Pod hlavičkou CK Nomád ze Žďáru nad Sázavou přivádí Karel Starý do KLDR malé skupinky lidí, kteří Severní Koreu chtějí poznat z nejrůznějších důvodů. Malé nakouknutí do státu, kde jsou návštěvníci hlídáni na každém kroku a bez státního průvodce nesmějí udělat krok, je zajímavé, nikoliv však veselé.
Zájemci mohou za oponu tajemného státu nakouknout také 16. ledna v brněnském Klubu cestovatelů nebo 18. až 21. ledna na cestovatelském veletrhu GO na brněnském výstavišti.
KLDR je považovaná za nejizolovanější zemi světa. Jak to, že si tam pouští turisty?
Určitě kvůli valutám, kterých se zemi těžce nedostává, teď kvůli sankcím ještě víc než dříve. A cestovní ruch se za Kim Čong-una silně rozvíjí. Když jsem tam byl poprvé, ještě za vlády Kim Čong-ila v roce 2010, tak nám říkali, že přijíždí kolem 20 tisíc turistů ročně, z toho jen dva tisíce mimo Čínu. Když jsem tam byl naposledy, už bylo turistů tři čtvrtě milionu. A na příští rok plánovali milion. Toho sice asi vzhledem k vystupňovanému napětí s USA nedosáhnou, ale i tak je nárůst neskutečný. Vzpomínám, že v roce 2010 jsme byli v Yanggakdo, obřím hotelu, jednom ze dvou, kam umisťují zahraniční turisty v Pchjongjangu, jako téměř jediní cizinci. Na tom obrovském parkovišti stál náš mikrobus a jinak bylo prázdné. O pár let později již bylo přeplněné autobusy.
Pořád převládají Číňané?
Samozřejmě, stejně jako jinde, absolutně převažují Číňané. Ti jsou pohroma pro cestovní ruch celosvětově. Jsou všude a jak bohatnou, stále jich přibývá, takže zarezervovat hotely v této části světa je kvůli nim stále obtížnější. Je jedno, jestli jste ve Vladivostoku nebo v Japonsku. Když se zvedne koupěschopnost miliardy a čtvrt lidí… Jsou samozřejmě požehnáním pro hotely a pro incoming, ale pro ostatní turisty a pro nás z cestovek nikoliv. V Koreji je jich fakt hodně.
Posledně, když jsme byli na rozdělené hranici, což je takové vyvrcholení cesty, se nám poprvé stalo, že jsme se do jižní Koreje nedostali. Přímo na hranici jsou montované domky, ještě z dob dohod o příměří, rozdělené napůl mezi Severní a Jižní Koreu. O jejich správu se dělí podle domluveného klíče. A když je řada na KLDR, můžete vejít dovnitř a pomyslně překročit tu nejstřeženější hranici světa, jít dva metry do jižní Koreje a tam se vyfotit třeba pod americkou vlajkou a vlajkami těch, kteří bojovali v korejské válce pod OSN. Je to celé silně absurdní, kdybyste přes tutéž hranici chtěli přejít o metr vedle hned za oknem, zastřelí vás. V Panmundžomu na hranici, kde jsme před pár lety byli úplně sami, najednou byly desítky výprav Číňanů, turistů jak v červenci na Karlově mostě a my měli strach, abychom se jeden druhému neztratili. Hlavně naši místní průvodci ho měli. Ale pořád je KLDR zemí, kam vycestovat znamená překonat mnoho administrativních překážek.
Sama do KLDR vycestovat nemůžu?
Sama na vlastní pěst, bez místního doprovodu, to neexistuje. Snad jedině s diplomatickým pasem. Mám kamaráda, který ho měl, a ten projel Severní Koreou na kole. I tak ho několikrát na čas zavřeli. Prostě když nejste zaštítěn diplomatickým pasem, musíte mít nad sebou místního průvodce. Samozřejmě můžete jet i sama nebo ve dvou, ale pak se to moc prodraží. Místního průvodce, řidiče, organizátory musíte zaplatit tak jak tak a čím méně lidí jede, tím větší podíl na každého vyjde. Ani skupinový zájezd není levná záležitost, protože všechny tyto povinné služby, stejně jako plnou penzi, si musíte zaplatit.
Místní průvodci, co to znamená? Jsou to režimem vycvičení lidé, kteří mají přesné instrukce, kam vás pustí a na co odpoví?
Přesně tak. Ale jsou také odpovědní za chování skupiny a při nedodržení pravidel jsou postihováni. Usměrňují fotografování, kontakty s místními, denní režim, všechno. I mezi nimi jsou rozdíly, někteří vás drsně zkritizují, když pravidla porušíte, jiní dělají, že to nevidí. Jak čas běží a vy se s nimi spřátelíte, občas vám udělají i zeď, což se nám taky stalo. Ale také se nám na kontrolním místě, která bývají před vjezdy do měst, stalo, že někdo fotil, byť nesměl. A tak nás po čtyřiceti kilometrech dojeli, zastavili, zkontrolovali foťáky a počkali, až se smažou konkrétní snímky. Přístroje nezabavovali nebo nerozbíjeli karty, jen ty fotky musely pryč. Jenže průvodci jsou pak velmi rozladění, dostanou od svých nadřízených co pro to. Takže já se vždy snažím na turisty apelovat, aby nedělali hrdiny na úkor druhých, protože první, kdo to odskáče, budou naši místní průvodci.
Jak jejich hlídání v praxi vypadá?
Bez dozoru se můžete pohybovat jen v hotelu a kolem něj máte výběh jen pár desítek metrů. Jakmile jdete dál, je problém. Oni vám natvrdo neřeknou, že nesmíte, ale tak nějak jasně naznačí, že dál to nejde. Četl nebo slyšel jsem o Čechovi, který tento zákaz ignoroval, a podařilo se mu proniknout samotnému do večerního Pchjongjangu. Pohyboval se tam asi půl hodiny, než si pro něj přijeli a odvezli ho zpět do hotelu. Pro něj to určitě byla vzrušující historka, ale pro místní lidi, kteří ho měli na starost, to takové bezvadné dobrodružství nejspíš nebylo. Sám jsem příznivcem šíleností nejrůznějšího druhu a na cestách jsem se jich dopustil víc než dost. Ale tehdy, když si za ně ručím sám a nesu svou kůži na trh. A ne, aby to za mě odnášel někdo jiný.
Určují vám i náplň cest? Nebo plánujete vy a čekáte na posvěcení?
Za Kim Čong-una došlo k poměrně velkým reformám a země se za pár let hodně proměnila. Za Kim čong-ila dostal člověk na výběr z několika okruhů, kam se mohl podívat. Teď jsou Korejci mnohem flexibilnější a víceméně vás pustí, kam chcete. Zároveň jsou věci, které navštívit musíte - mauzoleum velkých vůdců v první řadě. Návštěva má totiž sloužit - z jejich pohledu - k propagandistickým účelům. Ale kromě těchto „jistot“ vám dávají poměrně na výběr a chovají se překvapivě tržně. Jen u některých věcí vám řeknou, že to možné není. Ale většinou se s nimi dá docela dobře domluvit a na spolupráci si nemůžu stěžovat.
Jak s Korejci komunikujete?
Já anglicky, korejsky bohužel neumím. Tamní agentura vám dodá průvodce, kterého potřebujete. Česky mluvící v nabídce nebývají, což je pro nás ale spíš výhoda. Přímo na cestě totiž sloužím v podstatě jako tlumočník, protože platí, že informace má podávat jen a pouze místní průvodce - a to ty „správné“, „zdravé“, prověřené. Takže já překládám a do toho mám možnost vložit svoje doplňující informace, kterým oni nerozumí. Můžu ale jen nějakou dobu, protože když už mluvím dlouho, začínají se ptát, co vykládám.
Dá se mluvit o uvolnění situace? Říkal jste, že došlo k reformám…
Za Kim Čong-una došlo k reformám ekonomickým - v obchodech je víc zboží, i když my se do normálních jejich obchodů nedostaneme. Myslím tím obchody v hotelech nebo „supermarkety“ pro zahraničí turisty a bohatou místní klientelu. Na první pohled je ekonomická situace lepší. I kontakty místních s cizinci jsou běžnější. Což je dáno, jak už jsem zmínil, hlavně nárůstem jejich počtů. Dřív byli raritou a při mé první cestě do KLDR před námi místní utíkali a neodvážili se nám ani podívat do očí. Dnes už je i pro mnoho vesničanů pohled na cizince všední záležitost. Občas se na vás i usmějí nebo vám zamávají. Je poznat, že ekonomicky se Korea do jisté míry nechává inspirovat Čínou a jejich hospodářským modelem.
A v politickém směru?
Tak tam nedošlo k posunu ani v nejmenším. Asi i v tomto směru je vzorem Čína, kde přešli ke kapitalismu, aniž utrpěla vedoucí úloha komunistické strany. Kim Čong-un zřejmě předpokládá, že i jemu se podaří reformovat ekonomiku nebo přejít na jiný model, aniž by se změnila současná politická struktura. Prostě taková perestrojka bez glasnosti. Změny jsou ale viditelné na každém kroku. V Pchjongjangu vznikl pivní festival s výletními party-plavbami po řece Taedong, v horách u Wonsanu vybudovali velkorysé lyžařské středisko, obnovil se vozový park veřejné dopravy v Pchjongjangu, paneláky už nevypadají tak omšele a na pohled nehrozí zřícením a šokem pro mě bylo vybudování „malé Dubaje“, architektonicky zajímavého Bulváru vědců s mrakodrapy zářícími neony. V Pchjongjangu, kde před několika lety svítilo několik lamp a v noci občas vypínali elektřinu kvůli úsporám.
Kdybych si měl vsadit, jestli bude mít vysokorychlostní železnici dříve KLDR nebo Česká republika, vsadil bych balík na Severní Koreu. Na první pohled je tato země čím dál „normálnější“. Aspoň tedy pro mě, který má možnost porovnávat s minulostí. Pak už záleží na každém, do jaké míry vnímá ty ostatní souvislosti. Za Kim Čong-ila byla ekonomická a politická situace v souladu, návštěvník dostal to, co předem očekával. Dnes vnímá narůstající rozpor mezi ekonomikou a politikou, a o to je současná situace absurdnější i zajímavější. Jenže vše, co vám teď vyprávím, už vůbec nemusí být pravda. V KLDR jsem byl naposledy na podzim 2016, tedy ještě před nástupem Trumpa, testy raket, nárůstem napětí a sankcemi. Tipl bych si, že v současné době bude situace celkově poněkud horší než v době mé poslední návštěvy.
Nebojí se tam kvůli tomu všemu člověk? Když si představíte, že jedete do naprosto nesvobodné země, kde odpůrci končí na popravištích a v lepších případech v gulazích… Proč tam turisté jezdí?
To je různé. Předloni se mnou jel středoškolák, viděl jsem ho později v televizi jako představitele nějaké studentské organizace. Mladý, vysoce inteligentní, zvídavý člověk, který chtěl vidět na vlastní oči, jak to v té zemi vypadá. Jezdí s námi lidé různého věku. I důvody mají různé. Jedni jsou sběratelé, kteří si prostě jen odškrtávají navštívené země a KLDR jim chybí v seznamu. Někteří jedou ze zvědavosti, KLDR prostě zajímá a dráždí. Málokdo přijíždí bez vnímání politických souvislostí jako by jel třeba do Japonska nebo sousední Jižní Korey jen za památkami nebo za krásou přírody. Přitom ta je v Severní Koreji opravdu nádherná.
Vidíte, o tom se nikde nemluví.
Ano, to je paradox, Severní Korea je totiž mimořádně krásná země. Kdyby člověk mohl být mimo toho všeho, nevnímat, co se tam děje, a být třeba v Diamantových horách, v lagunách, u moře... To je nádhera. A to jsem zdaleka zemi neprocestoval celou a ta nejkrásnější místa, jako třeba jejich posvátnou sopku Paektu, dle režimních legend rodiště Kim Čong-ila, jsem ještě neviděl. Takže jsou lidé, kteří se dokáží oprostit od ostatního a jedou tam opravdu jen kvůli přírodě. Což já tak úplně nechápu, to bych nedokázal. A pak s námi jedou lidé, jejichž pohnutky jsou - podle mého - nejlogičtější: jedou tam a chtějí si na věc udělat názor sami, protože lepší je jednou vidět na vlastní oči než něco stokrát přijímat zprostředkovaně.
Po měsíci v KLDR byla jako Severokorejci. Myslela jen na jídlo a vodu |
Já vám něco řeknu. Kdybychom byli bohatí třeba jako Norsko a já měl tu moc o tom rozhodovat, tak bych do KLDR zavedl povinné školní výlety pro všechny. Děti obvykle historie nezajímá, staří zase zapomínají. A pak to špatně končí. Nechci to moc rozebírat, tak bych raději vzpomněl na doktora Vlacha ze Saturnina, který hlásal, že osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás občas popadl za límec a vyhodil ven na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, ale na to, že hřála. A že bylo jen na nás, aby jenom hřála.
Kolikrát jste v KLDR byl?
Třikrát. V roce 2010, v roce 2015 a 2016.
A letos pojedete kdy? I to vám korejské úřady určují?
Kdepak, to si volíme sami. Dříve jsme tam jezdívali v době mezi oslavami osvobození od Japonců a založení KLDR. V tomto měsíci mezi oběma svátky se tam totiž konávaly Arirangy, které před lety zrušili. Ale různé slavnosti bývají i tak poměrně běžné. Třeba neděle v parku Moran, kdy místní hromadně tančí. A myslíte-li konkrétně naše zájezdy, tak zmíněné Diamantové hory na hranici s Jižní Koreou.
Kolik lidí s jedním zájezdem vyjede?
Pobyt v KLDR plánujeme o něco delší než je běžné, tím pádem jsou cesty nákladnější a nejsou masové. Což ale ani není náš cíl. Snažíme se dostávat, až kam to jde. A v KLDR víc než jinde klient ocení, když je skupina menší. Tak do deseti lidí, jak ty naše obvykle bývají.
Celou dobu mluvíme o cestování zahraničních turistů. Jak to ale mají místní?
Těžké, bez povolení nemohou ani oni. Také musí procházet přes všudypřítomné check-pointy, kde je pohyb místních kontrolován. Na všechno musí mít takové ty bumážky, kterými se na check-pointech prokazují. A když chce vesničan navštívit Pchjongjang, musí mít posvěcení od předsedy družstva nebo stranické organizace. Takže, když jede třeba za synem, musí mít schválení, že dobře pracoval, že je bezproblémový a že si to zaslouží.
