Dvouletá dcerka Sophie v bílém svetříku a s mašličkou ve vlasech se úplně ztrácela v jeho medvědí náruči. Táta ji mohutnými prackami zvedl z ledu, aby lépe viděla, jak plachta s číslem 88 a jeho jménem stoupá ke stropu arény Philadelphia Flyers. Obklopovala ji kouřová clona, diváci buráceli.
Při působivé show na počest hokejového centra Erica Lindrose se zapomnělo na chmury a jizvy. Na marné snažení o Stanley Cup. Na muka provázející otřesy mozku. Na spory s manažerem Bobbym Clarkem a na trpký rozchod s klubem.
Ve čtvrtek se konala oslava osmi sezon, během nichž jako tank drtil soky, zatímco vzápětí je oklamával vytříbenými kličkami. Lajna zvaná Legie zkázy, v níž ho doplnili Američan John LeClair a Švéd Mikael Renberg, se stala postrachem NHL.
V dojemné chvíli statný chlap ovládl city, jež v něm bublaly. Leč v minulosti nastaly i okamžiky, kdy se kanadská vazba rozplakala.
Zboural jsi mě pořádně!
Je pozoruhodné, kolikrát se Lindros během své kariéry ocitl v nevšední interakci s českými hráči. Na první setkání s ním patrně nikdy nezapomene Martin Ručinský.
V září 1991 bylo talentu z provincie Ontario, jehož označovali za nástupce Waynea Gretzkého, teprve osmnáct. „The Next One“ byl vybrán jako jednička červnového draftu a v létě pak hned nastoupil za nabitý nároďák na Canada Cupu.
Mnohem útlejší československý mladíček Ručinský na levém křídle u střídaček převzal pas od beka Kamila Prachaře. „Přede mnou plno lidí. Říkám si: Tam nepojedu, jen bych to ztratil.“ A tak se otočil a vrátil puk Prachařovi. „Koukal jsem se na svou nahrávku... Načež mě převálcoval vlak! Trefil mě vagon.“
S otřesem mozku a zlomenou klíční kostí se probral až v montrealské nemocnici. „Já Erica vůbec neviděl. Pak jsem si zákrok prohlížel na videu a byl to vážně čistý hit.“
Intenzivní sblížení si deset let poté vyříkávali coby spoluhráči v New York Rangers. Na palubě přepychového klubového letadla Ručinský parťákovi situaci připomněl.
„Faul to nebyl!“ hájil se Lindros.
„Nebyl. Ale zboural jsi mě pořádně!“ opáčilo české křídlo.
„S někým jsem tam dokonce vyrazil plexisklo nad mantinelem,“ vybavil si Lindros, kdysi výbojný mladík sršící energií, který rozčílil fanoušky Quebec Nordiques, neb za ně po draftu odmítl nastoupit. Odmítal pracovat pro jejich majitele Marcela Aubuta a vynutil si trejd do Philadelphie.
Proklínali jej příznivci soupeřů, poněvadž jim ostrými zákroky kosil oblíbence a jedinečnou kombinací síly a zručnosti mučil brankáře.
V sezoně 1994/95, kterou poničila výluka, se valil za triumfem v bodování, o který ho nakonec jen těsně obral Jaromír Jágr. Získal však Hart Trophy pro nejužitečnějšího borce NHL, což vlastně znamenalo, že byl ve svém oboru nejlepší na světě.
Jágr mu na slavnosti v Torontu záviděl. Sledoval jeho děkovný proslov. „Když odříkává poslední slova, přichází to, co přijít muselo,“ stojí v Jágrově knize Z Kladna do Ameriky. „Slzy stékající po tváři, hlas někde ve ztracenu, rozklepaná brada. Eric Lindros pláče.“
Ač na ledě působil valibuk suverénně, v soukromí se choval jinak – třeba i k Jágrovi z rivalského mužstva Pittsburghu docela přátelsky.
Češi všude, kam se podíváš
Byl kapitánem ve Philadelphii, céčko měl na reprezentačním dresu i na olympiádě v Naganu. V semifinále proti Česku připravil Trevoru Lindenovi vyrovnávací trefu na 1:1.
Při rozhodujícím rozstřelu málem skóroval. Dominik Hašek z pěti kanadských nájezdů vyhodnotil ten Lindrosův jako nejlepší: „Víceméně mě překonal.“
Po jeho blafáku do bekhendu však kotouč břinkl o tyčku. Kanada vypadla. Zlaté medaile – s Lindrosovým přispěním – dobyla až o čtyři roky později v Salt Lake City.
To už byl „Big E“ pryč z Philadelphie, kde ho lékaři posílali do bitev, byť ho dál trápily následky otřesu mozku. Jindy neodhalili, že mu zkolabovala pravá plíce.
V noci po utkání v Nashvillu ho hotelový spolubydlící Keith Jones donutil, aby jel do nemocnice, kde zjistili mocné vnitřní krvácení. „Vždyť mohl umřít!“ zuřil Lindrosův otec Carl.
Sveřepý (až šílený) manažer Clarke veřejně vyhlašoval, že je Lindros měkký. Jednali o výměně do Toronta. Lindros kousek od něj vyrůstal a jako kluk fandil Maple Leafs. Trejd ztroskotal na Clarkeově žádosti o beka Tomáše Kaberleho, jehož se druhá strana odmítla vzdát.
Klapl až trejd v srpnu 2001. Rangers nabídli Švéda Kima Johnssona a Čechy Jana Hlaváče a Pavla Brendla. Lindros si na Manhattanu porozuměl s Rusem Pavlem Burem a svou někdejší obětí Ručinským.
Orodoval u šéfů, aby s českým „levasem“ prodloužili smlouvu. Stejně jako předtím při přesvědčování Flyers, aby se nezbavovali zadáka Petra Svobody, ale neuspěl.
Tank musel zpomalit
V Rangers se sešli později a znovu se společnými známými chodili do kina i na večeře. „Je bezva kluk,“ tvrdil Ručinský. „Kdykoliv jsem potřeboval něco zařídit, pomohl mi.“
Všiml si, kterak Lindros po mnoha úrazech hlavy změnil styl: „Musel ubrat. Kdysi srovnal se zemí všechno, co mu stálo v cestě. Jenže pak měl problémy s oběma koleny a hodně otřesů mozku. Líčil mi, jak strašně ho bolela hlava. Jak si myslel, že se mu rozletí. To nasazení a srážky by nevydržel ani kůň.“
Mluvil jsem s Lindrosem několikrát. Stisk jeho pravice byl drtivější, než jsem čekal. Neomílal fráze. Vyprávěl o rybaření u jezera v Ontariu se Svobodou, jenž měl chatu opodál. „Taky jsme mastili karty. Pořád mi dluží tisíce dolarů,“ řekl posledně v New Yorku.
Českých stop se v jeho příběhu vyskytuje vskutku požehnaně. Na mistrovství světa 1993 potomek švédských předků letěl vzduchem po učebnicovém bodyčeku, který mu nasadil obránce Antonín Stavjaňa.
Když do „Philly“ přestoupil málo známý forvard Roman Vopat, hostil ho u sebe doma při večeřích.
Svého času se jednalo o jeho výměně z Rangers do Washingtonu za Jágra. Nakonec v lednu 2004 s Markem Messierem a Brianem Leetchem vítal číslo 68 na tiskovce a předával mu nový dres. V partii s Washingtonem hráli v jedné řadě, ale Lindros hned utrpěl další otřes mozku.
Vše válcující utržený vagón se postupně proměnil ve skřípající obouchaný vrak. Hlavně úrazy hlavy jej omezovaly. Nicméně v jeho chorobopise se vyskytlo i zranění oka, chodidla, operace zápěstí i ramena. Na chvíli se objevil v Torontu, končil v Dallasu.
NHL oficiálně opustil na podzim 2007, už ve čtyřiatřiceti. V létě 2011 se Jágr po návratu ze Sibiře upsal Philadelphii. Manažer Paul Holmgren lákal Lindrose, aby přerušil odpočinek na penzi: „Ty a Jags byste spolu chodili na přesilovky.“
„Big E“ ale odmítl. Poslední českou kapitolu do své story nepřidal.
Štěstí našel v soukromí. Před pěti lety se oženil s Kinou Lamarchovou, která pochází z Quebecu, z provincie, v níž byl veřejným nepřítelem. Mají spolu tři malé děti. Plavovlasá Sophie ve čtvrtek ve Philadelphii ještě nerozuměla, proč obecenstvo tátovi tak vřele tleská. Ale jednou si to jistě uvědomí.
