Nekonečné dny ukrajinských hrobníků. Slzy a nářek se staly rutinou

Hroby se kopou ráno. V Kryvém Rihu na střední Ukrajině jsou v části hřbitova věnované padlým ukrajinským vojákům připraveny čtyři jámy, každá z nich dva metry hluboká. Pro 29letého Oleha Icenka a 23letého Andrije Kuzněcova den plný těžké práce začíná krátce po rozednění. Skončí až při západu slunce. Jeden den v jejich životě vypráví příběh rostoucího počtu ukrajinských obětí války, píše agentura AP.

Válka na Ukrajině

Sledovat další díly na iDNES.tv

Vrták traktoru se zarývá hluboko do země. Icenko a Kuzněcov pak lopatami s přesností sobě vlastní vykopávají perfektní obdélníky, které se stanou místem posledního odpočinku vojáků, kteří padli v krutých bojích na východní frontě.

Na hřbitově v Kryvém Rihu, průmyslovém městě ležícím 400 kilometrů jihovýchodně od Kyjeva, se v úterý chystaly čtyři pohřby.

„Je to těžké. Ale někdo to udělat musí,“ říká Icenko, bývalý kovodělník.

Hangár rakví. Záběry svědčí o obřích ruských ztrátách, vojáci prosí o pomoc

Na Ukrajině se dokonce i smrtí prosycené povolání stalo rutinou, protože pohřby vojáků se po celé zemi konají každý den, často i několikrát. Celkový počet mrtvých vojáků vláda a vojenské vedení přísně tají, ale lze si ho odvodit i bez oficiálních informací – skrze dlouhou pracovní dobu dvou mladých mužů, skrze pravidelný rytmus lopat a rýčů zarývajících se hluboko do zeminy, skrze každodenní smuteční procesí plná plačících a truchlících pozůstalých.

Západní představitelé odhadují, že od začátku ruské invaze na Ukrajinu z loňského února zahynulo nebo bylo zraněno nejméně 100 000 ukrajinských vojáků. Odhady mrtvých a zraněných v bojích na straně Moskvy jsou téměř dvojnásobné. Představitelé ukrajinské armády uvádějí, že Rusko používá taktiku lidských vln, aby vyčerpalo ukrajinské zdroje a narušilo bojovou morálku ukrajinských jednotek.

Rakev zahalená ve žlutých a modrých barvách

Když v 11 hodin dopoledne přivezou první rakev, dva muži si s vyčerpáním, pod pozdně dopoledním sluncem oddychnou. S lopatami odloženými stranou zpod kšiltů čepic pozorují známou scénu.

Rodina 51letého Andrije Vorobjova při příchodu na hřbitov pláče. Desítky dalších truchlících přijíždějí v autobusech. Kolegům-vojákům zesnulého se po tvářích kutálejí slzy, když rakev zahalená ve žlutých a modrých barvách státní vlajky měkce dosedne na štěrk. Vorobjov zahynul při leteckém bombovém útoku na Bachmut. Zůstaly po něm tři děti.

Když kněz dokončí smuteční obřad, Vorobjova manželka se s nářkem vrhne na jeho rakev. Jeho dcera drží medaile zesnulého, které získal za odvahu na bojišti. „Už tě neuvidím. Nikdy už nepřijdeš na snídani. Nezvládnu to!“ křičí.

„Kdyby znali ztráty, zbláznili by se.“ Rus fotící hroby uprchl před smrtí

Za slz a nářku čekají Icenko a Kuzněcov na poslední hrst hlíny vhozenou na spuštěnou rakev. Potom mohou začít se zasypáváním vojákova hrobu.

Takový zármutek je normální, říká Kuzněcov. Většinou ho to nijak nezasáhne, protože se jedná o cizího člověka. Jednou ho ale požádali, aby pomohl nést rakev, protože neměli dostatek nosičů – to ho zasáhl hluboký žal, který nešel nijak utišit. Vždyť jsem toho chlápka ani neznal, přemítá.

Kuzněcov si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit, že by se z něj stal hrobník. Má vysokoškolský titul technického zaměření. Dobrý titul, říkali mu učitelé.

„Když je tak dobrý, proč dělám tohle?“ ptá se zadýchaně, zatímco hlínou zasypává Vorobjovův hrob. Práce nebyla a potřeboval peníze, říká po chvíli. Icenko přišel o práci po začátku války. Záhy zjistil, že místní hřbitov hledá kopáče. Bez vyhlídky na jinou práci o tom příliš nepřemýšlel.

Pořádné místo posledního odpočinku

Je půl druhé odpoledne. Zatímco dva mladí muži stále pracují na prvním hrobu, začíná další pohřeb. Rodina 31letého Andrije Romaněnka staví stan, aby rakev ochránila před sluncem. Kněz skončí obřad a ozývá se další nářek.

Romaněnko zahynul, když ho při obraně Bachmutu zasáhla střela z minometu. Jeho kolega Valerij říká, že spolu sloužili v Záporoží a Doněcku, ale rozešli se v prosinci. „Opustil nás příliš brzo,“ říká s hlubokým povzdechem Valerij. Odmítá uvést své příjmení s odvoláním na protokoly ukrajinské armády pro vojáky v aktivní službě.

Zatímco se truchlící naposledy loučí a házejí hrstky hlíny do Romaněnkova hrobu, Icenko a Kuzněcov ještě neskončili se zasypáváním prvního. „Musíme si pospíšit,“ říká Icenko a otírá si pot z čela. V příští hodině je čekají další dva pohřby. Nadcházející den to jsou tři.

„Děláme to pro vyšší dobro. Naši hrdinové si zaslouží pořádné místo posledního odpočinku,“ říká Icenko. On by jako jediný živitel rodiny po jejich boku bojovat nechtěl.

„Tady je to lepší,“ říká a uplácává lopatou hlínu na Vorobjově hrobu. Kuzněcov do země zaboří kříž – poslední krok před tím, než se na něj položí květiny. Jeden je hotový, zbývají ještě tři.

Kryvyj Rih

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz