Vlahé istanbulské večery u Bosporského průlivu a dobré skleničky vína Tomáš Ujfaluši miloval. Hlavně kvůli výborné společnosti. Dobrák Cláudio Taffarel, jenž v Galatasarayi cepoval brankáře, vyprávěl, jak pevnými nervy při penaltovém rozstřelu proti Itálii dotáhl Brazilce ve finále mistrovství světa v roce 1994 ke zlatu. Nebo jaké to je adoptovat patnáct dětí. „Cláudio je tak lidský,“ váží si jej Ujfaluši.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Tentýž přídavek zmíní také u trenéra Roberta Manciniho, který dovedl na posledním evropském šampionátu Itálii k triumfu. „Je vynikající, galantní, profesionální. Psycholog, tvrdej i dobrej do party,“ vypráví bývalý fotbalový reprezentant v podcastu Z voleje.
Ujfaluši měl slavnému realizačnímu týmu jako nový sportovní ředitel Galatasaraye Istanbul v roce 2013 šéfovat. Coby někdejší kapitán tureckého giganta, který s ním vyhrál dva turecké tituly, si získal nejen horkokrevné fanoušky, ale hlavně prezidenta Aysala.
Mimochodem, pásku mu k jeho údivu i údivu tureckých reprezentantů po příchodu z Atlétika Madrid svěřil sám trenérský bouřlivák Fatih Terim. „Byl jsem takový jeho syn,“ říká znamenitý stoper s typickou čelenkou.
Ale tohle byla jiná výzva po úžasné kariéře. Už bez dlouhých vlasů, jež prořídly, a tak mu je ještě v Istanbulu po titulu ostříhal nůžkami na manikúru vysmátý parťák Milan Baroš, aby Ujfaluši dodržel sázku.
Teď měl být důležitým mužem v kanceláři.
Proč jsem nešéfoval Mancinimu
„Začínal jsem s Mancinim. Chtěli mě nachystat na sportovního ředitele. Učil jsem se turecky, jezdil na všechny možné schůzky, jednání s hráči,“ vzpomíná rodák z Rýmařova. „Roberto měl výborné asistenty. Byl taktický. A to byl problém, v tureckém fotbale nejsou hráči na taktickou práci tolik zvyklí. Chodili pořád za mnou, ať mu řeknu, ať už to neděláme čtvrtý den, ale já jim povídal, že to dělají pořád špatně a musejí pokračovat.“
Ujfaluši byl z Fiorentiny naučený, že dril vede k výsledkům. Leč turecká mentalita to příliš nepobírala. Puntičkář Mancini s asistenty dbal třeba na to, aby krajní obránci zpracovávali míč dopředu, aby už první dotek je předurčoval k založení útoku, a kolikrát ještě po tréninku na tom dokolečka dělali. Do toho se impulzivní Brazilec Felipe Melo občas chytl s Turky pod krkem. Divočina se vším všudy. Ujfaluši mluvil španělsky, italsky i německy. Hvězdám Drogbovi se Sneijderem po prohraném zápase domlouval, aby šli mezi novináře, že to jsou jen tři minuty a dělají to pro fanoušky. Jen v turečtině se ještě ztrácel. To ovšem nebyl hlavní důvod, proč zaučování na sportovního ředitele po čase odpískal. Stýskalo se mu po dceři. „Odešel jsem kvůli ní. S Kateřinou jsme už byli rozvedení. Kdybych měl plnou rodinu, bylo by to jiné,“ přemítá s odstupem.
Kdopak nám zkazil mistrovství světa? Ujfaluši vypráví nejen o ghanském přízraku |
Ani ve skautingovém oddělení Sparty nevydržel déle než rok, neboť postrádal hmatatelný výsledek desítek nakoukaných špílů po celém Španělsku. Vytipoval hráče, kteří nakonec stejně nepřišli. „A to mě nenaplňovalo.“ Teď však vyhlíží další návrat do profifotbalu: „Myslím si, že do nějakého klubu vstoupím.“
Haló, tady Benítéz. Skutečně!
Nejen s vyrýsovaným elegánem Mancinim, který před večery u vína chodíval pravidelně běhat, zůstává v kontaktu. „Sem tam si napíšeme, vždycky odepíše.“
Kontakty v jeho mobilu jsou působivé. Najdete tam například italského kanonýra Christiana Vieriho, s nímž konzultoval angažmá v Atlétiku Madrid. „Pojď do Atlétika, v Liverpoolu bys umřel,“ vábil ho. A pak Ujfalušimu u sebe doma uspořádal a zaplatil oslavu třicátin, seznámil ho i se svou mámou.
Koho však v kontaktech neměl, byl Rafael Benítez. A tak když drnčelo neznámé číslo a následně se volající představil jako manažer Liverpoolu, Ujfaluši nevěřil. Myslel si, že mu volá rumunský šprýmař z Fiorentiny Adrian Mutu, a poslal ho víte kam...
Tomáš Ujfaluši a Jaroslav Plašil (vpravo) rozhořčeně diskutují s rozhodčím během zápasu České republiky s Ghanou
„Jenže když mi volal hned zpátky, pochopil jsem, že nejde o žert,“ směje se. „Chtěl mě. Už jsem byl ale rozhodnutý, že půjdu do Atlétika.“
Liverpool je jediná štace, které Ujfaluši lituje, neboť Premier League mu ve výčtu top soutěží chybí.
Hamburk.
Fiorentina.
Atlétiko Madrid.
Galatasaray Istanbul.
Všude patřil mezi trojici respektovaných lídrů, kterým náleží čest nosit kapitánskou pásku. I to dokládá naprosto unikátní kariéru na poměry českého fotbalisty. Všude si získal nejen trenéry a spoluhráče, ale také fanoušky. Ostatně už proto, že žádné angažmá nebylo jen epizodou pro nové zážitky, ale aspoň tříleté až čtyřleté.
OBRAZEM: Hamburk, Fiorentina, Atlético. Jak vypadala Ujfalušiho kariéra |
Jsi Maďar, nebo co?
Až bude mít v březnu 45. narozeniny, mrkněte na sociální sítě, jak mu bývalé kluby s fanoušky ze srdce gratulují, a zčásti pochopíte, jakou pozici si ve světě vybudoval. Na svého kápa nezapomínají.
„Jsem velice komunikativní typ. Na hřišti spíš pruďas, co chce vyhrát za každou cenu. Hráči ke mně přirozeně vzhlížejí,“ vysvětluje, proč všude včetně národního týmu nosil kapitánskou pásku. „Je to pocta, unikát.“
Když se do něj v osmnácti na prvním tréninku v áčku Olomouce pustil nebožtík Jiří Vaďura, co že to má nováček za divné příjmení, jestli je Maďar, nebo co, sotva by si pomyslel, jaký příběh napíše. Svérázný levý obránce Vaďura zvaný Džules pokračoval v důrazném uvítání: „Doufám, že nehraješ levého beka!“
Tehdy Ujfaluši hrál všechny posty v obraně včetně defenzivního záložníka, ale pro jistotu jen zavrtěl hlavou: „Ne, vůbec, tam jsem nikdy nehrál, ani nebudu.“
I céres od olomouckého trenéra Karla Brücknera jej formoval, ačkoli chodil na tréninky s pokorou, někdy až se strachem. „Tohle byla nejlepší škola.“
Sám to však chtěl v Sigmě ve slabé chvíli zabalit. Zatímco v Rýmařově byl za kinga i mezi staršími soupeři, v Olomouci to bylo náročnější i proto, že byl malého vzrůstu. Vytáhl se až v šestnácti. Dva měsíce za mladší dorost vůbec nehrával. „Byl jsem z toho frustrovaný, chtěl jsem se vrátit zpátky, ale táta řekl, ať jsem silnej, že to nejde vzdávat. Kdybych měl tátu, který nebyl fotbalový fanda, tak bych se vrátil do Bruntálu a dělal agronoma, zootechnika, co jsem vystudoval.“
Naštěstí se vytáhl na 183 centimetrů a začínal nastupovat pod Brücknerem na šestce v záloze. „Měl jsem timing na souboje. Předskočení jsem měl vrozené, to se nedá natrénovat,“ líčí. „Odmalička jsem pracoval s balonem, táta byl trenér, hrozný pes, co mi dával sodu. Neustále jsem byl na hřišti. Jeden rok jsme tam dokonce i bydleli. Škole jsme moc nedávali. Venku bylo pořád spoustu dětí, hrály se turnaje.“
I na Vánoce jej pod stromečkem nejvíc potěšil míč. Nedal ho z ruky, tedy z nohy. A jak se to pak hodilo. Nedávno Atlétiko Madrid připomenulo, že Ujfaluši patří od roku 2005 mezi tři jeho hráče, kteří měli v zápase stoprocentní úspěšnost přihrávek, což se kromě něj povedlo už jen Axelu Witselovi a Josému Maríovi Giménezovi. Všech 52 pasů rozdal přesně spoluhráčům.
I když by si rád kopl také v Liverpoolu, Vierimu lanaření nevyčítá. Byla to trefa do černého. V Madridu byl šťastný a úspěšný. V roce 2010 na oblíbeném stadionu v Hamburku vyhrál Evropskou ligu, když prodloužení proti Fulhamu rozhodl druhou trefou Uruguayec Forlán. Do té doby ovládl jen Německý pohár, a tak se těšil na pořádné oslavy. Jenže přišel do šatny a tam byly pouze dvě lahve šampaňského. Po příletu do Madridu to samé. A tak zašel za trenérem Quiquem Sánchezem Floresem: „Quique, je to má první trofej, možná i poslední. Nevím, jestli vyhrajeme Superpohár proti Interu. To musíme oslavit. Kde je pivo?“
Z VOLEJE: Kéž by ti ta ruka upadla! Chytrý o životní pouti i MS bez Česka |
„Máš pravdu, napravíme to.“
A hned bylo veseleji. Když měli projížďku Madridem otevřeným autobusem, v ulicích je vítalo 250 tisíc lidí. „Úžasný. To mám do konce života,“ kývne. Také vítěze Ligy mistrů Inter Milán porazili. Ale to už se neslavilo téměř vůbec. „Superpohár je strašně nedoceněná trofej.“
Dvě reprezentační tečky. A hláška zlidověla
Ujfaluši je společenský, srdečný, má rád lidi a úsměvy. Dvakrát to však přepískl. V roce 2007 bulvár přišel s fotkami z jeho oslav narozenin na pokoji 433 v hotelu Praha, kde měla reprezentace základnu. Dorazily údajně i společnice. Tým dostal milionovou pokutu a Ujfaluši se omlouval na tiskové konferenci: „Nic jsem neplatil a ta částka absolutně nesouhlasí.“
A hláška zlidověla. Dnes ji používají všichni – celebrity i politici. „Žije pořád,“ usmívá se.
Druhý skandál měl však vážnější následky. Šest reprezentantů, mezi kterými nechyběl, vyrazila po domácí prohře se Slovenskem v neúspěšné kvalifikaci na mistrovství světa 2010 na večírek. Výkonný výbor je následně vyřadil z národního týmu. Někteří se později vrátili, Ujfaluši ale oznámil ukončení reprezentační kariéry. Za Česko si připsal 78 startů. Na Euru 2004 pomohl k jízdě do semifinále a zahrál si i na světovém šampionátu v Německu.
Tomáš Ujfaluši hlavičkuje v ligovém utkání Galatasaraye.
„Tečku to tam zanechalo, to se neodmaže,“ říká smířeně.
Nezabývá se tím, že jeho výjimečná kariéra se pro mnoho fanoušků v domovině smrskla do jakési zkratky o jedné hlášce. Nejvíc ho mrzí jiná věc. A sice, že po vítězství v Evropské lize se v Česku nestal Fotbalistou roku. „Zasloužil bych si to,“ řekl v olomouckém Divadle na cucky. „Sezona se mi povedla, hrál jsem šedesát zápasů.“ Ale skončil třetí. Za Rosickým a prvním Čechem. „Lepší sezonu jsem si nemohl představit. Ale tak to je, fotbal v tomhle obráncům tolik nepřeje.“
Asesino! Zraněný bůh Lionel a hněv davu
Ještě na jedné tiskové konferenci se musel veřejně kát. Dorazilo na ni sto padesát španělských žurnalistů. „Šílené,“ orosí se i dnes.
V září 2010 škaredě přišlápl kotník barcelonské hvězdě Lionelu Messimu, který hřiště opouštěl v slzách na nosítku, zatímco Ujfaluši po druhé žluté kartě. „Vypadalo to, že jsem mu zlomil kotník,“ obával se. „Byl rychlejší. Byl jsem si jistej, že budu mít balon. Táta má teorii, že jsem se dotkl balonu, a jak se mi vyhýbal, měl kotník rozhozený a já ho dodělal. A táta má vždycky pravdu,“ mrkne.
Tomáš Ujfaluši zranil Lionela Messiho v září 2010.
Copak teď si už může z toho dělat legraci, ale do smíchu mu tehdy věru nebylo. Naštěstí zranění fotbalového boha Lionela nebylo vážné a do dvou týdnů byl zpátky. „Velká úleva,“ oddechl si český zadák.
Představa, že by Messimu, který má po celém světě miliony oddaných fanoušků, ukončil kariéru, anebo ho vyřadil na delší dobu, byla děsivá. „Přemýšlel jsem, kam bych šel. To bych se neskryl. Kdybych zruinoval nejlepšího hráče na světě, nebylo by to příjemné.“
Hned po utkání se šel omluvit Messimu přímo do šatny Barcelony, ale u dveří ho trenér Pep Guardiola raději zastavil: „Hele, nechoď tam. Zkus mu napsat.“
Přes argentinského spoluhráče Agüera poslal omluvu, kterou Messi přijal. Jenže to nestačilo. Ještě tu byl hněv veřejnosti a horlivé dotazy novinářů z celé země. „Nezranil jsem Pedrita z Girony,“ uvědomoval si rozdíl. „Prezident klubu mi hned ten den řekl, že bude dobré udělat tiskovou konferenci a veřejně se omluvit. Do té doby totiž Messiho nikdo nezranil.“
Pokání pomohlo. Ještě v devět večer přivítal doma ochotně poslední televizní štáb. „Měl jsem toho plné zuby.“ A tak zašel za sousedem Diegem Costou na dvě pivka na zklidnění po mediálním honu.
Ovšem věděl, že příště ho čeká na Camp Nou pravé peklo. Nejen svéráz Džules kdysi, ale teď také sto tisíc lidí nemohlo rodákovi z Rýmařova přijít na jméno. Bohatě si vystačilo s hromovým skandováním: Asesino! Asesino!
Vrahu! Vrahu!
„Já dělám věci, které se pamatují,“ shrne svou životní pouť nikoli agronom z Bruntálu, ale respektovaný fotbalový kapitán. Možná ve světě víc než doma, jak už to bývá. Poslechl tátu. Byl silný.
