoce rostoucí azalky a macešky, ale i strouha. Odvádí ledovcovou vodu, která zavlažuje údolí. To je důmyslný vodovod Suonen Görperi, jejž ve 13. století vybudovali ještě předkové Švýcarů. Vždyť oblast byla osídlena už Kelty a Římany...
Na jednom místě tu kovově klape mlýnek. Jeho zvuk je v tomhle tichu slyšet na hony daleko. Když ztichl, místní z nedaleké vesnice věděli, že voda neteče, kudy by měla. Na opravy vodovodu tehdy vysílali hlavně děti, které se na krkolomných cestách snáz pohybovaly. Přesto na skalách visí několik pamětních fotografií těch dětí, které spadly a zahynuly.
Pozor na kamzíky!
Cesta přinese několikrát volbu: dopřát si trochu adrenalinu, nebo se skrčit a potupně pokračovat nízkým tunelem.
Jdu si splnit bobříka odvahy. Stojím na úzké lávce, pode mnou je půlkilometrová propast. Přejít deset metrů najednou trvá věčnost. Křečovitě se držím lana, které je přerušené několika skobami. Ty drží lávku ve skále. Jsou to nekonečné okamžiky, kdy není možné se něčeho přidržet, zachytit. Musím rychle přeručkovat. Je to jen pár vteřin, na ty se však jen tak nezapomíná, lechtají až v žaludku. Nejlepší rada zní: Nedívat se pod sebe.
|
Pro pochybovače, kteří si říkají, že Alpy tají a vydávat se do nich je teď holý nesmysl - naše spolupracovnice absolvovala přesně tuhle tůru minulý týden a hlásí, že nebyly problémy. |
Kdo obešel překážku a šel tunelem, ještě nemá vyhráno. Za půl hodiny potkáváme další lávku. Delší a užší, bez lana. A tunel tu přitom není... To už jsme však v bezpečí. U křížku jsme, tak jak nám poradili, poděkovali bohu, že nás ochránil.
Na terase horské chaloupky popíjíme bylinkový čaj a náš šerpa už nám to může říct. "Několik lidí už dolů spadlo." Nejčastější důvod? "Kamzík jim hodil kámen na hlavu."
Večeři nosí oslové
My jsme však měli štěstí, cestou nahoru jsme potkali jenom stádo ovcí a osly, kterým zachutnaly české sušenky. Odměna za to, že nám nahoru přinesli suroviny na večeři. Před horskou boudou nás uvítal nejen sníh, švýcarské vlajky a rezavá koťata, ale i kuchařka. Od poloviny června do konce srpna se tu vaří. Kolektory přes den sbírají sluneční energii, takže žádná černá hodinka při svíčkách se zde nekoná.
Na Wiwanihütte se stejně chodí brzy spát. Inu horolezecký režim. I my jsme unaveni padli do postelí a spánek přišel brzy. I tady, v nadmořské výšce 2471 metrů, se každý týden mění povlečení. Ve dvou hromadných ložnicích na dřevěných palandách může přespat najednou až třicet lidí. Tuto túru jsme zvládli. Výstup na Matterhorn? Snad někdy příště.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat Průvodce Ubytování |
 Cesta na Wiwanihütte ve Walliských Alpách |
 Malebná krajina během výstupu na Wiwanihütte ve Walliských Alpách |
