Kvůli světloplachosti s poruchou barvocitu je prakticky nevidomá. Absolvovala základní školu pro zrakově postižené děti, rodinnou školu a kurz pro telefonní operátory.
Práce v telemarketingu ji příliš neuspokojovala - a zrovna tehdy si musela pořídit nového psa. Její labradorka měla zdravotní potíže. Řekla si, že se pokusí vycvičit vlastního vodicího psa, a když se jí to podaří, začne se tomu později věnovat i profesionálně.
Vycvičila devatenáct vodicích psů
Dnes třicetiletá Jitka Lebedová spolu s dalšími spolupracovnicemi cvičí vodicí i asistenční psy. "Špatný zrak je pro mě vlastně výhoda, protože tak lépe vím, co přesně nevidomí potřebují, aby jejich pes uměl,“ vysvětluje. Výcviku vodicích psů se věnuje od roku 2000 a za tu dobu vycvičila a předala 19 psů.
Lebedová založila také občanské sdružení Pes pro tebe (www.pesprotebe.com), které je členem Evropské asociace ADEU sdružující výcvikové školy asistenčních a vodicích psů. "Máme odlišný přístup k výcviku - psy nemáme v kotcích, ale chováme je doma. Máme výborné zkušenosti s tím, když vycvičený pes v rodině přejde do další domácnosti.“
Výcvik trvá 6−8 měsíců. "Za tento rok bychom měli vycvičit a předat sedm psů. Chtěla bych rozšířit řady našich cvičitelů,“ plánuje Jitka. Svěřuje se také, že jí pomáhá její dlouholetý přítel - například vyřizuje všechny úřední záležitosti.
Kolik vycvičený pes pro nevidomé stojí
Když pes projde výcvikem a vykoná zkoušku vodicího psa pro nevidomé, je předán "klientovi“. Tento nevidomý obdrží od obvodního úřadu v místě svého bydliště jednorázový příspěvek na zakoupení takzvané kompenzační pomůcky, mezi které patří i vodicí pes. Cenu má každá výcviková společnost jinou. Sdružení Pes pro tebe si za vycvičeného psa účtuje 184 tisíc korun.
"Stát na výcvik asistenčních psů nepřispívá ani korunu,“ říká Jitka Lebedová. Organizace, která psa-asistenta vycvičí, může získat jen dotaci na následnou péči. Ta může mít třeba formu soustředění pro postižené majitele nebo různých pobytů se psem, kde se procvičují jeho dovednosti.
A co je při výcviku nejhorší?
"Pominu-li nejrůznější ne zrovna přátelské reakce, se kterými jsem se setkala, úplně nejhorší jsou volně pobíhající psi.“ Jitka vysvětluje, že vodicí pes, kterého napadl jiný pes, bohužel musí být často z výcviku vyřazen, protože začne na ostatní psy vrčet a reagovat negativně. Takový pes pak nedokáže složit povinné zkoušky.
Pomohlo by auto, které by řídil přítel
Jitka Lebedová žije z invalidního důchodu, ale jako osoba samostatně výdělečně činná už nedosáhne na řadu pomůcek, příspěvků či sociálních dávek. "V naší společnosti převládá spíše tendence, že když se o sebe zdravotně postižený snaží postarat, stát mu už moc pomáhat nechce,“ vysvětluje.
Dodává, že jí dokonce ministerstvo odmítlo přiznat příspěvek na auto, bez kterého se při svém podnikání neobejde. Řídil by přítel, protože ona se svou zrakovou vadou nemůže. Ale ze zákona na auto mají nárok jen tělesně postižení, nikoliv zrakově.
"Při své práci často vozíme zrakově postižené klienty, ať již na soustředění či soutěže, nebo například k veterináři, pokud nemá majitel vodicího psa k dispozici vlastní auto. Také našim nevidomým klientům dovážíme krmivo až domů, samozřejmě pokud jsou z Prahy,“ vysvětluje cvičitelka.
Co by cvičitelce vodicích a asistenčních psů pro nevidomé nejvíce pomohlo? Kdyby se právě našel sponzor, který by jim auto zapůjčil nebo koupil.
