Jste první šéfkou české egyptologie, kterou dosud řídili výhradně muži. Jak si zvykáte?
Zatím jsem se stihla přestěhovat za jiný stůl a podepsat obrovské množství papírů.
V egyptském Abúsíru najímáte na terénní výzkum místní dělníky. Nemají problém s tím, že jim jako žena nařizujete, co mají dělat?
My pro ně nejsme ženy, ale doktůry. To je úplně zvláštní živočišný druh, který naši reisové (předáci) a dělníci berou víceméně bezpohlavně. Respektují nás jako odbornice. Navíc ženy v Egyptě stále častěji získávají vzdělání a účastní se výzkumů, například v roli inspektorek. Měli jsme mnoho Egypťanek, které dozorují, jestli všechno děláme správně, jestli se něco neztrácí a podobně. Také ony jsou dělníkům nadřazené a respekt mají. V prostředí archeologických výzkumů záleží spíš na tom, nakolik je žena vzdělaná a schopná, než na tom, že je žena.
Mám pocit, že kněz Iufaa mi ve své hrobce předává myšlenky. Že mě přijal jako člověka, který jeho texty zprostředkuje, a díky tomu se o něm dodnes mluví, což si staří Egypťané vždycky přáli.
