Prodávat šicí stroje je práce bezpečná a bezúhonná. A Charles Hatfield, obchodní zástupce společnosti New Home Sewing Machine, firmy s rodinnou tradicí, tomu byl rád. Vadilo mu snad jen, že na jihu Kalifornie, v teritoriu, které mu vedení určilo, stály prodeje za starou belu.
O šicích strojích jinak věděl všechno. O mechanismech, které stojí za řetězovým stehem, nebo o rozdílech mezi rotačním a oscilačním pohybem šicí jehly by dokázal vyprávět hodiny. Svou pohotovou technickou argumentací by hravě dokázal rozbít legendu konkurenčních značek Singer a White. Ale nic z toho v okolí Glendale, jeho rajónu, potenciální kupce nezajímalo.
Lidé z končin, kde bylo pořád ještě hlavní obživou zemědělství, kupovat šicí stroje nechtěli.
Jen si stěžovali na sucho a mizernou úrodu.
Hatfield nejednou přemítal, zda by se jeho výplata, přímo úměrná počtu prodaných šicích strojů, mohla někdy už konečně rozumně navýšit, kdyby se i jeho klientele, farmářům, začalo dařit. Nad sklenkou ostřejšího pití pak obvykle končil své úvahy tím, co připomíná naše úsloví „až naprší“.
Skepse u něj šla tak daleko, že se na výročních schůzích obchodních zástupců své firmy, kde byl se svým obratem spíše do počtu, vyptával, jak tam u nich prší. Jeho kolegům v Kansasu i Massachusetts pršelo dost, a prodávalo se tam dobře.
Hatfield si prý ve volném čase vypracoval i několik tabulek, z nichž odhadoval vztah mezi budoucími prodeji šicích strojů na základě průměru dešťových srážek v jednotlivých státech. Těžko říct dnes, jak mu to vycházelo.
Jisté je, že se přitom ponořil do samostudia meteorologie, aby se z něj po necelých pěti letech vynořil jako dočista nový člověk. Který už nenabízí na vyprahlých jihokalifornských farmách šicí stroje, ale mnohem více poptávané zboží. Déšť.
Lákání deště
„Pochopitelně že nevyrábím déšť, to by bylo naprosto absurdní tvrzení,“ vyprávěl v zaprášeném sáčku a klobouku Hatfield hospodářům u prkenné ohrady jedné z farem. „Já jen přilákám mraky, a ty už se samy postarají o zbytek.“
Jak je přiláká? V krátkosti, podle jeho popisu, s pomocí koktejlu třiadvaceti různých chemikálií, jejichž přesné složení bylo jeho obchodním tajemstvím, vytvoří oblak páry. Jakýsi plynný atraktant, který přitáhne dešťové mraky. Musí kvůli tomu vystavět vyvýšenou odpařovací věž s nerezovou kádí. A s tím se pojí jisté vícenáklady, takže zadarmo to tedy nebude.
Psal se rok 1904, a ten patřil ke skutečně suchým i na kalifornské poměry. Zoufalí farmáři, byl jich tehdy celý zástup, vyplatili každý po padesáti dolarech. Neměli moc co ztratit, kdyby to nevyšlo, bez úrody by stejně skončili na mizině. Jenže experiment překvapil. Druhý den poté, co Hatfield dostavěl svou věž s díží a začal se z ní linout zápach připomínající „prasklou kanalizaci pod limburskou sýrárnou“, se zatáhlo. A třetí den skutečně přišel kýžený déšť.
Obchodník s deštěm zinkasoval odměnu, rozebral konstrukci a vyrazil na další štaci. Zamířil na západ Kalifornie, kde se scénář opakoval. Tam, kde to slíbil, opravdu zapršelo. Do konce roku se mohl opřít o 17 dobrozdání z míst, kam přivedl déšť.
Příští sezonu si už nemusel zákazníky hledat, sami jej vyhledávali. Los Angeles slíbil za tisíc dolarů rok, v němž naměří nejméně 46 centimetrů srážek. A odměnu skutečně dostal, úkol splnil. Déšť přivolával zemědělcům, městům. Jeho věhlas se šířil státy, celou Severní Amerikou.
V roce 1906 si pro něj nechali poslat až z Kanady.
U Yukonu se totiž na zlatých rýžovištích také potýkali se suchem, práce jim stála. Domluva zněla, že vyrobí pořádný déšť. Mělo to stát 10 tisíc dolarů. Něco se ale zjevně nepovede, slíbený déšť tenkrát nepřišel. Hatfield proto z Yukonu narychlo zmizel. A z toho, že si vzal tisícovku z odměny, prý na vyrovnání cestovních nákladů, pak budou ještě nějaké soudní tahanice.
Od té doby byl mnohem opatrnější. Většinu smluv o dílo už neuzavíral písemně, ale ústně. A peníze inkasoval až tehdy, když opravdu zapršelo.
Chytrý obchodní plán
Byl Charles Hatfield, obchodník s deštěm, podvodník? Na onu otázku hledá odpověď celá Amerika a spolehlivou odpověď vlastně nenalezne. Je totiž fakt, že pršet v popisovaných případech začalo až tehdy, když Hatfield dostavěl jednu ze svých věží a cosi v ní uvařil. Začalo by pršet, i kdyby to neudělal? Těžko říct.
Nemálo kritiků obchodníka s deštěm, těch minulých i současných, upozorňuje na jeho hluboké znalosti meteorologie. A to, že pravděpodobnost příchodu deště se dá po období sucha vcelku snadno předvídat. Hatfield „nevyráběl“ déšť v poušti, kde nikdy nepršelo. Vodu přivolával jen tam, kde pršívalo a už dlouho nepršelo.
Stačilo mu zainvestovat pár desítek dolarů do výroby svého tajemného odpařovacího zařízení a čekat. Když se pak počasí umoudřilo a zapršelo, zinkasoval tisíce. A když to náhodou nevyšlo? O honorář pak nikoho nežádal a informaci o neúspěchu si nechal pro sebe. Nemohl být tedy žalovaným a vypadalo to, že jeho úspěšnost je stoprocentní. V případě nešťastného města San Diego pak dokonce tisíciprocentní.
V roce 1915 se potýkali s extrémní vlnou sucha i tam. A Hatfield tehdy sršel jistotou, že ji s pomocí svých vlhkostních akcelerátorů zvládne rozbít. Záleží jen, kolik vody chtějí.
Písemná smlouva s radními nevznikla, ale měla to být prý tisícovka v dolarech za každý napršený palec, tedy 2,54 centimetru. Radní tehdy hlasovali, a protože neměli co ztratit, kdyby totiž nezapršelo, nedostal by obchodník s deštěm ani cent, v poměru 4:1 rozhodli, ať se jim postará o tolik vody, co to jen jde.
Konstrukci dešťové věže dokončil 1. ledna 1916 na skalistém vrcholku nad vodní nádrží Morena a o čtyři dny později opravdu začalo pršet. Jenže už nepřestalo. Desátého už byla nádrž přeplněná, olověně tmavé bouřkové mraky se sunuly dál. Vyprahlá půda nebyla schopná příval srážek vstřebat, došlo k povodním.
Mezi 14. až 18. lednem se protrhly hráze přeplněných přehrad u Sweetwater a na jezeře Lower Otay. Povodeň zničila kilometry železničních tratí, podemlela silnice, zdevastovala několik vesnic. Ztráty na životech se pohybovaly podle různých odhadů mezi čtrnácti až padesáti lidmi. Škody činily, v přepočtu na aktuální kurz, 95 milionů dolarů.
Katastrofa je nejlepší reklama
„Myslím, že jsem svou schopnost přivolat déšť demonstroval dost jasně, ne?“ argumentoval Hatfield před radními San Diega, kteří mu poté, co povodně odezněly, odmítali zaplatit. Nejen to, naopak jej popohnali před soud. Žalovali jej o způsobené škody.
Ten proces se, přes mnohé soudní instance, táhl až do roku 1938. Hatfielda tehdy zachránilo i to, že o obchodu neexistovala písemná smlouva. Finální verdikt zněl, že déšť je zásahem božím, a tudíž se nedá považovat za provinění člověka. Harfiled se však musel obejít bez slíbeného honoráře.
Katastrofální povodeň mu ovšem přinesla nebývalou popularitu, kontraktů o přivolání deště pak úspěšně vyřídil víc než pět stovek. Prý. Traduje se, že byl požádán vodaři ze společnosti Bear Valley Mutual Water Company o doplnění Velkého medvědího jezera. A v roce 1929 jej údajně oslovila vláda Hondurasu, aby zastavil deštěm tamní lesní požáry. Bližší podrobnosti o těchto zakázkách nejsou známy.
V roce 1956 se jeho příběh dočkal filmového zpracování, hrát jej bude Burt Lancaster. Tou dobou se už Charles Hatfield straní společenského dění. O dvě léta později, ve věku dvaaosmdesát let, umírá. Svou tajemnou formuli, recept na přivolání deště, pokud kdy takový existoval, si s sebou vzal do hrobu.
