Navíc, jak říkala moje babička, pámbů většinou s..e na jednu hromadu, takže když už vám naservíruje pořádný šťouchanec pod žebra zleva, přidá jich pár ještě z druhé strany, abyste viděli, že na vás právě přišla řada při vybírání životní senkrovny (žumpy).
na kafiDiář Jany Soukupové |
Nicméně se pokusím nezahrnout čtenáře tohoto Kafe tunou vlastního hnoje, ale naopak vylíčit něco světlých chvilek, za které i v dobách temnějších vděčím svému okolí.
Především jsem si paradoxně uvědomila, že se moje děti nenarodily jen proto, aby kašlaly na školu, vytáčely mne tím, jak jsou mi podobné, a babraly si život způsobem, o kterém už hezkých pár let vím, k jakým koncům vede (zhusta z vlastní nesdělitelné zkušenosti).
Ve zvlášť výživných okamžicích jako by potomci zapomněli, že je občas kruší pouhá existence jejich bláznivé matky, vytáhli odkudsi slušnou hrst navoněných cukrlátek a dokázali přebít hořkou chuť i příslušný odér mého momentálního životního reterátu.
Zjistila jsem taky, že vymetám-li v srdci pravidelně místečko pro své přátele, opravdu je tam v patřičných momentech najdu. Navíc s receptem, který na mě zabírá. Tak mě přítel Achab nakonec přes slzy rozesmál poznámkou, že by ho fakt zajímalo, jak unesu všechnu tu radost, co se na mě už někde chystá, a jen doufá, že to nebude až ta šťavnatá kýta z leviatana nasoleného pro hostinu všech spravedlivých na onom světě.
Kamarádka Milena mi posloužila kouzelnou větou o kocourovi, který zemřel hrdinskou smrtí, protože na tu blížící se lokomotivu určitě prskal a ježil hřbet a vyhrožoval jí, jen holt byla silnější. Navíc se s ní shodnu, že bolesti se nemá uhýbat. Zkrotíme ji, jen když si ji do mrtě vyžereme, necháme v sobě vyhnisat a vyplavit.
Vůbec se zdá, že když je člověk opravdu potřebuje slyšet, dočká se pravých slov jak od přítelkyň utahaných vlastními životními parakotouly, tak od pracovně vytížených kolegů. Dokonce i vlastní rodina zafunguje na čas jako podpůrný spolek, který jako by jindy neřešil vzájemné animozity a skříňové kostlivce.
Nakonec se člověk začne mátořit k opačnému úhlu pohledu. Uvědomí si, že tatínek nemusel (moc by nechtěl) umírat pomalu někde někomu na obtíž, ale odešel tak, abychom si ho pamatovali jako statečného člověka s vlastní laskavou důstojností. A můj krásný chundelatý kočičák umřel v plné síle a zdraví tak rychle, že ho nejspíš nestačilo vůbec nic zabolet.
Navíc jsme ho na těch kolejích ještě tentýž den našli, takže jsme mohli zvířátko osobně pohřbít a netrápili se týdny nebo měsíce otázkou, kam zmizel nebo co hrozného se mu kde děje.
Pomaličku polehoučku vítězí vědomí, že se nakonec asi zase dočkáme jara, děti o kousek povyrostou, něco hezkého si přečteme, natrefíme na slušný film nebo divadelní představení a dojdeme se nadechnout trošky čerstvého vzduchu i klidu a míru někam k vodě, na kopec nebo mezi stromy.
Takže do senkrovny už to zase může začít padat.
