Sérii God of War řadím mezi své nejoblíbenější novodobé herní značky. Bohužel také platí, že jakmile začnu já nebo jiný fanoušek Kratových dobrodružství popisovat, čím že je tato série tak strašně úžasná, začnu ostatní trochu děsit.
Nesympatický, zlý a ošklivý hlavní hrdina Kratos ve hrách extrémně brutálním způsobem masakruje každého, kdo mu zkříží cestu. Místo aby trpícím smrtelníkům přispěchal na pomoc a zachránil je před živelnými pohromami a těmi nejstrašlivějšími nestvůrami z řecké mytologie, udělá nechvalně proslulý ďábel s popelavou kůží přesný opak.
Žadonící nešťastníky znechuceně dorazí jedním švihnutím svých řetězových čepelí a jejich bezvládná těla použije třeba jako závaží, která mu pomohou aktivovat některý z důmyslných mechanismů sestrojených starověkými architekty. Pokud zrovna nepotápí Atlantidu nebo neutíká z podsvětí, je hlavní hrdina zaměstnaný nemilosrdným mrzačením těch největších řeckých hrdinů či porcováním obávaných příšer o velikosti panelového domu. Není divu, že před jeho vrtochy se mají na pozoru samotní bohové.
Kratos versus sluneční bůh Hélios. V God of War III hlavní hrdina s řeckým panteonem definitivně zúčtoval.
Co je to za magora?
Pokud vám po předchozích větách v hlavě vyvstává zmíněná věta, dovolte mi uvést situaci na pravou míru. Věc se má tak, že brutalita série God of War a její věčně zamračený hlavní hrdina na mě nikdy nepůsobili jako účelová snaha šokovat. Pro sérii typická nadsázka a vyhrocenost jdou ruku v ruce nejen se zvoleným žánrem, ale také se samotným příběhem hry. Mám za to, že Kratos je jedním z vůbec nejrozporuplněji přijímaných hlavních hrdinů herní historie. Někomu vadí jeho všeobjímající zloba a vztek, ti druzí ho za ně naopak velebí.
Řadím se do druhé skupiny. Ne protože bych byl psychicky narušený sociopat libující si ve scénách zahrnujících bezbřehé násilí, ale protože si myslím, že Kratova přímočará jednoduchost jej v kontextu hry dělá naopak zajímavou postavou. Důležitý je v tomto ohledu především způsob, jakým hry čerpají z řecké mytologie.
V God of War: Ascension začínal hlavní hrdina na kolenou. Jeho nepřátelé ho na nich ale neudrželi dlouho.
Příběh hry je následkem toho přímo prolezlý bytostmi, které představují personifikace nejen jednotlivých přírodních jevů, ale také různých lidských pocitů a emocí. Dává tedy smysl, že hlavní hrdina, který ještě coby pouhý smrtelník ve válečném pobláznění zmasakroval vlastní rodinu, ve hře hraje úlohu zosobňující ničivou sílu vše spalující nenávisti.
Po zmíněné tragédii ustoupila Kratova lidskost do pozadí a hrdina se vydává na cestu onoho boha války, na nějž odkazuje i název hry. Jinými slovy, Kratos, jehož jméno v řečtině znamená moc a síla, není ani tak člověk, jako spíše symbol zosobňující negativní lidské emoce a pudy. Pokud nad příběhem her a jednotlivými scénami začnete uvažovat tímto způsobem, začnete vidět onu do očí bijící teatrálnost v trochu jiném světle.
Uvedu jeden příklad. Krata na krvavé cestě za pomstou doprovází bohyně moudrosti Athéna. I ta měla v řecké mytologii ve sféře vlivu válčení, ale oproti krvelačnému bohu Aréovi, který byl ve hrách Kratovým předchůdcem a zároveň jeho první božskou obětí, patřily k Athéniným specializacím „válčení s rozumem“ a moudrost samotná. Dialogy mezi věčně rozčileným Kratem a umírněnou bohyní snažící se ho nasměrovat na správnou cestu, mi vždycky připadaly zajímavé právě proto, jak rozdílné emoce a přístupy obě postavy reprezentovaly. Nebyly to rozhovory dvou lidí, ale střet hněvu a rozumu.
Starořecká atomovka
Smysl Kratovy přímočarosti ještě lépe pochopíme, pokud si připomeneme samotné příčiny jeho neustupujícího vzteku, které se v průběhu her kupily jedna na druhou. Na hrách ze série God of War je zajímavé i to, že hlavní hrdina v nich v podstatě nikdy nevyhrál. Že na konci svých putování na nudličky rozsekal tu nejsilnější obludu, to z něj automaticky nedělalo vítěze. Alespoň ne v tom smyslu, v jakém by si to věčně rozzuřený bijec bohů představoval.
Místo toho, aby jej za vykonané služby odměnili slíbeným vymazáním vzpomínek na vraždu vlastní rodiny, bohové Kratovu nenávist ještě posilovali. Jako by to nestačilo, nechali jej usednout na trůn boha války, jenž na konci jedničky zel prázdnotou. Neúspěchem skončila také Kratova snaha o záchranu vlastního bratra a shledání s mrtvou rodinou v podsvětí. Nepříjemný pocit z toho, že se ve hře stáváte loutkou vykonávající pro proradné bohy špinavou práci, tak neustále narůstal. Po Diově zradě a sesazení Krata z trůnu boha války, k němuž došlo na začátku druhého dílu, se stavidla jeho hněvu otevřela naplno. A na Kratovu šílenou touhu po pomstě doplatil na konci trojky celý řecký svět.
Třetí God of War je stále nádherná hra, zvlášť pokud hrajete remaster na Playstation 4.
Scénáristé udělali z hlavního hrdiny zcela vědomě nezastavitelnou zbraň hromadného ničení a totální zkázy, která se bohům poněkud nepřekvapivě vymkla z rukou. V samotném závěru vynikajícího dílu God of War: Ghost of Sparta si Kratos na krátký moment uvědomí svou zaslepenost a s hrůzou se ptá, čím že se to svém šílenství vlastně stal. Na což mu vládce bohů Zeus v převleku za hrobníka odpovídá slavným citátem vynálezce atomové bomby – jsi smrt a ničitel světů. O tom, že se proroctví naplnilo, se umírající Zeus mohl přesvědčit na konci třetího dílu. Tak jako on kdysi svrhl titána Krona, tak Kratos ukončil vládu svého nenáviděného otce. Možná to ani nebyl záměr autorů, ale že za zkázou světa tu stojí bůh války utržený ze řetězů, je samo o sobě zajímavým sdělením hry.
Tento článek vychází ve stejný den jako nové Kratovo dobrodružství, které se od předchozích her nápadně liší. A to nejen stylem a zasazením do severské mytologie, ale komplexnější psychologií hlavního hrdiny, který má působit více jako skutečný člověk a otec dítěte. Téměř všichni recenzenti se shodují, že i díky tomu je nový God of War nejlepší hrou série. Při vší chvále bychom ale neměli zapomínat, proč se do světa předchozích her věčně běsnící řecký antihrdina hodil tak dokonale.