Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš | foto: Vojtěch Veškrna

V Brně jsem štamgastem, při psaní jsem se toulal jeho ulicemi, říká Rudiš

  • 2
V Brně zapustil spisovatel Jaroslav Rudiš kořeny a Brno je zapustilo v něm. V sobotu tam zahájí literární festival Měsíc autorského čtení a k tomu bude vyprávět nejen o své tvorbě, ale i o vztahu k městu, kde rád pobývá, tvoří i pije pivo.

V hotelu hned naproti hlavnímu nádraží je zvyklý nocovat. Pár minut chůze odtud, na Kapucínském náměstí, si rád objednává kávu. Nedaleko má i oblíbený hostinec s vídeňským řízkem prý lepším než ve Vídni.

Spisovatele Jaroslava Rudiše s Brnem pojí nejen postavy a kapitoly jeho knih a divadelní adaptace, na nichž se podílel, ale i zážitky každodenního života. V sobotu zde zahájí Měsíc autorského čtení.

„Toho si velmi vážím. Myslím, že si to srovnání mohu dovolit, protože jsem se zúčastnil řady literárních festivalů, a ten brněnský považuji za nejzajímavější a největší ve Střední Evropě,“ pověděl všestranný autor, žijící v Česku a v Německu. Odtud – jak jinak než svým oblíbeným vlakem – na festival přijede.

Vy to jako vášnivý cestující budete schopen posoudit: potřebuje Brno nové vlakové nádraží, jehož vybudování je dlouholetým tématem?
Myslím, že ano i ne. Uvědomuji si, že je nutné modernizovat, že stávající uzel je přetížený. Doufám ale, že Brno nepřijde o původní hlavní nádraží. Pro mě je železnice spojená s historií, která z ní dýchá, a zrovna brněnské nádraží mám hodně rád.

Jenom si na něm už nezajdete do klasické nádražky, původní restaurace. Místo ní je fast food a moderní řetězec.
Jsou věci, které mě trochu mrzí, a tohle je jedna z nich. Původní gastronomie mizí a nahrazuje ji sterilní prostředí. Mám rád původní nádražní restaurace, které pořád ještě můžou fungovat. Na Masarykově nádraží v Praze se v ní pojí staré s novým, stejně tak v Děčíně, kde si dáte jednoduché jídlo a super espresso. Mám rád i nádražku v Břeclavi kousek od nástupiště. Nemusí všechno podléhat moderním trendům.

Jaroslav Rudiš končí s železnicí. Budu si muset najít jiné téma, říká

Stalo se v té brněnské v minulosti něco, co byste pak i sepsal a publikoval?
To sice ne, ale mám jednu povídku, která se odehrává nedaleko brněnského nádraží ve špeluňce jménem Chicago 30. Zrovna končil rok 2011 a zemřel Václav Havel, my jsme s kamarády táhli nočním Brnem a do této hospody zavítali. Prý se nedá vytopit, vždycky je tam o dva stupně víc než venku. Pili jsme v té šílené zimě pivo, do toho hrála Půlnoční Václava Neckáře. Pak jsme vyrazili na Moravské náměstí, pokryté svíčkami. Není to hospoda, do které bych se vracel, ale něčím mě fascinovala. (usmívá se)

Kam se tedy vracíte?
Rád zajdu do Moravské galerie, vnitrobloku, tam i píšu. I uprostřed léta je tam příjemný chlad. V hostinci U Semináru kousek od centra jsem štamgastem, pan vrchní je mým čtenářem a jednou mě tam oslovil, takže kdykoliv můžu zavolat a dostanu stůl, čehož si vážím. Wiener Schnitzel (Vídeňský řízek) nebo Tafelspitz (vařená hovězí špička, jídlo proslavené císařem Františkem Josefem I.) si dávám tam. Fascinuje mě, že moji kamarádi z Vídně nebo od Lince jezdí do Brna pravidelně kvůli tomuto lokálu.

Přímo kvůli němu?
Když jsme se po pandemii chtěli setkat, bylo to právě tam. Stejně jako Švejk se po válce s přítelem touží setkat U Kalicha, tak my jsme místo své schůzky měli U Semináru. Není náhodou, že v mém románu Winterbergova poslední cesta je jedna celá část, skoro až kniha v románu, věnovaná Brnu. Prochází mým životem i mojí tvorbou. Je pro mě městem tramvají, jejichž linky jsem projel a konečné navštívil podobně jako onen šílený Winterberg. Znám fanoušky železnic a kolejové dopravy celkově, kteří kvůli této knize do Brna jezdí, aby ho také poznali. Já jsem si ho zamiloval.

Jaroslav Rudiš při Měsíci autorského čtení v Brně

Stačilo vám k tomu období, kdy jste po roce 2010 v Brně zhruba dva roky bydlel?
Nejen to. V Jaselské ulici 17 jsem napsal Národní třídu – v pronajatém bytě s terasou, ze které byl výhled na Špilberk a do krásného vnitrobloku. Dalo se tam grilovat, spát i pít víno dlouho do noci. Uspořádali jsme tam dokonce jednu z prvních zkoušek, když jsme Národní třídu chystali pro Divadlo Feste, což je další moje nesmírně důležité pojítko s Brnem. Feste uvedlo tři moje hry, adaptace či jak to nazvat. Po Národní třídě to byl Český ráj, odehrávající se v sauně, do které dodnes chodím. Feste ho uvedlo jako Čekání na konec světa. Ředitel tohoto divadla Jirka Honzírek čte i německy, proto také jedno z prvních čtení Winterbergovy poslední cesty bylo v Brně v němčině a pak tam divadelní adaptace měla světovou premiéru.

Národní třídu na terase pod Špilberkem jste zkoušel už s Petrem Bláhou v hlavní roli Vandama?
Přesně tak.

Nevolali na vás sousedé policii, když začal Bláha z plných plic v úvodu představení deklarovat, že mu Adolf Hitler zachránil život?
(směje se) To v textu tehdy možná ani nebylo. Herci ho četli, mě to inspirovalo a psal jsem dál. Bláha je fantastický herec, ze všech Vandamů ve všech adaptacích první a nejlepší. Příští rok se mimochodem potkáme znovu, a to ve hře, kterou připravuji pro divadlo Reduta. Jmenuje se Krvavý měsíc a jde o příběh jednoho večera v jednom městě pod velkým krvavým úplňkem.

Prý jste zvyklý hledat jména svých postav i na hřbitovech. Vznikla takto některá z nich na tom brněnském?
Pravděpodobně by se taková našla. Nebo se do jedné z postav z Národní třídy prolnul člověk, kterého jsem v Brně potkal. Vždycky, když vyprávěl, uvedl to jednou hláškou: „Z pí*ovin se skládá svět.“ Ta se do knihy dostala a nepochází z Prahy, kde se děj odehrává. Víte, se mnou je to tak, že od místa, o kterém píšu, potřebuji odstup.

V jakém smyslu?
O pražském sídlišti v Národní třídě jsem psal v Brně. Chodil jsem kolem hospody Severka, což je skvělý název, tak jsem ji přesadil do Prahy na Prosek. Naopak až v Amsterdamu jsem psal o Brnu, když jsem ve vzpomínkách společně s Winterbergem bloudil jeho ulicemi. Český ráj jsem taky netvořil v Lomnici nad Popelkou, ale spíš v Berlíně.

Jaroslav Rudiš

Ponechalo si Brno ve vašich očích charakteristickou tvář, podle které ho poznáte?
Nepochybně! Takových míst, jako je třeba Morgal se spojením nádherného nádvoří a kavárny v Moravské galerii, není mnoho. Pořád platí, že do Brna se jezdí za architekturou, což je nejen známá vila Tugendhat, ale třeba i nedávno znovuotevřený hotel Avion. Mezi svými čtenáři jsem zaregistroval dotaz, jestli ho znám, což samozřejmě znám. Taky jsem se v něm už ubytoval. Zajímalo mě, jak se v něm spí.

Co ještě jste zvyklý dělat v Brně, když vystoupíte z vlaku?
Jdu se ubytovat. Většinou bydlím hned naproti nádraží v Grandhotelu, stejně jako Winterberg, který se řídil doporučením z rakousko-uherského bedekru z roku 1913. Navštěvuji místa, o nichž jsem už mluvil a mezi která patří také Bistro Franz nebo Café Tungsram v blízkosti kapucínské hrobky. No a momentálně mám Brno nejvíc spojené s literárním festivalem. Neznám nic podobného jako Měsíc autorského čtení, je to fantastická událost.

Trávíte na něm čas i jako divák?
Když jsem v Brně pobýval, chodil jsem se podívat. Nápad propojit českou literaturu se světovou – v letošním případě to bude norská – přináší spoustu možností. Osobně jsem tam četl i německy a uváděl jsem jednoho svého německého kamaráda. Už svoji první knihu, Nebe pod Berlínem, jsem tam četl, a to byl festival ještě mnohem menší. Rozrostl se úžasně a já jsem se vrátil minimálně desetkrát, možná víckrát. Není pro mě v žádném případě samozřejmostí, že festival mohu zahajovat, je to pro mě velká věc a vážím si toho, že mi organizátoři zavolali.

Měsíc autorského čtení v Brně

Literární festival, organizovaný brněnským nakladatelstvím Větrné mlýny, má centrum v Divadle Husa na provázku v Brně. Zároveň probíhá v Ostravě a na Slovensku v Bratislavě a Prešově.

V Brně ho v sobotu v 19 hodin zahájí Jaroslav Rudiš.

Mezinárodními hosty letos bude jednatřicet norských literátů, mezi nimi například 6. července válečná reportérka Asne Seierstadová.

O den dříve v Brně vystoupí Jindřich Mann, syn Ludvíka Aškenazyho, jehož matkou byla dcera spisovatele Heinricha Manna.

Co v sobotu přečtete?
Hodně si budeme povídat o mém psaní. Vrátím se ke komiksu Noční chodci, který se odehrává v Praze, vznikal ve Vídni a nakreslil ho Nicolas Mahler. Půjde o scénické čtení, při němž ukážu obrázky, což bude zároveň premiéra žánru rozhlasový komiks, protože přenos poběží na Vltavě. Musím tedy komiks přiblížit posluchačům. Možná povyprávím také o své nové knize Návod k použití železnice, která vyjde na přelomu září a října.

Připravujete se jako autor na čtení tak, jako se sportovec chystá na výkon?
To je úplně jasné. Vždycky jsem i nervózní. Mě baví živá literatura, a když píšu, čtu si text také nahlas. Na závěr si nahlas čtu i knihu na obtahu, abych viděl, jestli text funguje, jestli v něm něco nedrhne. V kapele Kafka band jsem zvyklý kombinovat literaturu s hudbou, čtení je pro mě druhem performance. Už právě kdysi při čtení Nebe pod Berlínem mě doprovázel kytarista Petr Kružík ze skupiny Priessnitz, říkali jsme si U-Bahn. Fascinuje mě proměna literatury do divadelní či hudební podoby. Měsíc autorského čtení je tak navštěvovaný, že před dvěma sty diváky je to spíš jako na rockovém koncertě, i tím je výjimečný.

Prověří autora právě jeho čtení živému divákovi, jemuž se dívá do tváře?
Něco na tom je. Ověříte si, jestli to, co píšete, funguje. Vtip, smutek, emoce... hodně poznáte, když čtete nahlas. Mám s tím letitou zkušenost, ostatně s kamarádem Igorem Malijevským tvoříme literární kabaret EKG a s ním taky na podzim zajedeme do Brna. Což mi připomíná, knihkupectví pana Ženíška v pasáži Alfa opravdu zaniklo?

Literáti Rudiš a Malijevský iniciovali další petici za Pussy Riot

Bohužel ano.
Doufal jsem, že se tam tento týden ještě stihnu vypravit. Je to místo, kam jsem zašel téměř vždycky. Kafe, řízek, Ženíšek, i to je pro mě Brno. Vidíte, že se pořád točíme kolem blízkých míst v centru. Kousek chůze od pasáže Alfa je Kabinet múz, kde sídlilo Divadlo Feste, které poprvé uvedlo Národní třídu před deseti lety. Příští hru uvedu v Redutě, odkud se mi ozvali a společně s režisérem Thomasem Zielinskim mi dali nabídku. Zielinski už jednu moji hru režíroval, takže se mě zeptal, jestli něco nemám, nebo bych nechtěl něco napsat. Souhlasil jsem, nicméně věřím, že také naše spolupráce s Divadlem Feste bude pokračovat a určitě ještě něco uděláme.

Je brněnská literární scéna něčím specifická?
Pro mě ji samozřejmě tvoří brněnská nakladatelství. Martin Reiner, Větrné mlýny, to je zásadní a svébytná scéna. Bez nich by vypadala jinak a možná by nebyl tento festival. Vnímám to tak, že Měsíc autorského čtení každý daný rok prezentuje to nejzajímavější z české literatury, program je skvěle vymyšlený. Já jsem jedním z těch, kteří jsou zvaní opakovaně, prostor ale dostávají i mladí začínající autoři. Organizátoři sledují dění, a když vyjde něco zajímavého, nového, tak si toho všimnou. Kdo má šanci strávit v Brně celý tento měsíc, dostane skvělý přehled o tom, co se děje v celé české literatuře, a navíc mu to otevře i okno do světa.

Proč jste se letos rozhodl číst právě komiks?
Je to moje poslední knížka, který vyšla česky, a vyplynulo mi to tak, že by se sem hodil. Čtení bude v podvečer, večer, Noční chodci... věřím, že to bude fungovat. Čtu z ní málo. Kdyby byla hotová moje nová knížka, možná bych četl z ní, ale ještě nebude. Lidem z rozhlasu nápad s komiksem taky přišel zajímavý, domluvili jsme se na tom a těším se.