Pojďme si povídat... Neodpustím si začít rozhovor úvodním veršem písničky Na malou chvíli. Tak zdánlivě obyčejná pobídka a je v ní všechno. Navíc mi do značné míry charakterizuje vaše „bratrské“ písničky. Vy si prostřednictvím nich opravdu s posluchači jakoby povídáte. Byl to od začátku vaší písňové tvorby záměr?
No, že bych si to dal jako program, to určitě ne, ale povídat si s lidmi mě vždycky bavilo a nakonec se z toho stala i pevná složka našich koncertů. Ale je to z nouze ctnost. Ať děláme co děláme, nejsme schopni dosáhnout toho, aby jedna píseň okamžitě střídala druhou. Pořád někdo mění nástroje nebo ladí, a tím pádem vznikají díry, které někdo musí vyplnit. Takže když o tom tak přemýšlím, jsem vlastně vyplňovač děr.
Její snaha vyhovět tomu nešťastníkovi, co je nemohl najít, byla daleko silnější než nějaký odpor k ruskému praporu. A myslím, že to o Martě Kubišové ledacos vypovídá.
