Majitel budovy už Ženíškovi neprodloužil nájemní smlouvu, a tak se zákazníkům v posledních týdnech naskýtal pohled na poloprázdné police a kartonové boxy, do kterých brigádníci uklízeli svazky, zatímco se z reproduktorů u pultu linula opera.
I ta už utichla a legendární knihkupec, který po revoluci začal s prodejem „papírových pokladů“ jako první soukromník v Brně, tady naposledy zavřel dveře. „Je to velmi smutné. Málokdo si to umí představit,“ loučí se sklíčeně devětašedesátiletý Ženíšek.
Rukama mu za dlouhé roky prošel nespočet knih a jeho obchod navštívilo mnoho známých lidí. Nyní v rozhovoru pro MF DNES vzpomíná, mluví o tom, jak jsou knihy drahé, a prozrazuje, co sám rád čte.
Začínal jste jako stánkař. Jak těžké bylo knihy uchovávat?
Nejdříve jsem měl takovou školní lavici, do pronajatého prostoru mě totiž nechtěli pustit. Patřil Masarykově univerzitě a tam to protahovali, jak mohli. Potřeboval jsem pevnou linku, která tehdy představovala zlatý poklad podnikání. Knihy jsem měl v autě a odtamtud jsem je pak vystavoval na lavičku. A když pršelo, tak jsem je musel schovat. Bylo to zrovna takové období, kdy prostě pánbůh dal, nebo vzal.
Lidé stále chtějí sledovat tajemno. Mít jasno, nebo spíš nejasno v tom, co se stane, mělo stát nebo co bylo a bude.
Michal Ženíšek
I po letech vás práce knihkupce pořád bavila?
Ano, pořád. I když samozřejmě že měl člověk někdy chvilku a řekl si: „Kurnik, už toho mám plné kecky.“ Nemohl jsem ale přece zákazníkům říct, že se mi dneska nechce.
Kdy se vám nejvíce dařilo? Měl jste rušná období, kdy byl obchod plný zákazníků?
Většinou hlavně v předvánočním čase, 22. a 23. prosince. To jsou dny, kdy lidé chodí a mají chuť za každou cenu koupit nějaký dárek. Knížky jsou na tohle dobrý artikl.
O jaké publikace měli Brňané v průběhu let zájem? Viděl jste nějaký posun, například že na začátku vaší kariéry kupovali ekonomické knihy a poslední roky třeba zase ezoterické?
Knihkupectví bylo v tomhle ohledu rozděleno na dvě části. Ekonomickou s právnickou a naproti tomu ezoterickou. A ta se prodává více. Lidé stále chtějí sledovat tajemno. Chtějí mít jasno, nebo spíš nejasno v tom, co se stane, mělo stát nebo co bylo a bude. Zkrátka jak by řekl Jára Cimrman, střídají se prvky zklamání s prvky očekávání.
Známý knihkupec z Brna se definitivně loučí, nedostal novou smlouvu |
A jak to ve vašem obchodě bylo s krádežemi?
Lidé prostě kradou, a to vlastně cokoliv. Přijdou dva, jeden vás pošle do opačného rohu, druhý vezme dvě knížky po čtyřech stovkách a ještě vám na rozloučenou zamává. Hodně lidí kradlo detektivky od Jo Nesboho, Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Ty mizely jako o závod. Někdo dokonce zase sebral dvoje Dějiny Japonska od Lidových novin a prodal je do místního antikvariátu, tak jsem si je tam šel koupit zpátky.
Co vůbec uděláte s knihami, které jste nestihl prodat?
O neprodloužení nájemní smlouvy jsme se dozvěděli pozdě. Co šlo vrátit, to jsem vrátil. A s knihami, co se vrátit nedají, nevím. Nejsem milionář, ale ani Koniáš, pálit je jako jezuité fakt nebudu.
Z jaké nejvzdálenější země jste sháněl knihu?
Problém byl skoro se všemi knihami na objednávku, ale snažil jsem se plnit přání každého zákazníka. Z největší dálky jsem sehnal knihu z Francie a také tři z Ameriky. Do procesu jsem kvůli tomu triu musel zapojit řadu známých a trvalo to dost dlouhou dobu, skoro tři měsíce. Dokonce zákazník, který je chtěl, už na to zapomněl a myslel si, že jsem se na něho vykašlal. Byl velmi překvapený, když jsem se mu ozval. Šlo o knihy z nakladatelství 68 Publishers z Toronta od Josefa Škvoreckého. Tenkrát se zrovna jeden student, který u mě brigádničil, vracel ze Spojených států a knihy mi přivezl.
Nastaly někdy ohledně dodávky výraznější komplikace?
To se mi u zboží ze zahraničí nedělo, ale u českých dodavatelů nám často poslali špatné nebo poškozené svazky. S tím byl problém pořád. Zahraniční státy však dodávaly zboží v precizním stavu. U nás v „distribučkách“ házejí knihy do beden a je jim to celkem jedno. Nejhorší na tom je, že proces výměny, nebo dokonce reklamace je tak složitý, že zboží raději prodáte se slevou a proděláte než se s nimi handrkovat.
Vzpomínáte si na nějakého velmi zvláštního zákazníka?
To byl každý druhý. Každý, koho všude jinde vyhodí, přišel sem. A z osmdesáti procent u mě uspěl. Lidé chodili a jejich požadavky byly různé. Chystám se, že je někdy možná sepíšu, zatím nebyl čas. Přání bývají zvláštní, hodně věcí se dá splnit, ale musí se chtít. V zákazníkovi je totiž potřeba vidět člověka, který chce knížku, a tu z nějakého důvodu potřebuje, ať už je ten důvod jakýkoliv. Mně by to nedalo ho jen tak odbýt. To jsem nikdy neudělal, byť jsem na některých lidech také mockrát prodělal. Někdy se stalo, že si zákazníci knížky nevyzvedli a jindy třeba byly zase vysoké náklady na dopravu.
A jak vzpomínáte na významné osobnosti, které váš obchod navštívily?
Byly tu desítky nesmírně zajímavých a světově proslulých lidí, třeba Václav Havel, Arnošt Lustig, Miloš Forman nebo Karel Schwarzenberg. Chovali se normálně a slušně. Akorát Ivana Trumpová se jevila tak nějak zvláštně. Paradoxně byla první zákaznicí v této prodejně, když jsem ji tehdy nově otevřel. Nejdříve si mě prohlédla od hlavy k patě. Ptal jsem se jí, jestli má nějaké přání a čím jí můžu pomoct. Řekla: „Vy?“ Chtěla Exodus od Leona Urise. Neměl jsem ho a přišlo mi divné, na co knihu shání. Dal jsem jí tedy internetové adresy, kde by ji mohla pořídit. Pak jí zazvonil telefon a představila se jako Ivana Zelníčková.
Vy jste ji nepoznal?
Ne, to až majitel pasáže, který tu zrovna byl také. Odešla s prázdnou. Jenže poté přišel architekt Tomáš Rusín, který dělal interiér obchodu, a řekl mi, že knihu má doma a že ji přinese. Vyběhl jsem ven, jestli ji ještě někde nezastihnu, ale nikde nebyla. Venku stálo auto, bylo to porsche s lichtenštejnskou značkou, tak jsem za stěračem nechal vzkaz. Jenže přišla úplně jiná paní – od Karla Abrahama, co má Masarykův okruh. Došlo k omylu. Potom jsem Ivanu Trumpovou viděl asi o patnáct let později, to už byla úplně jiná.
Co rád čtete vy sám?
Zajímá mě opera, tak čtu knížky o ní. Už je znám všechny nazpaměť, moc nových v současné době nevychází. Jednu osmdesát let starou publikaci vydávají pořád dokola, stále má však lidem co říct. Opery jsou totiž zvláštní, moc se v nich nemění, tedy kromě dekorací a kostýmů. Jinak je všechno pořád stejné. Akorát se střídají generace, které na ně chodí. A těm je zkrátka potřeba nějakým způsobem vysvětlit, o co v nich jde. Sám už opery moc nenavštěvuji, protože jsem po druhé operaci kloubu a nepodařilo se mi nohu rozchodit. Pořád jsem však ještě konzultantem vídeňské Staatsoper, mé období je 1829 až 1901. To jsou takové ty odrhovačky, hrají se pořád dokola.
A co teď čtou například vaši příbuzní nebo malí vnuci?
Nemám malé vnuky, ani velké. Respektive nevím o nich. (úsměv) Ale jsme čtenářská rodina a vždy jsme byli. Dá se říct, že jsem byl od dětství ke čtení vedený, protože vždy, když jsem něco provedl, tak jsem musel za trest klečet před knihovnou. Musel jsem se dívat na Jiráskovo Bratrstvo a to mě šíleným způsobem děsilo. Pak jsem zjistil, že vlastně všechny knížky jsou pořád stejné a na jedno brdo, nic moc nového se v nich neděje.
Takže máte pocit, že dnešní autoři těžko přijdou s něčím novým?
Ano. Existují univerzální modely pro všechny, kteří s knihami přijdou do styku. Aspoň já si to myslím. Otázka je, jestli všichni ti, co tvoří knižní trh, jsou čtenáři, nebo jen konzumenti, kteří koupí knížku, aby ji třeba dali jako dárek. Někoho knihou potrestali a případně se s menšími či většími ostychy zeptali, o čem je či jak se mu líbila. Teď je to s darováním knih trošku složitější, protože jsou extrémně drahé. Dříve se například zabalilo pod stromeček pět knížek, pět balíčků. Dnes se tam dá jedna Tučková a je to jako tehdy pět dárků.
Zvláštní zákazník? To byl každý druhý. Každý, koho všude jinde vyhodí, přišel sem. A z osmdesáti procent u mě uspěl.
Michal Ženíšek
Říkáte, že knihy jsou drahé. Jaké nejdražší dílo jste za více než tři desetiletí prodal?
Asi nejdražší, na které si teď dokážu vzpomenout, byl Santini, jenž vyšel na 4 770 korun. A teď si uvědomuju, že jsem tu měl ještě jednu knihu, která stála pět tisíc. To byly takové ty obří a těžké knížky, velikostně spíš jako kufřík. Nevím, dneska pět tisíc korun za knížku… Někdo si je nicméně koupil.
A co byste doporučil čtenářům, aby si určitě přečetli?
Poslední knihu od Tučkové. Bílou Vodu psala totiž s mojí bývalou zaměstnankyní Denisou Červenkovou, která odešla do kláštera. Já jsem je spojil. Vystřídala se tu spousta brigádníků, někteří z nich jsou ministři, velvyslanci, kněží, některé jsou řádovými sestrami. Tady u dveří výtahu (ukazuje) jsem o této knize vedl s Tučkovou dvě a půl hodiny diskusi. Seznámil jsem se s ní po příjezdu z obce Žítková. Seděl jsem u Švandy (bývalá kavárna v Alfa pasáži – pozn. red.) a někomu volal. Nikdy předtím jsem totiž v Žítkové nebyl. Vysvětlil jsem jí, jaký na mě místo udělalo dojem, a za tři roky vyšly Žítkovské bohyně. Možná na základě toho dialogu, ale nevím, jestli to bylo jen kvůli tomu. Mohl to být podnět.
