Statný třiapadesátník, sportovec a majitel úspěšné stavební firmy, je živel, svéráz i dobrodruh, jenž procestoval svět a doma ve Šternberku choval velbloudy. „Velmi nebezpečné zvíře,“ podotýká. Tak si pořídil americké bizony. „To taky není kočka domácí.“
Třikrát jednou nohou v rakvi. Hoříme!
V blízkosti smrti byl nejen na legendárním závodě několikrát. „Adrenalin miluju,“ povídá a září mu při tom oči. „Ve třech případech jsem byl jednou nohou v rakvi.“
Především rumunský zážitek i urostlého chlapíka donutil ubrat, stáhnout nohu z plynu. Obrazně myšleno, neboť zrádnou pustinou v Saúdské Arábii si to na začátku roku šinul 140 kilometrů v hodině. Zbožňuje, když velkými koly drtí drobné kamení a nemusí dávat pozor na každou nerovnost, na rozdíl od pilotů automobilů.
Z volejepodcast iDNES.cz |
„Miluju rychlou jízdu v těžkém rozbitém terénu. Poslední etapa byla neskutečná, pořád se letělo 140. Úplný nesmysl! Macíka jsme stáhli o tři minuty během deseti kilometrů. Pořád jen skáčete, je obrovský adrenalin řídit to těžké rychlé monstrum. Mezi skalami, spoustou kamení, tam musíte umět řídit,“ líčí. „Já jedu jinou stopu než ostatní. Hledám si svoji trať, proto jedu rychle, ale zase ztratím v dunách.“
Vysoké duny jako paneláky bez pořádných otáček vyjet ani nejde, to by se kolos převrátil. Což se mu mimochodem letos v lednu v pátek třináctého přihodilo. Ze stroje vyteklo patnáct litrů oleje, spousta benzinu. „Hoříme!“ zvolal palubní mechanik Tomáš Šikola, když se protahovali ven okýnky. Pískem oheň uhasil rychle, jenže postavit tatrovku na kola v trychtýři pod dunou není legrace. Museli čekat půl hodiny, než přijel Martin Šoltys a po něm i Robert Kasák. Až dva kamiony ji vytáhly.
„Trhali jsme lana, bylo to blbě položené do kopce,“ povídá Valtr.
Převrácených aut a kamionů bylo na Dakaru spousta. „Nemyslím si, že to bylo letos extrémně těžké. To jsou spíš řeči pro média. To, že tam byly úseky, kde se převracela auta, to je pravda,“ říká.
Jaroslav Valtr během natáčení podcastu Z voleje
Po třech etapách senzačně vedl, jenže po karambolu nabral ztrátu a dojel na svém sedmém Dakaru pátý. S dosavadním nejlepším umístěním úplně spokojený nebyl. „Já manželce slíbil, když jsme se brali, že Dakar jednou pro ni vyhraju. Tak jsem se musel omlouvat, že jsem to nezvládl. Asi budu muset jet znovu.“
Paní si už na obavy zvykla. Nemá smysl svého manžela, dvojnásobného dědečka, krotit v jeho vášni. Ani děti. Na Dakar vyrazili i jejich dva synové. Jaroslav mladší dělal navigátora Aleši Lopraisovi a Michal v kamionu Iveco jel jako technická podpora. Celou rodinou otřásla tragická nehoda, při které zemřel po kolizi s Lopraisovou Tatrou devětašedesátiletý fanoušek schovaný za dunou. „Trefili ho kolem. Vůbec ho neviděli,“ kroutí hlavou Valtr starší nad lidskou hloupostí. „Je to noční můra mého syna. Proběhly debaty, že Jarda už nikdy nebude závodit.“
Přímo z Dakaru o Lopraisově nehodě: Tragédie, ale Aleš neudělal nic špatně |
Doufá, že tragickou událost vytěsní z hlavy. Dobře ví, že stačí mžik a musíte žít s tím, že jste pod koly usmrtil člověka. Nechápe fanoušky, kteří na dunách stojí, hledí do mobilů a natáčí si, jak nakloněné kamiony překonávají nástrahy přírody. „Mám kolikrát problém se trefit do toho místa, kde chci dunu přejet. Kdybych zpomalil, tak kamion lehne – a oni čumí do mobilů. Navíc máme špatný výhled. Vždycky říkám: Doufám, že jsem je nepřejel. Takových situací je spousta.“
Hned mu naskočí Dakar před dvěma lety. Španělští jezdci buginy ho nechtěli pustit před sebe, byť dával Sentinel, tedy bezpečnostní prvek napojený na klakson, který pomáhá závodníkům předjíždět pomaleji jedoucí vozidla v těžkých situacích. Přenese digitálně signál až do vzdálenosti stovek metrů zvukem nebo světlem.
Půl vteřiny na rozhodnutí
Jenže Španělé uhnout z cesty nemínili. Za skálou trefili balvan a převrátili se. V prašné cestě Valtr zahlédl buginu na poslední chvíli, a to ještě díky fotografovi, který přebíhal udělat atraktivní snímky. I ten sotva stihl uskočit za skálu.
„Nespal jsem celou noc. Kdybych nezareagoval, přejel bych dva kluky,“ orosí se. „Měl jsem kousíček výhledu, těsně kolem skály běžel fotograf, to jim zachránilo život. Říkal jsem si, proč tam běží s foťákem, tam bude průser. Strhl jsem řízení na poslední chvíli.“
Na manévr měl vteřinu. „Spíš půl,“ opraví. Tip ťop to bylo i rozměrově. „Vedle skály jsem měl ještě metr, u buginy asi dvacet centimetrů.“
Na večeři mu neukáznění Španělé přišli poděkovat. „Letos nás zachránilo deštivé počasí, neprášilo se a mohlo se předjíždět.“
Jaroslav Valtr během Rallye Dakar
Zvolil novou předjížděcí metodu: k pomalejšímu vozidlu se přiblíží na patnáct metrů a pustí Sentinel s klaksonem. „Vyděsíme je k smrti,“ chechtá se.
Tehdy v roce 2021 v nemocnici nakonec skončil sám s pochroumanou páteří. Nerespektoval syna navigátora, zase si zvolil svou trať a ve vysoké rychlosti trefil v poslední etapě díru. To byla šupa. Helikoptéra ho převezla do špitálu v Džiddě. „Je to nebezpečný závod,“ kývne.
A páteř trpí nejvíc. I když jsou už kabiny odpružené, nárazům se nevyhnete. „Zvlášť když máte trošku bříško, tak to cítíte. Jsem kus chlapa, vážím 120 kilo a velcí chlapi tam trpí. Do zad dostáváme strašné rány,“ povídá. „Dal jsem si jednou takovou ránu, že mě brněly nohy tak, že jsem se musel pověsit nohama na jeřáb, abych se srovnal.“
V tatrovce bez čumáku sedí přímo nad kolem. To pocítil letos hlavně v sedmé etapě, kdy mu upadly tlumiče. „Umlátilo nás to, nemohl jsem ani mluvit. Někdy to fakt bolí.“
Dvanáct roků cvičí dvakrát týdně v posilovně, pravidelně jezdí na kole a chodí po horách. Udržuje se v kondici, bez které by to nešlo. Přesto na start Dakaru dorazil v předklonu s prochladlými zády. „Všichni se mě ptali, jestli chci závodit.“
Z VOLEJE: To nejlepší ze sportovního podcastu. Co hosté přejí do nového roku? |
Byla to spíš řečnická otázka. Bez ruských profíků v Kamazech, kteří nesměli startovat kvůli válce na Ukrajině, cítil větší šanci na úspěch. Proto se dohodl s týmem Tatra Buggyra ZM Racing na pronájmu Tatry s automatickou převodovkou, která hlavně v dunách ušetří pilotům hodně práce, i když si musel jako zástupce staré školy vyznávající manuál zvykat.
„Vyjíždět duny s manuálem není jednoduché, když podřadíte, couváte. Jel jsem s tím autem poprvé, učil jsem se, jak to s automatem funguje. Kupodivu jsme první tři etapy vedli,“ usměje se. „S manuálním řazením je to jednou tak těžké. Už nejsem nejmladší, potřeboval jsem si trošičku ulevit. Řízení s manuálem je ale větší zábava.“
Hrdinů jsou plné hřbitovy. Raději to objedeme
Zřejmě nejblíž smrti byl Valtr na Dakaru 2016. S Josefem Kalinou spadli do rokle, a když vyjížděli na trať, prohnal se stokilometrovou rychlostí sotva půl metru kolem české posádky nizozemský pilot Hans Stacey, aniž by dal aspoň Sentinel. „Začal houkat až v posledních dvaceti metrech, což je takhle,“ luskne Valtr prsty. „Chybělo málo. Kdyby nás smetl, bylo by to fatální.“
Zkušený pilot si několikrát v kritických chvílích ověřil, že když jde do tuhého, umí se bleskově rozhodnout. „Kolikrát mě naštve prkotina, ale krizové situace řeším racionálně.“
Nezměnily ho ani tak dechberoucí zážitky za volantem jako spíš děsivé chvíle pod sněhem. „Když mě zasypala lavina, změnil jsem pohled na život, začal jsem jinak uvažovat. Člověk je pokornější, už se nežene do všeho po hlavě. A to mi pomohlo v závodění. Ubral jsem a jsem rychlejší. Fakt to funguje,“ tvrdí. „Mám heslo: Hrdinů jsou plné hřbitovy. Raději to objedeme.“
Rivalita mezi českými týmy. Manažeři se nebaví
Závodil v Liazce, Ivecu či Tatře. Ve své stáji i jako nájemní pilot. Může tak porovnávat destinace, vývoj techniky i vztahů.
„Všichni řeší motory, ale zásadní je podvozek. Na Tatře u Buggyry je od roku 2016 stejný, na to jsme narazili. Ale je výborný, strašný držák. Kdyby se Dakar jel ještě další čtyři dny, tak vyhrajeme, protože všem by došly náhradní díly, jak štípali podvozky, zatímco my opravovali jen běžné věci jako brzdy, jinak na Tatru nesáhnete.“
Jaroslav Valtr s tahačem stáje Buggyra ve 4. etapě Rallye Dakar.
Přiznává, že mezi českými stájemi je řevnivost. „Vztahy, to je tenký led,“ kývne. „Je tam rivalita, každý bojuje o svůj mediální prostor. Jsou kluci, kteří chtějí být hodně vidět, udělají pro to cokoli. Já si to platím vesměs sám, takže nepotřebuju být vidět. Manažeři týmů spolu vůbec nekomunikují, vztahy jsou zmražené. Jsem asi jediný, který se baví úplně se všemi. Týmy se ale perou. Asi jsem prozradil, co jsem neměl, ale to je realita.“
Jde o miliony. Když závodí se svou menší stájí, vleze se s rozpočtem na Dakar do deseti milionů korun. Nákladný koníček. „Ale to je sociální rozpočet. U velkých týmů to lítá v jiných číslech,“ podotýká. „Pro mě je to zábava. Nechci běhat po sponzorech, vykládat na sociálních sítích, jak jsem krásný a úžasný. Radši se budu věnovat své práci a vydělám si na to.“
Pro dobrodružnou povahu jsou zážitky k nezaplacení. Jen zdlouhavé přejezdy mezi etapami bývají pruda, někdy i nebezpečná, když se místní rozhodnou s jezdci za běžného provozu závodit. V bivaku už většinou vládne dobrá atmosféra, kde si nebojácní závodníci vyměňují zážitky. Přidává se i Sébastien Loeb, francouzský jezdec rallye, devítinásobný mistr světa.
„Nejhezčí je Afrika, původní Dakar. Spousta místa, vlastní stopa. Pak Saúdská Arábie a třetí Jižní Amerika. Ale v Argentině jsou neskuteční fanoušci,“ srovnává Valtr.
Vypráví, jak se motorkáři Jakešovi složili místní na naftu. Jak jim dělali steaky. Nebo jak pro ně vyklidili celé koupaliště, aby se mohli nerušeně osvěžit, zatímco obdivovali jejich techniku. Za propagační trika či kšiltovky byli vděční. Občas se i něco ztratilo, ale Valtr má pro chudou zemi pochopení.
Když musí závod opustit předčasně, náplastí jsou neopakovatelné chvíle. Najednou je čas kochat se krajinou, poznávat jiné kultury. I proto sní, že se zúčastní závodu Baja 1000 v Mexiku. Nejlépe se syny po boku. „To bych si chtěl splnit, ale s kamionem. Oni tam lítají jako blázni vzduchem s těma svýma pick-upama,“ usmívá se.
A ještě jeden dakarský sen kurážnému chlapíkovi, jehož nezastaví ani lavina, zůstává: aby se nemusel manželce omlouvat. „Svoje sliby plním.“
