Pátek 23. března 1951. Nad Severním Atlantikem se nese dunění čtyřmotorového C-124 Globemaster II mířícího na základnu RAF Lakenheath v jižní Anglii. Když palubní radiotelegrafista odvysílá předpokládaný čas přistání, letový dispečer oceánského střediska Shanwick si jej zapíše do provozního deníku. Do přistání v Anglii zbývá pět hodin letu. V Lakenheathu však kolonka času přistání zůstane nevyplněná. Rozdílnost v interpretaci málo známé tragické události, která se odehrála ve vlnách severního Atlantiku v době hrozící třetí světové války nadále vyvolává více otázek než odpovědí. Promluví jednou archivy na obou stranách Atlantiku ve prospěch jejího objasnění?
 |
„Old Shaky“ na scéně studené války
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se schylovalo ke třetí světové válce. Korejská válka zahájená 25. června 1950 byla předehrou k mnohem většímu konfliktu, který sovětský vůdce Josif Stalin hodlal přenést na evropskou půdu. Chtěl posunout hranice komunistického tábora až na západní a jižní výspy Evropy. Tentokrát však bylo ve hře použití jaderných zbraní, kterými disponovaly obě strany potenciálního konfliktu.
Znak jednotek SAC.
Vzhledem k tehdejší neexistenci raketové techniky zůstával bombardér jediným způsobem, jak atomové zbraně na místo určení dopravit. Protože jejich rychlost a dolet byl silně limitující, byly na území Británie rozmisťovány jednotky Strategického letectva, SAC, Strategic Air Command. Pravidelné lety transportních letounů mezi základnami v USA a v Británii zajišťovaly potřebnou logistiku, a především přepravu leteckého personálu SAC.
V roce 1950 začal SAC jako první v americkém letectvu přebírat nové transportní letouny C-124 Globemaster II, výrobce Douglas Aircraft Company v Long Beach v Kalifornii. Díky velkoobjemovému trupu a efektivní konstrukci otevírání dveří (tzv. véčkové dveře – „clamshell doors“) spojené s vysouvací nájezdovou rampou v přední části letounu, byl letoun schopný přepravit objemný náklad – těžké zbraně, letadla, stavební techniku, až do maximální hmotnosti nákladu 34 tun. V zadní části trupu se dokonce nacházel výtah. Do trupu se ve dvou podlažích mohlo poskládat na 200 plně vyzbrojených vojáků. Maximální vzletová hmotnost činila 88 tun, cestovní rychlost 370 km/h, dolet 6 500 km (prázdný přelet až 10 980 km), maximální dostup 6 600 metrů. Trup nebyl přetlakován.
C-124 Globemaster II registrace 49-0244.
Pro transport příslušníků letectva na základnu Lakenheath během svatého týdne 1951 byl vybrán Globemaster výr. č. 49-244, s náletem pouhých 325 hodin. Stroj, který patřil k 2. letce MATS, Military Air Transport Service, zařazen teprve 28. září 1950. Od poslední technické prohlídky, která proběhla 16. března 1951, nalétal 7 hodin a 40 minut. Dvaceti osmiválcové motory Pratt & Whitney R-4360 od té doby nepotřebovaly zásadní opravu. Díky silnému třesení, které se od motorů po celou dobu letu přenášelo do celého interiéru, získal stroj přezdívku „Old Shaky“. (K historii letounu C-124 připravujeme samostatný článek, pozn. red.)
V ranních hodinách 21. března odstartoval Globemaster 49-244 ze základny Walker AFB v Roswellu v Novém Mexiku, směrem na základnu Barksdale AFB v Louisianě. Na palubě byl personál 509. bombardovacího křídla – piloti, navigátoři, mechanici, ale i technici s odborností na jaderné zbraně. Všichni důstojníci, vyjma jednoho, byli rezervisté, před několika dny povolaní do služby. Celkem USAF reaktivovalo na 1 500 příslušníků z důvodu mezinárodně se zhoršující se situace.
Brigádní generál Paul T. Cullen.
V Barksdale přistoupil na palubu vysoce postavený personál SAC – zástupce velitele 2. letecké armády brigádní generál Paul Thomas Cullen se členy štábu, plukovníky Grayem, McKoyem, podplukovníkem Hopkinsem a majorem Stoddardem. Padesátiletý Cullen byl elitní voják s bohatou válečnou zkušeností. Po válce, v létě 1946, se významně podílel na operaci Crossroads (šlo o sérii zkušebních testů jaderných zbraní na atolu Bikini), kde velel jednotce leteckého průzkumu. Byl jedním z nejlepších odborníků na špionážní fotografii. Nyní ho velitel SAC generál Curtiss LeMay pověřil velením před několika dny vzniklé 7. letecké divize SAC s velitelstvím v South Ruislip v jižní Anglii.
Poslední zastávkou na americké půdě byla základna Loring AFB v Maine. Původní letový plán přes Atlantik počítal s mezipřistáním v Ganderu, ale za letu došlo k jeho změně.
Jedenáctičlennou posádku, které velel kapitán Emmette Collins, doplňovali navíc dva instruktoři. Pilot a velitel 2. letky major Robert Bell a hlavní navigátor 2. letky kapitán Francis Davis. Zatímco mjr. Bell vedl předletový brífink, kpt. Davis navigační. Brífink pro cestující, zahrnující nouzové opuštění letadla při přistání bez podvozku, nebo na moři byl veden velitelem 47. letecké divize brigádním generálem Harrisem, který se však letu nezúčastnil. Pro případ nouze byly na palubě nafukovací čluny s minimální zásobou jídla, pití, ale i světlic a dalšího nouzového vybavení. Rozhodně však nestačily pro všechny.
Dále byl naložen zdravotnický materiál, náhradní díly, množství technického materiálu i osobní zavazadla příslušníků USAF. Největší objem tvořily dvě prázdné palivové nádrže KB-29, každá o obsahu 4 485 litrů. KB-29 byl vůbec první tankovací letoun USAF postavený na bázi B-29. Dodatečné nádrže se ukládaly do prostoru pumovnice. Vzletová hmotnost stroje činila 66,5 tuny.
Na Zelený čtvrtek 22. března v 13:20 východního času se Globemaster 49-244, volací znak Air Force 5822, vznesl k obloze s těžkou oblačností, směr Lakenheath.
