Nejprve ovšem zdůrazněme, že stavění mohyl v masovém, turistickém vydání je nebezpečnou mánií. „Může to vypadat dobře na Instagramu, má to však svou temnou stránku,“ varovali v roce 2020 vědci například na portálu Science Alert. „Vypleněné pláže: mělo by se vršení kamenů zakázat?“ ptala se již o dva roky předtím stanice BBC.
Provinění bezohledného skládání kamenů na sebe jen kvůli fotce, nebo pocitu, že jsme udělali do krajiny svou stopu, se vyjevila dostatečně. Mohyly, které za námi po dovolené zůstávají, boří ekosystém, ruší prostředí pro hmyz i zvířata, například ještěrky nebo ryby, usnadňují erozi půdy. Leckdy páchají historickou škodu a někdy mohou ničit tradiční ukazatele sloužící orientaci.
Rock balancing, též rock stacking, tedy vyvažování, vršení kamenů, se plenění vyhýbá. Vyrostl však do podoby regulérního sportu a umění.
Až se vyjeví rovnováha
Lidé usedají k trpělivému balancování s kameny z mnoha důvodů. Anthony Jucha z Austrálie se v něm našel v roce 2018 docela náhodou, při venčení psů, vzpomínal pro The Guardian. Zkusil postavit skromnou konstrukci jen z mála kamenů z řeky. Jednou – a příště se k tomu vrátil. Když zhlédl tvorbu ostatních na internetu, dostalo ho to definitivně. „Každé malé sousoší je svébytným výjevem, nabízí příběh, scénu. Je silné,“ vysvětluje.
I Keva Pottse z Velké Británie inspiroval internet. Jenže nejen to, když se na vycházce se svými ratolestmi pokoušel na pláži napodobit díla, která viděl, zjistil, že mu hluboké soustředění pomáhá psychicky. Prožíval totiž těžké období, potýkal se s depresí, vyložil BBC. Skládání kamenů mu pomohlo. „Dokáže to být velmi meditativní, umí to napomoci k uvolnění mysli, sedíte a soustředíte se,“ popisuje. „Pozornost upíráte pouze na tu jednu věc, na nic jiného skutečně nemůžete myslet, je to opravdu dobrý způsob, jak zapomenout na všední stresy.“
Dílo, které vyráží dech. Dokazuje Grabův cit pro rovnováhu.
Bez lepidla, bez podpěr, bez svařování. Grabovo dílo drží jen díky rovnováze.
Jucha souhlasí. „Zní to jako klišé, ale je to téměř zenové,“ líčí. „Změnu přímo cítím, jsem daleko účastnější daného momentu, upínám pozornost ke kameni, cítím ho, a nic jiného kolem,“ říká.
Dodává, že když se po mnoha snažení blíží okamžik, kdy se rovnováha objeví a velmi nereálná sestava se povede stabilizovat, fyzicky dopředu ví, že když kameny pustí z rukou, nespadnou. Dech se zastaví, tlukot srdce se zpomalí. „Je to fyziologická změna, a když nastane, pak vím, že je pravděpodobné, že se kameny udrží,“ líčí.
Fascinace, trpělivost, pomíjivost
Silným prvkem vršení kamenů je jisté okouzlení, odmítání uvěřit, že se výtvor mohl povést. „Je to vzpoura proti fyzice, a jejím výsledkem je něco, co je tak směšně nestabilní, že se zdá, že by to ani nemělo existovat,“ usmívá se Potts. V případě děl těch nejlepších z nejlepších, jako je například ikona rock balancingu Michael Grab, mnozí diváci dokonce nevěří, že by sousoší držela pohromadě pouze silou nalezené rovnováhy. Podezřívají autory, že si vypomohli úpravou v grafickém programu nebo rovnou na místě lepidlem nebo umně skrytou podpěrou.
Vyznavači vršení kamenů však vysvětlují, že i zcela nepravděpodobná balance má vysvětlení. Na každém kameni se dají najít „vady“, jichž je možné pro hledání a nalezení rovnováhy využít. Základem je opřít horní kámen o tři body, trojmístný kontakt zaručí stabilitu. Někdy může její „nasahání“ trvat minuty, jindy hodiny. Trpělivost patří do výbavy rock stackingu.
Michael Grab je nejzvučnějším jménem rock balancingu.
Rovněž velká pokora. Jejich díla nejsou navěky. Michael Grab přitom kolem nich nechodí obloukem, má dokonce velmi přísný test, jak vyselektovat ta, s nimiž se spokojí, od těch, která se povedla jen zdánlivě. Lopotně sestavované sousoší polije vodou. Když nápor proudu vydrží, zaslouží si podle něj fotografické zdokumentování, jinak ne.
O svržení většiny děl se jinak postará vítr, déšť. Nebo lidé. Jucha vzpomíná na dílo, jehož navršení mu trvalo tři hodiny. Když se pokochal závěrečným pohledem, otočil se a výtvor, na němž nechal tolik práce opustil, přihnala se k němu parta rozjívených hochů – a sousoší rozkopala. „To k tomu prostě patří,“ odtušil smířeně Jucha.
„S faktem, že to je velmi nestálé, že to dřív nebo později spadne, musíte být velmi smířený,“ říká. I v tom je však půvab. V době, kdy se leccos vylepšuje, cizeluje, udržuje technologiemi, kdy se umění i sport komercializuje, zůstává vršení kamenů staromódně puritánské, autentické.
Sport – a poté umění
Avšak ne tak docela, od roku 2015 má své vlastní mistrovství světa, konalo se v americkém Texasu, evropské odnože poté ve Skotsku. Sport je to pečlivě strukturovaný, soupeří se v několika kategoriích. První je vršení na výšku, vyhrává ten, kdo vystaví za deset minut nejvyšší sousoší. V jiné mají závodníci k dispozici tytéž kameny, vítězí ten, kdo jich za tři minuty využije ke stavbě nejvíc, zohledňuje se však i náročnost konstrukce.
Prohlédněte si umění vršení kamenů |
Kvantita rozhoduje při vršení jedné jediné „věže“, na které mají závodníci deset minut. Jde o počet kamenů, které do konstrukce umístí. V další kategorii mají k dispozici neomezeně kamenů a šest hodin času, jejich cílem je co nejpůsobivější a nejestetičtější stavba.
Sport však může být jen předpokojem finální úrovně. Ti nejzručnější, první světová třída závody opouštějí a nastupují ryze uměleckou dráhu. Pro Juchu je vršení kamenů samo o sobě spíše umění než sportem. „Myslím, že tempo, povaha a hodnota této činnosti je víc umělecká než sportovní. Skutečnost, že se při tom rozdávají medaile a že se to změnilo v soutěžní událost, je pro mě pořád trochu drzost,“ usmívá se.
