Poslední rozloučení s Davidem Pedleym bylo stejně podivné jako jeho život. Dost možná proto, že pohřbem jeho existence nemusela skončit. Agentům FBI, kteří se smutečního obřadu s uzavřenou rakví účastnili, totiž nebylo dovoleno sejmout nebožtíkovy otisky prstů.
Pozůstalí byli razantně proti. A po funusu proběhla ve spěchu kremace, která ze zesnulého, ať už jím byl kdokoliv, vytvořila neidentifikovatelný popel v urně. Muži zákona proto sice neměli žádný důkaz, ale zůstali přesvědčení, že David Pedley je stále naživu. A že jim unikl. Nebylo by to poprvé.
David Pedley byl totiž profesionálním podvodníkem, navázaným na desítky dalších šejdířů, a kouzelnicky nečekané úniky z prekérních situací patřily k jeho oblíbeným trikům. Prodeje a dražby supervýhodných stavebních parcel, z nichž se měly stát, ale nikdy nestaly, lukrativní pozemky, chaotické spletence vzájemně provázaných realitních kanceláří, které si vzájemně ručily nemovitostmi a čerpaly bankovní půjčky na rekonstrukce, veřejné soutěže s neexistujícími stavebními společnostmi, burzovní spekulace s financemi končícími kdesi na účtech v tropických bankách. Také převádění dolarů na pesa skrze zahraniční bankovní instituce, vývozy měny, které americký daňový úřad IRS klasifikoval jako praní špinavých peněz a obcházení daňové povinnosti. To vše David Pedley stihl, už jako mnohokrát souzený podvodník, za 11 let, během nichž žil v Kalifornii pod jménem David Wellington.
Toto jméno a identitu mu přitom skrze program na ochranu svědků poskytla sama FBI za to, že svědčil v procesu o rozsáhlých pozemkových spekulacích na severu Spojených států. Ani s novým jménem si však neosvojil poctivost, ve svých výnosných podvodných schématech pokračoval dál.
Když spadla klec, uprchl do Mexika. Tam skončil ve vězení. Podle slov svých blízkých za mřížemi objevil Boha a víru, vnitřně se napravil. A čas trávil přepisováním vlastní upravené starozákonní Bible. Aby když byla roku 1987 schválena jeho extradice, tedy vydání zpět do Spojených států, ve vězení náhle zemřel a proběhl onen podivný pohřeb, který za životem šejdíře udělal tečku. Oficiálně.
Země s ručením neomezeným
Neoficiální verze je však jiná, zní asi takto: David Pedley svými miliony podmazal dozorce v mexickém vězení, zajistil si vystavení vlastního úmrtního listu a uplatil tamního koronera, který dodal potřebné tělo. Pak zmizel neznámo kam, nejspíš někam za teplem.
Po sobě zanechal čtyři kapitoly takzvané Melchisedechovy Bible, nese jméno starozákonního kněze a proroka, a Marka Pedleyho, svého syna. Syna, kterého celá léta, pokud zrovna neseděl v base, pečlivě a vzorně vyučoval umění sofistikovaných podvodů. A který se rozhodl, inspirován příkladem otcovy knihy, pozvednout duchovní odkaz svého otce. Tím, že sám založí novou biblickou říši. Melchisedechovo dominium.
Záhy se však Mark Pedley přesvědčil, že vytvářet zkraje 90. let z ničeho biblické říše není žádný med. Jeho prvním pokusem bylo vznesení vlastnických nároků na tichomořský ostrůvek Malpelo. Tam, jak se ukázalo, už udržovala vojenskou přítomnost Kolumbie. Další tipem byl korálový útes Karitane. Jeho nevýhodou ovšem bylo, že mimo odliv byl cele pod hladinou moře. Špatně to dopadlo i s atolem Taongi, který si nechtěla nechat uzmout vláda Marshallových ostrovů. Pokus o odtržení a vyhlášení nezávislosti obyvatel ostrovů Rotuma a Solkope pak nazlobil vládu Fidži, neslavné byly i experimenty se zabráním Clippertonova ostrova, který byl součástí sporného zámořského dědictví Francie a Mexika.
Nakonec tedy Mark Pedley „vybudoval“ slavné dominium na 60 tisících kilometrech čtverečních pobřeží Antarktidy, kdesi v mrazivých pustinách Země královny Maud. Nikdy je nenavštívil, ostatně o to ani nestál. Nemalá energie, kterou do administrativy kolem vytvoření Melchisedechova dominia věnoval, měla totiž jediný cíl.
Fiktivní země se mu stala prostředkem, jak vytvářet zcela reálné podvody. Země zasvěcená Melchisedechovi, existující vlastně jen na papíře a se silně omezeným diplomatickým zastoupením, se mohla stát funkční mezinárodní platformou pro šejdíře a podfukáře z celého světa.
Falešné pasy, rubíny i investice
Život na Filipínách rozhodně není snadný, ekonomická úroveň většiny obyvatel tu probíhá na hranici bídy. Proto se tamní lidé poohlíží po jakékoliv práci v zahraničí. Ovšem šance, že by s filipínským státním pasem získali pracovní víza do Spojených států amerických, byla jen pramalá.
Proto způsobila v polovině 90. let velký rozruch vzácná návštěva, která zavítala do Manily. Ministr zahraničních věcí jakéhosi Melchisedechova dominia. Za „skromný příspěvek“ 3 500 dolarů porůznu nabízel vyzískání občanství ve své zemi. S cestovním pasem z Melchisedechu už by pro Filipínce nemělo být najít si lukrativní zaměstnání kdekoliv v Americe problémem.
Filipínci přirozeně netušili, kde se Melchisedechovo dominium vůbec nachází, snad prý kdesi v jižním Tichomoří. Ale příslibu cestovního pasu uvěřili, a tak se celé rodiny skládaly na to, aby mohly svým členům práci a lepší existenci v zahraničí předplatit. Padly na to jejich celoživotní úspory. Že šlo o podvod, se ukázalo, až když pan ministr zahraničních věcí, jmenoval se John Gillespie a byl to mimochodem autor velmi neúspěšného podvodu se záměnou koně na australských dostizích, zmizel.
Trik s pasy falešné říše, s nímž se budou potýkat ostrované v celém Karibiku a Pacifiku, však byl jen jedním ze střípků mozaiky podvodů kolem Melchisedechu. Diplomatickým pasem této imaginární země se například prokázal jistý Gilbert Ziegler ve státní bance v Grenadě. Kromě něj se prezentoval ještě fotkou obřího rubínu. Nikoliv skutečným drahým kamenem, jen snímkem rubínu s 10 tisíci karáty. Řediteli banky v Saint George’s stačilo ujištění, že takových kamenů má pan Ziegler tucty, přirozeně mu přišlo nebezpečné vozit je s sebou, a hodlá je v ostrovní zemi proinvestovat.
Díky své bezbřehé výmluvnosti se mu podařilo otevřít si, jen na falešný pas a s fotkou rubínu, účet s neomezeným čerpáním do výše 20 milionů dolarů. S tímto kapitálem pak Ziegler rozjel prazvláštní podnikání: do Grenady začal letecky svážet movité Američany, prováděl je, s nadšeným souhlasem místních úředníků, po grenadských fabrikách, ukazoval jim prostor pro modernizace a investice a sliboval 300procentní zisk. Od investic lačných Američanů zkasíroval okolo 140 milionů dolarů. Aby pak zmizel do Ugandy, kde bude žít v luxusní vile, pod osobní ochranou místního diktátora.
Ošizení američtí podnikatelé netušili, u koho si stěžovat. Oficiální představitelé Grenady a jejích bankovních institucí nevěděli, kam se zámožný obchodník s drahými kameny poděl. Jedinou stopou byla adresa ambasády Melchisedechova dominia ve Washingtonu.
Měna tvrdá jako platina
Onu ambasádu však prozkoumat nešlo, byla pouhou poštovní schránkou na 601 Pennsylvania Avenue ve Washingtonu. Depozitním boxem. Velmi málo toho bylo známo o představitelích neznámé země. Prezidentkou Melchisedechu měla být paní Elvira Pearlasia Gamboa, funkce předsedy sněmovny starších, viceprezidenta a předsedy nejvyššího soudu pak zastával Branch Vinedresser, Tzemach Korem a Mark Wellington.
Tato tři jména však patřila jedinému člověku. Marku Pedleymu, synovi slavného šejdíře. Paní prezidentka byla od roku 1994 jeho manželkou. Melchisedechovo dominium připomínalo rodinný byznys. Zjevně velmi výnosný.
Pedley totiž v 90. letech, v době, kdy byly virtuální měny ještě neznámým pojmem, propagoval alternativní měnu konkurující dolaru. Údajně byla jištěna rezervami platinových cihel, v celkové hodnotě 440 milionů dolarů. Pro názornost tvrdosti melchisedešské měny Pedley při jednáních s potenciálními investory neváhal s jednou takovou platinovou cihlou bouchnout do stolu. A nemálo lidí pak bylo schopno uvěřit, že tam, odkud přišla, leží ještě 33,5 tuny dalších.
Pearlasia Gamboa rozkládá o projektu dominia:
S onou jedinou platinovou cihlou pak Pedley zakládá vlastní banky, vkládá do nich peníze vypůjčené v jiných a přeléváním financí velmi šikovně vytváří zdání obratu, generuje zisk. S jedinou platinovou cihlou, nejspíš tou samou, se prezentuje řada „velvyslanců“ a „ministrů“ domnělé země.
S ručením pravých i fiktivních bank pak vyzískávali peníze pro burzovní spekulace, skupovali akcie, tu a tam zařídili násilné převzetí nějaké společnosti, jejíž majetek pak skrze komplikované řetězce jiných firem vyvedli někam do zámoří. Takto například definitivně zbankrotovala nevadská společnost Jackpot Enterprises, která zapůjčovala výherní automaty pro kasína a hotely v Las Vegas. Když se dostala do finančních potíží, objevila se odnikud společnost LVEH, která ji za 85 milionů dolarů převzala. LVEH si to mohla snadno dovolit, protože měla finanční krytí v hodnotě 2,7 miliardy dolarů, z dluhopisů vydaných státní bankou Melchisedechova dominia. Tím také nebývale vzrostla cena akcií LVEH, kterých se následně jejich držitelé rychle se ziskem zbavili.
Fiktivní finanční krytí bank neméně smyšlené země, složité řetězce machinací, globální přesuny peněz. V Melchisedechu, který údajně disponoval fondem s 25 miliardami dolarů pro zahraniční investice, byť paní prezidentka neměla na placení pokut za parkování, se rodily fascinující podnikatelské vize. Země nabízela v aukcích licence k těžbě zlata a dalších nerostných surovin, figurovala v desítkách malých i velkých pojišťovacích podvodů. Starý David Pedley by mohl být na svého syna Marka hrdý. Podařilo se mu totiž vytvořit zemi zaslíbenou, univerzální hájemství pro šejdíře.
Podvody chytré i školácky naivní
Mechanismus, s jakým Mark Pedley a další „občané“ Melchisedechova dominia pracovali, byl přitom ve svých hrubých obrysech většinou až obdivuhodně prostý. Přiletět do nějaké ostrovní země na diplomatický pas, pěkně první třídou. Obklopit se luxusem, prezentovat navenek své bohatství. Pak vznést nějaké ohromující tvrzení. Třeba o tom, že vaše (fiktivní) banka Xerox má skladem tuny zlatého prachu, že jako indiánský náčelník Moudrá Vydra disponujete právy k domorodým teritoriím, pod nimiž leží výnosná ropná pole, nebo že se vaše společnost Currentsea pyšní vlastnickým právem k 10 procentům rozlohy všech světových oceánů a v nich obsažených zdrojů.
Pak jen stačilo zaštítit se dobrozdáními, diplomy a čestnými tituly z dominia, prokázat se výpisy z účtu jeho bank. A nakonec všechny důvěřivce úplně oškubat. Nikdy se přitom nepodařilo prokázat, že by Mark Pedley osobně kontroloval, řídil všechny ty machinace nebo z nich sám profitoval. Souběžně je prováděly desítky podvodníků, vypůjčit si bájnou zemi od paní prezidentky a druhého muže ve státě mohl k nečistým hrám nejspíš každý.
Proto jednou figuruje Melchisedech u sofistikované půlmiliardové bankovní machinace, aby se jindy naprosto naivně jakýsi Gerald-Dennis Sayn-Wittgenstein-Hohenstein, korunní princ Melchisedechu, ve skutečnosti sedmadvacetiletý pekař z Rakouska, pokoušel nechat si proplatit nekryté půlmilionové šeky neexistující asijskopacifické banky. Proto jednou vystupuje dominium v komplikovaném investičním schématu, zahrnujícím šest dalších fiktivních bank a dostavbu hotelového komplexu v portugalském Algarve, jindy k němu vedou stopy u fixlované půjčky 20 tisíc dolarů na pořízení auta v Kalifornii.
Agenti z FBI, experti z úřadu pro daňovou kontrolu, inspekce bank i pracovníci amerického ministerstva zahraničí vedli s podvodníky z Melchisedechova dominia marný boj celá devadesátá léta. Lapili a usvědčili jich hned několik, odsouzen byl i Pedley a Gamboa.
V některých zvláště povedených komplikovaných podvodech, jež byly skoro 10 let realizovány pod záštitou fiktivní země, spatřovali policejní vyšetřovatelé tvůrčí otisk zesnulého Davida Pedleyho, duchovního otce a autora Melchisedechovy Bible. Když byla jeho synovi, toho času sedícího za mřížemi, položena přímá otázka, zda je jeho otec naživu, odpověděl jen: „V našich srdcích je stále velmi živý.“
Francii stihne trest!
Řetězec fint a triků tím nekončil. Neexistující země se zdála být nezničitelnou. A právě přílišné sebevědomí přispělo k jejímu zániku. V roce 1995 totiž ona země vyhlásila válku Francii.
Francie tehdy znovuobnovila testy jaderných zbraních na tichomořských atolech, a to v jedné z oblastí, která sousedila s jednou z domnělých lokací Melchisedechu. Jenže vyhlášení války, odfaxované na francouzskou ambasádu a doplněné o hrozbu užití vlastních jaderných zbraní, si měl Mark Pedley promyslet lépe.
Už následujícího dne totiž o jeho nenápadné zemi, která se tak radikálně postavila proti nukleárním testům, psaly všechny noviny ve Spojených státech i ve Francii. Pedley se pokoušel dodatečně upřesnit, že nepůjde o válku fyzickou, ale spíše duchovní, neboť obyvatelé jeho země jsou mírumilovní. Už však bylo pozdě, škody byly napáchány.
Největší hodnotou Melchisedechova dominia totiž byla diskrétnost. To, že nikdo vlastně nevěděl, zda je skutečnou zemí, nebo ne. Nebývalá mediální popularita, které se teď zemi dostalo, její falešnou povahu naprosto odkryla. Pedley, ať už jako Vinedresser, Korem, nebo Wellington, se dočkal mezinárodního výsměchu. A také nepříjemné pozornosti amerických orgánů činných v trestním řízení. Vláčel se pak od jednoho soudního líčení k druhému.
Nejspíš poslední krach přišel v roce 2010, kdy byl Mark Pedley odsouzen ke dvěma letům vězení za podíl na prodeji akcií neexistující těžební společnosti Melchisedechu, v hodnotě více než jednoho milionu dolarů. Prezidentka Gamboa se ještě chvíli držela vlastních podvodů, ale brzy se zapletla do podivné investice s přestavbou zaoceánské lodi Queen Mary, při níž zpronevěřila 300 tisíc dolarů. I ona putovala do vězení.
Fiktivní stát dodnes, alespoň teoreticky, „existuje“. Nicméně živoří. Naposledy o něm bylo slyšet v roce 2012, když jeho nový vůdce David-Parker Williams vydal tiskové prohlášení, aby zdůraznil, že s předchozí vládou už nemá lid jeho země nic společného. Reputaci neexistující země to však nikterak nevylepšilo.
