Tenhle zapomenutý kousek historie je k dostání za 180 Kč, za které slovy autorů dostanete 25 intenzivních misí, hluboký příběh, grafiku ve stylu komiksů s Batmanem, zpomalování času, běhání po zdech a spoustu dalších skvělých vymožeností, které na papíře vypadají lákavě i třináct let od vydání.
Nejhorší z nejhorších?
Během krátké instalace jsem si brousil ostrovtip a těšil se, jak se na hře vyřádím. O úplně špatných hrách se totiž píše mnohem lépe, než o těch nemastných neslaných, které sice fungují a dají se hrát, jsou však k uzoufání nudné.
O kvalitách hry se dostatečně přesvědčíte už během tutoriálu.
Jenže problém je v tom, že Drake není tak špatný, jak by člověk očekával. Ani po dvou hodinách hraní nemám moc důvodů k tomu se tomuto titulu, který má na Metacriticu 22 % od odborné kritiky a 18 % od uživatelů, vysmát. Ano, podle očekávání je hra technicky nezvládnutá, sotva se dá ovládat a příběh je stupidní, ale podle mého názoru je to vše tak nějak v mezích.
Drake of the 99 Dragons je v podstatě obyčejná 3D střílečka, jakých tehdy vycházely tucty a navzdory všem předpokladům jsem se během jeho hraní chvílemi i bavil.
Nuda a šeď
Začněme u příběhu, který se dá shrnout do jediné věty. Někdo ukradl magický artefakt „Soul Portal“ a hlavní hrdina je jediný člověk na světě, který ho může zachránit. I když tím člověkem si nejsem tak jistý a co vlastně je Drake za bytost, je mi doteď záhadou.
Drake of the 99 Dragons je druhou nejhůře hodnocenou hrou na první Xbox.
Velikým problémem hry je, že se snaží za každou cenu vypadat vážně, což se jí samozřejmě nedaří. Stačila by trocha nadsázky a celkové vyznění mohlo být úplně jiné. Jenže těžko se ubránit ironickému posměšku, když hlavní hrdina na scénu vstupuje s monologem: „Ti, kdo znají moje jméno, ho jen ve strachu šeptají. Většinu lidí, které potkám, potkám pouze jednou. Jsem Drake, assassin. Můj život je plný smrti.“
Tehdejší recenzenti neměli pro podobně béčkovou či spíše céčkovou zápletku pochopení. Z dnešního pohledu už to paradoxně nevypadá tak zle a s notnou dávkou nadhledu si naopak lze extrémně ošklivé předělové filmečky užít. Když v sobě například Drake poprvé objeví superschopnosti, proskočí oknem ve výškové budově s tím, že se mu nemůže nic stát. Načež se samozřejmě rozplácne o chodník.
I opisovat se musí umět
Běhání po stěnách vypadá jako skvělý nápad. Ale jen do okamžiku, kdy se o něj sami pokusíte.
Už v roce 2003 působil Drake zastarale. Ostatně proti dobové konkurenci v podobě Beyond Good & Evil, Knight of the Old Republic, Need for Speed: Underground, Prince of Persia: Sands od Time nebo třeba Max Payne 2 to měl opravdu těžké. Přitom právě v Maxi Paynovi autoři evidentně čerpali nejvíce inspirace.
Drake proto také třímá v každé ruce jednu pistoli, přičemž každou z nich lze střílet samostatně. V průběhu času se sice dostanete k více druhům zbraní, ale úvodní revolvery s neomezenou municí jsou mnohem praktičtější než nejrůznější samopaly a brokovnice, do kterých věčně dochází náboje.
Kořením hry je řada superschopností, kterými hlavní hrdina disponuje. Může běhat po stěnách, což vypadá jako skvělý nápad. Ale jen do doby, než se to pokusíte vyzkoušet. V lepším případě se Drake o něco zasekne, v tom horším proběhne stěnou až mimo textury, což samozřejmě znamená jeho okamžitý konec. Na to, že tohle měl být zřejmě ten hlavní tahák hry, je běhání po stěnách značně nedodělané. A i když se náhodou zrovna nic nepokazí, prostě to nevypadá dobře. Kritizovat v tomto kontextu fyziku je samozřejmě zbytečné, ale přeci jen by se nemělo stávat, že se Drake v půli běhu po zdi jen tak otočí a pokračuje novým směrem.
Sice to opravdu není žádná sláva, ale už jsme viděli i horší hry.
Podobně polovičatě zpracovaný je zde i tzv. bullet-time, tedy možnost zpomalení okolního času. Teoreticky se pak můžete vyhýbat nepřátelským střelám, přínos pro hratelnost je však vcelku minimální. Navíc to nevypadá ani trochu efektně. Další schopností je přitahování léčivých bonusů z okolí, které by možná bylo použitelné, kdyby alespoň trochu fungovalo.
Tuhá jako podešev a zhruba stejně chutná
Dost mě překvapilo, jak je hra těžká. Není tu žádný výběr obtížnosti, a přitom hned první kolo po tutorialu jsem opakoval alespoň desetkrát. Drake nic nevydrží a stále se pohybující nepřátele jde trefit jen velice obtížně. Naštěstí mají jednotlivé mise jen něco mezi třemi až pěti minutami, takže se dá postup metodou pokus/omyl naučit. I tak jsem však umíral daleko více, než by se slušelo.
Většina levelů zabere jen něco mezi třemi až pěti minutami.
Jakmile jsem však pochopil pár místních zákonitostí, ukázalo se, že hra poměrně překvapivě drží pohromadě a umí i pobavit. Jde o rychlou a přímočarou akci v extrémně ošklivé grafice, nic více, ale ani nic méně.
Díry a nedomyšlenosti v návrhu hry jsou přesto evidentní. Proč má člověk vůbec sbírat nové zbraně, když ty úvodní jsou nejlepší? Proč má každý level časové omezení, když je limit tak benevolentní, že můžete několik minut jen stát a koukat do zdi? Proč po každé smrti musím deset vteřin čekat, než budu moct načíst starší pozici? Proč mám ultimátní nabíjecí superschopnost, když nikdy nedostanu příležitost ji efektivně využít? Proč je z proskakování texturami pevná součást hratelnosti?
Dveře vedoucí do nikam občas vídáme i v dnešních hrách.
To jsou samozřejmě legitimní otázky, ale za ta léta hraní už jsem viděl daleko horší kousky. Je otázkou, jestli za tristní stav hry můžou její vývojáři ze švédského studia Idol FX anebo distributoři z Majesticu. Jeden z tehdejších testerů dává vinu na příšerném technickém stavu hry jazykové bariéře mezi švédskými programátory a americkým help-deskem. „Bez ohledu na to, kolikrát jsme jednotlivé bugy hlásili, nikdo s nimi nikdy nic neudělal“, vzpomíná po letech na internetu.
Do nechvalné síně slávy se však Drake zařadil zřejmě jen kvůli své Xboxové verzi. Ta měla tak špatně vyřešené automatické míření, že nešla prakticky vůbec hrát.
Přitom mělo vydavatelství s hrou veliké plány. Její vydání doprovázel slušně zpracovaný komiks a Drake měl být jen první vlaštovkou celého nového univerza. Jenže naprostý prodejní debakl tyto smělé plány rázem uťal. Jasně, není to žádná velká škoda, ale přesto myslím, že Drake of the 99 Dragons si svoji mizernou reputaci nezaslouží. Tohle není žádná hvězdná pěchota, které bychom se mohli zasmát, tohle je prostě jen hodně nepovedená hra.
