„Sní kus chleba se šunkou nebo upije koňaku, aniž by kdo viděl. Pak udeří do řečnického pultíku, aby si všimli, že mluví dál,“ napsal dobový tisk v roce 1909 o nekonečné obstrukci poslance Říšské rady Čeňka Josefa Lisého, v té době sedícího ve frakci Sjednocení českých národně sociálních, radikálně pokrokových a státoprávních poslanců, když hájil práva českých obyvatel v severních Čechách.
Strom Thurmond, senátor z Jižní Karolíny, obstruoval s cílem zdržet přijetí legislativy rozšiřující volební práva černochů, když v roce 1957 bez přestávky mluvil 24 hodin a 18 minut. Skupina demokratických senátorů z amerického jihu později spojila své síly a podobné zákony „nekonečným řečněním“ dokázala blokovat 75 hodin.
Filibustering, jak se metodě nekonečných projevů jako obstrukčního nástroje s cílem zablokovat přijetí nežádoucí legislativy říká, zná i český parlament. ODS v roce 2010 zabránila tímto způsobem přijetí série levicových návrhů, o rok a půl stejně účinně blokovala ČSSD reformní zákony Nečasovy vlády.
Obstrukce tohoto typu jsou zcela legitimním nástrojem parlamentní opozice, mnohdy jediným. Není proto příliš prozíravé si s omezením tohoto opozičního práva příliš pohrávat. Může se snadno stát, že vládní poslanci, dnes tolik „zdržovaní od práce“, budou za pár let v beznadějné opozici a nic jiného než obstrukce jim nebude zbývat.
Je samozřejmě pravda, že mnohahodinová zdržování mohou být pro vládu a její poslance k nesnesení, je však i pravdou, že „není kouře bez ohně“. Kdyby si vláda neohýbala pravidla „uprostřed hry“, snad by ani opozice neměla tolik důvodů obstruovat tak dramaticky.
Souhlasíte s omezením doby vystoupení poslanců?
Poslanecká sněmovna v těchto dnech projednává sporný zákon o omezení valorizace penzí. Vláda se snaží svůj návrh protlačit zrychleně vyhlášením stavu legislativní nouze. S tímto postupem opozice nesouhlasí – a vášnivě obstruuje. Hrozí „spacáky ve Sněmovně“, možná i (v českém parlamentu již osvědčeným) čtením poezie. Vládní poslanci, vědomi si faktu, že takové plýtvání časem daňový poplatník nevidí rád, prohlasovali významné zkrácení času jednotlivých řečníků na dvakrát pět minut, a domnívají se, že „spadla klec“.
I s vědomím všech pro a proti se domnívám, že vláda zneužila svoji parlamentní převahu a sáhla na něco, na co si v parlamentní demokracii sáhnout neměla. Nejsme ve válečném stavu, země není obětí přírodní katastrofy, státní rozpočet sice v hrozném stavu je a něco vážného se s ním dělat musí. Ale přesto, proč?
Okamura zlomil svůj vlastní rekord. Kvůli penzím mluvil víc než 7 hodin |
Sarkasticky tak mohu naší „proevropské“ vládě a jejím poslancům jen poradit, aby si vzali „mustr“ z Evropského parlamentu – „chrámu demokracie“, ve kterém bývá vystupujícímu často přidělena pouze jedna minuta řečnického času. Než stačíte říci povinné „děkuji za udělení slova“, již vám předsedající vypíná mikrofon. Možná by tak naši současní demokraté, tolik se ohlížející na vzory v Evropské unii, neměli být tak „velkorysí“ s pětiminutovou řečnickou dotací a s opozicí si to definitivně vyřídit „poevropsku“.
Ale ne, už proto, že vím, jak je v Evropském parlamentu demokracie bita, patřím mezi ty, kteří filibustering chválí i brání.
Autor byl v letech 2004-2014 poslancem Evropského parlamentu za ODS. Nyní působí ve Správní radě Institutu Václava Klause.
