Manchester United v éře legendárních „Busby Babes“ jen těsně před hrozivou leteckou tragédií, která ve čtvrtek 6. února 1958 zasáhla celý sportovní svět.
Došlo k ní na zpáteční cestě z Jugoslávie, kde si tým v odvetě čtvrtfinále proti Crvené Zvezdě Bělehrad zajistil postup mezi čtyři nejlepší kluby Poháru mistrů. Po osudovém mezipřistání v Mnichově, kde zuřila ošklivá sněhové vánice. Při neúspěšném třetím pokusu o start stroj Airspeed Ambassador sjel z dráhy, narazil do skladu s palivem, rozpůlil se a vzplál.
Z čtyřiačtyřiceti lidí na palubě nehodu nepřežilo třiadvacet.
Sedm hráčů zahynulo na místě, vážným zraněním podlehl po dvou týdnech v nemocnici také Duncan Edwards, v jedenadvaceti letech považovaný za zázračné dítě anglického fotbalu. Zemřel i sekretář klubu a dva trenéři, dva členové posádky, dva další pasažéři a osm novinářů.
Tragédie v pozadí
Právě o nich se někdy hovoří jako o druhém týmu, který při neštěstí na mnichovském letišti Riem ztratil své nejlepší muže.
Ty, kteří na stránkách tehdejších deníků či večerníků udávali trendy a svými názory ovlivňovali masy. Byť uplynulo pět let od korunovace královny Alžběty II., kterou Britové hltali i díky přímému přenosu BBC, televizní přijímače byly v Anglii padesátých let pořád spíš známkou luxusu.
Trosky letounu Airspeed Ambassador v Mnichově. Při tragédii v únoru 1958 zahynulo třiadvacet z čtyřiačtyřiceti pasažérů, mezi nimi osm fotbalistů Manchesteru United.
Noviny měly jednoznačně navrch i před rozhlasem, a tak se někteří reportéři u veřejnosti těšili podobné popularitě jako samotní hráči. Takový Henry Rose, kníratý padesátník a nejčtenější fotbalový autor z listu Daily Express, si fanoušky získal lidovými a často až přidrzlými komentáři. S doutníkem v ruce z novinářské lóže tradičně kynul fanouškům, kteří ho na stadionu buď popěvky vítali (v Manchesteru), nebo bučením vyháněli (v Liverpoolu).
„Možná neměl nejlepší sloh z nás všech, ale přesně věděl, co štvalo chlapy u piva ve čtvrté cenové. Ve svých sloupcích uměl dokonale vystihnout jejich pocity,“ popisoval kolega Frank Taylor, jeden z přeživších mnichovské katastrofy a autor knihy Den, kdy tým zemřel.
Roseovo know-how uznávali i hráči a trenéři. Na jeho pohřbu se v Manchesteru sešlo na čtyři tisíce lidí a všechny taxíky ten den vozily truchlící po městě zadarmo.
Novinářských es, která se z Bělehradu s týmem Manchesteru United už nikdy nevrátila, však bylo víc, což vedlo k překotným změnám v rámci celého řemesla.
Ještě v letech před neštěstím rozkvétalo podobně jako samotný sport.
Vznik Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Champions League, totiž představoval dříve nepoznané výzvy nejen pro samotné fotbalisty, ale také pro reportéry. Ti z Manchesteru křižovali Evropu společně s týmem a své referáty diktovali do domovských redakcí přes nestabilní a často selhávající telefonní spojení.
Stejné to bylo i tenkrát v Bělehradě, kde Manchester United po předchozím domácím vítězství 2:1 uhrál postupovou remízu 3:3. Den poté se proto i s doprovodem mohl vydat na cestu zpátky ve výborné náladě.
Pod uznávaným manažerem Mattem Busbym, jenž dal dohromady partu nadějných mladíků (odtud přezdívka Busbyho děti), měli mít United všechno před sebou. O sezonu dříve právě v semifinále ztroskotali na Realu Madrid, pozdějším vítězi, a tentokrát chtěli královský klub ze Španělska sesadit z trůnu a započít vlastní dynastii.
Rovněž klub dělal pro hráče první poslední.
Po předchozím pohárovém utkání na Dukle, kdy kvůli problému se spojem zpátky na ostrovy tým málem zmeškal další utkání v anglické lize, se z Jugoslávie vracel speciálem. Ale protože málokteré letadlo té doby zvládlo dva tisíce kilometrů bez dotankování, zastávka v Mnichově byla nevyhnutelná.
Nervozita na palubě
„Vybavuju si, že jsme cestou z Bělehradu hráli karty. A když jsme v Mnichově vystoupili z letadla, všem nám byla šílená zima,“ líčil Bill Foulkes, jeden z fotbalistů, kteří měli štěstí. „Pak jsme se vrátili na palubu, ale první start se nezdařil a mezi námi poprvé zavládla nervozita. Neúspěšný byl i druhý pokus, takže nás poslali zpátky do terminálu. Nikdo ani nedutal.“
Bylo po půl třetí odpoledne a počasí se rychle zhoršovalo, mnozí proto předpokládali, že ten den už do Anglie neodletí. Duncan Edwards dokonce stihl poslat do Manchesteru telegram: „Všechny lety zrušeny, vrátíme se zítra.“
Unáhlil se.
Kapitán James Thain, šestatřicetiletý bývalý pilot Královského letectva RAF, nařídil, ať mechanici zkontrolují motory. Pak usoudil, že do třetice už start zvládne a překvapené pasažéry zavolal zpátky. Při předchozích dvou neúspěšných pokusech letoun ani jednou nevyvinul potřebou rychlost, aby se mohl odlepit ze země. Pokaždé však ještě dokázal bezpečně zabrzdit, což se při třetím rozjedu nepovedlo.
Louže zničila nejslavnější fotbalový tým. Letadlo nevzlétlo |
Kaluž rozbředlého sněhu na ranveji totiž stroj zpomalila až na poslední chvíli, vzlétnout už nešlo a zabrzdit včas taky ne. Letadlo sjelo z dráhy, prorazilo plot za ní a narazilo.
Nejhůř dopadli ti, kteří seděli v zadní části za křídly. Kdo byl při vědomí, snažil se z doutnajících trosek co nejdřív dostat. Těžký boj v nemocnici nakonec zvládl i kouč Busby, přežil také mladý Bobby Charlton, kterému zachránil život brankář Harry Gregg.
Ten jako jeden z mála v kritické chvíli zachoval klid a rozvahu: z letadla kromě dalších spoluhráčů vytáhl i malé dítě s matkou. A protože vyvázl bez zranění, po třinácti dnech (!) od tragédie už zase stál v bráně Manchesteru United; na trávníku byl dokonce s kapitánskou páskou také obránce Foulkes.
S odstupem času zní neuvěřitelně, že se celý klub dokázal postavit na nohy tak rychle. Tým zalepil narychlo vypůjčenými hráči i mladíky z dorostu. V prvním duelu po hrozivém neštěstí porazil v Anglickém poháru Sheffield Wednesday 3:0, což byl malý zázrak.
Nebyli to však pouze United, kteří měli v ten den potíže nasadit plnohodnotnou sestavu. V novinářském boxu slavného stadionu Old Trafford chybělo hned osm reportérů a devátý ještě kvůli následkům havárie zůstával v jedné z německých nemocnic.
Boty mrtvých mužů
Šéfredaktoři proto museli rychle najít náhradu.
Na fotbal převeleli redaktory z jiných rubrik. David Meek, do té doby přední politický komentátor z Manchester Evening News, popisoval: „Někteří z nás už sice v minulosti pár fotbalových zápasů pokrývali, ale stejně dorazila i řada naprostých nováčků. Navíc ta tísnivá atmosféra. Vždyť my jsme si doslova nazuli boty mrtvých mužů.“
Zrovna on pak u fotbalu zůstal a pro zápasové bulletiny Manchesteru United šestadvacet let připravoval úvodní slovo Sira Alexe Fergusona.
S novými jmény ale jinak přišly nové pořádky.
Novináři totiž k fotbalovému utkání přistupovali jako ke každé jiné události, kterou byli zvyklí pokrývat. Po zápasech se třeba začali vyptávat na dojmy samotných hráčů a trenérů, takže se v textech poprvé hojně objevovaly jejich citace.
V Anglii šlo tenkrát o revoluci, podobné inovace dřív staromilci většinou rychle zarazili.
„Považuji to za jednoznačný krok zpátky v rámci umění reportáže,“ postěžoval si v roce 1955 například Archie Ledbrook, další významný novinář, jenž na palubě letadla v Mnichově zahynul.
Kvůli práci na jiném článku přitom málem nestihl odlet a do Bělehradu se místo něj už balil kolega z redakce Daily Mirror. Ledbrook ale text odevzdal včas, fofrem vyrazil na Ringway a při nástupu se ve výrazných brýlích a světlé rádiovce ještě připletl na společnou fotografii hráčů.
Tragédie pak změnila fotbal i celou řadu věcí okolo něj.
Bobby z jiné doby. Dvě žluté za kariéru, přehazovačka a plíce jako kůň |
Někteří z hráčů, kteří přežili, se na trávníky už nikdy nevrátili, další se těžko vypořádávali s hrůzami a měli psychické problémy.
„Někdy mě pohltí šílená lítost a smutek. A taky pocit viny, že jsem přežil a dostal šanci toho ještě tolik prožít,“ říkával pohnutým hlasem záložník Charlton, jediný z obdivovaného kádru United, který byl součástí zlaté anglické party na mistrovství 1966 a udělal velkolepou kariéru.
Mělo jich být víc; nejen na hřišti, ale i v novinářské lóži.
Celá Británie totiž tehdy v Mnichově ztratila dva mimořádně oblíbené týmy, jen o tom druhém se dodnes mluví o něco méně.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy ikonických fotografií – ať už vznikly na bojištích, sportovištích, na koncertech nebo „jen“ zachycují obyčejné lidské osudy. Již jsme psali: Kung-fu šok v Premier League. A Cantonu štvalo, že drzouna nekopl víc Šílený pohled syfilitika. Co skrývá poslední Leninova fotka Selfie plné zmaru. Antarktida je strašné místo, napsal Scott před smrtí Stando, ty jsi vyfotil zázrak. Jak vznikl unikátní snímek v louži? Otec legendy vyfotil v Moskvě okamžik národní extáze. Rusy uplácel čokoládou |