Souboje donga bývají urputné, často končí po úvodní smršti ran.

Souboje donga bývají urputné, často končí po úvodní smršti ran. | foto: Profimedia.cz

Neznámé sporty: Vypít litry krve, pak bojovat tyčemi. A získat ženu

  • 10
Je to sport, rituál, hazard v jednom. Muži z etiopského kmene Surma osvědčí svou vitalitu vypitím dvou litrů kravské krve, potom se utkají v brutální hromadné řežbě tyčemi. Rodiny mrtvých dostanou krávy, vítězové získají ženy.

Nahlížejí se jako nezávislí, svobodní chovatelé stád, povětšinou dobytka, ale též ovcí a koz. Jejich vesnice na jihu Etiopie mají obvykle do osmdesáti domácností, nežije v nich více než 350 lidí. Komunity si cení sebevědomí, hrdosti, síly, houževnatosti, nezdolnosti. A je to vidět i na tom, jak si muži hledají manželky, obvykle napříč jednotlivými klany.

Donga, působivá podívaná

Na konci období dešťů se muži z jednotlivých vesnic shromáždí k velkému boji. Je to ohromná společenská událost. Nejvýznamnější ceremoniál kmene Surma. Říká se mu donga.

Jsem hrdina, kdo si na mě troufne?

Nejprve je potřeba se na boj posilnit. Krví. Speciálním nástrojem dovedně naříznou krkavici krávě, odčerpávají krev do vydlabané tykve, aby se bojovníci mohli zhluboka napít. Dostat do sebe mají dva litry krve, velmi svižně, aby se nestihla srazit. „Někdy to zápasníci nezvládnou a dopadne to tak, že všude kolem sebe zvracejí,“ popsal nehody při úvodním rituálu fotograf Eric Lafforgue.

Nato se muži omyjí v řece a tělo si zvýrazní barvami, aby jimi podtrhli svou sílu, mužnost a přilákali pozornost potenciální partnerky.

A poté se již program chýlí k masakru. Drtivá většina bojovníků je nahá a dopřává si jen velmi sporých, nejčastěji pletených provizorních chráničů hlavy, loktů, kolen. Dlouhé tyče pak mají, upozorňuje další z fotografů, který akci dokumentoval, Sergio Galán, hrot ve tvaru penisu: „To onen obřad spojuje s nejhlubším smyslem mužnosti a manželství.“

Proti sobě stojí celé vesnice, díky rozhodčím se souboje transformují do duelů jeden na jednoho.

Donga je působivá podívaná.

Proti sobě stojí obvykle dvacet až třicet mužů na každé straně, vesnice proti vesnici, ovšem se shodným křikem na rtech: „Jsem hrdina, kdo se se mnou odváží utkat?“ Pod vedením rozhodčího se mela obvykle rozpadá do soubojů jeden na jednoho, začínají pozvolna, aby se bojovníci dostali do rytmu, pak se mění ve vášnivé duely, které mají jediné pravidlo, mlátit do soka ležícího na zemi je zapovězeno.

Pivo, krev a AK-47

Jinak je však boj opravdu volný. A krutý, mnohé souboje končí po několika prvních urputných zásazích, podotýká server Worqamba Tour. A s tím, jak během všech klání vesničané popíjejí pivo, teď už nikoli krev, se stává zuřivějším a zuřivějším. Povzbuzující nápoj dodává kuráž i těm mírnějším. Stejně jako povzbuzování celých osad, jejichž ženy, děti, staří lidé podporují souboje tancem a skandováním, zpěvy. A jde-li skutečně do tuhého a vibrují-li emoce ve vysokých otáčkách, střelbou z kalašnikovů do vzduchu, zbraně pocházejí většinou z občanské války v Súdánu.

Historické kořeny a minulost nedávná. Vedle tyčí jsou při soubojích vidět i pušky AK-47.

Mise splněna. Bojovník soupeře porazil - a jeho vyvolená mu odevzdala náhrdelník.

A pokud atmosféra překročí hranice rituálu, sportu a bojového umění a soupeření se změní v nenávist, mohou právě zbraně transformovat chvástavé machistické poměřování sil ve skutečné krveprolití. „Jednou jsme na konci museli neočekávaně odejít, protože se na místo dostavil klan se zbraněmi a pokoušel se vyvolat potíže,“ popisuje své setkání s bojovým obřadem donga další z fotografů Xavier Gil Tabios.

Obvykle se však ceremonie udrží v mezích. To neznamená, že by za sebou nenechávala stopy. Mnozí bojovníci skončí zranění, se zakrvavenými těly plnými šrámů a ran. Ve výjimečných případech končí utkání smrtí jednoho ze soupeřů, jeho rodině se poté dostane „reparace“ ve formě krav nebo koz. Odškodné platí jeho soupeř, na něhož však kromě toho připadne hanba, souboje totiž smrtí končit nemají.

Vítězové ostatních soubojů jsou naopak oslavováni a dostává se jim možnosti vybrat si z přítomných dívek svou favoritku. Napřímí k ní svou dřevěnou tyč, a pokud je dívka svolná, sejme si z krku náhrdelník a pověsí ho na ni. Odmítnout může, ovšem vítězova nabídka se považuje za velkou čest a kompliment.

Navzdory tomu, že bitky s tyčemi v roce 1994 vláda zakázala, v údolí řeky Omo se na konci doby sklizní odehrávají dál. Jsou důležitým sociálním pojítkem mezi roztroušenými vesničkami. Možná tím podstatnějším, čím víc jsou osady fragmentovány tím, jak jejich krajinu restrukturalizuje přehrada Gibe III, plantáže bavlny i pronikání průmyslu.

Boj tyčemi jako alternativa gangům

Ne všichni navíc mají na tradiční souboje s tyčemi, které jsou jako donga, nguni, intonga nebo dlala ’nduku známé po celé Jižní Africe, tak přísný pohled jako etiopská vláda. V jihoafrickém Kapském městě zažívá v urbánním prostředí renesanci.

I v Jihoafrické republice má boj s tyčemi silné kořeny. Je trochu sofistikovanější než jeho verze kmene Surma, bojovník má dlouhou tyč induku pro ofenzívu, kratší ubhoko pro obranné kryty a odrážení, k tomu ještě nejkratší tyčku umsila.

Rituální souboje se i v Jihoafrické republice pojily s reprodukcí komunit, doprovázely svatby, kdy se v nich utkávaly bojovníci z rodiny ženicha a nevěsty. Jizvy, které za sebou zanechávala zranění, se považovaly za známky cti, nejcennější byly ty na hlavě. A věřilo se, že bojovníky během bitek leckdy ovládají nadpřirozené síly, jejich styl se stával nepředvídatelný, nepřirozený, nekontrolovatelný, líčí server Face2FaceAfrica.com. A připomíná, že v mládí se soubojů s tyčemi účastnil i Nelson Mandela.

Jenže poté se, jako by na znamení dekadence, která přišla s postupujícím ekonomickým rozvojem, který byl pro široké společenské třídy úpadkem, tradiční boj s tyčemi z komunit vytrácel. Dostal punc překonané zábavy. „Teenageři se slumů ho považovali za staromódnost. Dávali přednost střelným zbraním,“ nezastíral v rozhovoru pro The Guardian Vuyisile Dyolatana, provozovatel klubu boje s tyčí v Kapském městě.

A s dalšími věří, že znovuobjevení umění boje s tyčí uchrání náctileté od gangů. Jeho svěřenci mu naději potvrzují. „Boj s tyčí nám dovoluje uchránit se gangů, pistolí a nožů. Je to naše tradiční cesta, jak srovnat spory. Přinejmenším je to tak, že tyčí nikoho nezabijete,“ citoval list The Guardian jednoho z hochů.

Dyolotana podtrhl, že „boj s tyčí plní důležité společenské a kulturní funkce“. „Učí disciplíně a soustředění. Přál bych si, aby boj s tyčí obnovily všechny kultury Jihoafrické republiky, celé jihoafrické oblasti, celého kontinentu. V Jihoafrické republice bychom mohli uspořádat světový šampionát, a to by nás sjednotilo,“ snil.