„Lezl jsem tam po všem možném. A když jsem ve dvaceti letech vylezl na první kopec v Alpách, věděl jsem, že v tom chci pokračovat,“ říká Lukáš Jasenský. O svých zážitcích bude vyprávět na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů, který se v těchto dnech uskuteční ve Zlíně.
Jak byste laikovi vysvětlil, jaký je rozdíl mezi vystoupáním na vrchol s pomocí šerpy a kyslíkového přístroje, a bez obojího?
Lezení se šerpou a kyslíkem je populární a moderní sport, který Nepálce živí. Když si zaplatíte službu vysokohorských nosičů, máte život usnadněný. Postaví vám stan, nosí věci a pomáhá ve všem. Kyslík se zase standardně používá od 6 700 metrů výš, uměle dokáže snížit výšku hory o jeden a půl až dva kilometry. Jeden starší španělský horolezec, který si teď udělal nostalgický výstup na Makalu poprvé s kyslíkem, mi po svém návratu řekl: „Teď jsem si to konečně užil.“ Bez kyslíku totiž nahoře počítáte každý nádech i výdech, máte také halucinace. Přitom vám musí mozek pracovat a musíte si uvědomovat, že je to v takových podmínkách normální stav.
Na vrcholu Makalu to bylo bez emocí, jakoby byly zamražené hluboce ve mně. Byl jsem vyčerpaný a ano, v hlavě mi šrotovalo, že musím bezpečně sestoupit dolů.
