Příběh Winterbergovy poslední cesty nosil Jaroslav Rudiš v hlavě několik let. Napsat jej však zvládl za sedm měsíců, během kterých pracoval také na loni vydaném Českém ráji.
„Napsal jsem to rychle. Věděl jsem, že se nesmím překládat. Vypravěčem je Jan Kraus, který emigroval z Československa v osmdesátých letech a nyní provází umírající jejich posledními dny,“ popisuje autor. Takovým čekatelem na smrt je i hlavní hrdina – devadesátidevítiletý Winterberg. Odsunutý Němec z Liberce, který se chce rozloučit se světem, předtím však ještě musí vykonat svou poslední cestu.
Jejich společnému putování vlakem dává směr poslední rakousko-uherský bedekr z roku 1913 i pátrání po stopách jeho dávné lásky – liberecké Židovky.
Skutečný příběh
Stejně jako Český ráj i Winterbergova poslední cesta má své reálné kořeny. „Je to volně inspirované postavou mého německého kamaráda, který rád cestuje střední Evropou, má rád vlaky a trochu trpí dějinami, které se mu během cest zjevují před očima. Tak to má i Winterberg. Oba si uvědomují naši minulost, o které tak málo víme, a přesto nás stále ovlivňuje,“ popisuje.
Na cestu se vydal i sám Rudiš. „Musel jsem si projet místa, která jsem do té doby neznal. Byl jsem poprvé v životě v Sarajevu, vyrazil jsem vlakem z Budapešti do Záhřebu a ze Záhřebu do Lublaně. Hodně jsem toho v nich napsal, také proto je román hodně muzikální a zachycuje cestu po kolejích,“ mluví o rytmu vyprávění, které je typické nejen pro autora knihy, ale i pro osobitý přednes.
„Často se tam opakují věty, které připomínají rytmus cesty vlakem. Někdy to může čtenáři až lézt na nervy,“ říká v nadsázce. Přesto železnice zůstává tématem, které je pro Rudišovu tvorbu i život bytostně osudové. Vlaky, metra, tramvaje se promítají nejen do Aloise Nebela, ale také do knih Nebe pod Berlínem nebo Potichu.
„Je to asi naposledy, co jsem se tomu mohl věnovat. Mám pocit, že o železnicích jsem napsal vše, co vím, a chtělo by to posunout se dál. Naštěstí mám čas,“ říká a dodává, že jeho německé nakladatelství by uvítalo, kdyby zase napsal knihu reflektující dějiny. „Mají pocit, že mí němečtí souputníci jsou příliš uzemnění v současnosti,“ vysvětluje.
Němčina přišla přirozeně
Rozhodnutí napsat knihu německy přišlo podle Rudiše přirozeně. „Od začátku jsem příběh promýšlel v němčině. Stejně jako Český ráj česky. Oba jazyky patří k naší společné minulosti, která byla mnohdy bolestivá. Patří k Praze i ke střední Evropě. Přijde mi přirozené je střídat. Do budoucna bych chtěl zase napsat jednu knihu česky a jednu německy,“ plánuje.
Sám by se během rešerší bez znalosti němčiny neobešel. Mnohé dokumenty ohledně historie rakousko-uherské železnice, krematoria v Liberci nebo bitvy u Hradce Králové z 3. července 1866 totiž byly dostupné jen v němčině.
Sama dvojjazyčnost pak sehrává důležitou roli i v příběhu Winterbergovy poslední cesty. „Jan Kraus je totiž z Vimperka, který se německy jmenuje Winterberg. Právě kvůli této shodě jmen jej hlavní hrdina požádá, aby se s ním vydal na cestu,“ upřesňuje osud dvou mužů, kteří podle něj postupně začnou připomínat „značně tragikomickou dvojici, jež se čím dál více stává jednou jedinou postavou“.
Rukopis knihy čítá podle Rudiše asi 450 normostran, přesto měl autor v začátcích strach, že ji nedokáže napsat.
„Bál jsem se, že to bude mít třeba jen dvě stě stránek. V nakladatelství pak byli nadšení, že je to tak tlusté. I v češtině to bude můj nejrozsáhlejší román, nicméně o něco kratší. Jako všechno, co se přeloží do češtiny,“ říká.
Zdali se překladu do rodného jazyka ujme sám autor, prozatím není jasné. Kniha by však měla vyjít příští rok na podzim v nakladatelství Labyrint. Plánovaná je také německá verze Českého ráje.
Vyprodaná čtení a třetí vydání
V současné chvíli Rudiš cestuje po Německu a knihu prezentuje tamním čtenářům. „Mnohdy jsou čtení vyprodaná, což mě moc těší. Nominace na cenu knižního veletrhu v Lipsku Winterbergovu poslední cestu velmi zviditelňuje. Přitom s nominací se nedá opravdu jen tak počítat. Už v rámci nakladatelství máte velkou konkurenci, protože za sebe mohou nominovat jen dvě díla. Z návrhů všech nakladatelství vznikne výběr asi 170 knih a dostat se do finální pětky, je hodně náročné. Byl to pro mě šok,“ tvrdí. V současné chvíli je v prodeji už třetí vydání knihy.
Sám Rudiš upozorňuje, že úspěch v Německu neslaví pouze jeho knihy. „Velmi zavedený je tu i Jáchym Topol nebo Radka Denemarková. Nyní začíná být zájem také o Kateřinu Tučkovou nebo Terezu Semotamovou. To je dobře. Čekají nás i společná autorská čtení,“ upozorňuje.
Společně se autoři setkají taktéž na zmiňovaném veletrhu v Lipsku. Rudiše čeká hned v rámci zahájení festivalu ve středu 20. března večer koncert s jeho kapelou Kafka Band.
V následujících dvou dnech pak absolvuje dvě diskuse, přičemž v pátek večer dojde i na autorské čtení se zmiňovanou Semotamovou nebo J. H. Krchovským. Veletrh končí v neděli.
