Když se podíváte na koloběžku, kterou obdržel zvolený prezident Petr Pavel, je to ta samá, kterou jste kdysi věnovala Havlovi?
Ne, to není ona. Takovéhle koloběžky tehdy totiž vůbec nebyly. Musím říct, že když jsem se to dozvěděla, tak se mne to malinko dotklo, protože si myslím, že copyright na koloběžku mám já. Mělo to nějaký smysl, proč jsme ji Václavu Havlovi dali! Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989 a já jsem začátkem ledna potkala v Nerudově ulici Mirka Kvašňáka, což byl tehdy jeden z tajemníků Václava Havla, a ptala jsem se ho: „Hele, tak co, jak je na Hradě?“ A on říkal: „Je to strašné, nic tam nefunguje, jsou tam strašně dlouhé chodby a běháme tam jako šílenci různě po chodbách,“ na což jsme ve Společnosti za veselejší současnost (neoficiální recesistické protikomunistické hnutí, existující v Československu na sklonku 80. let 20. století, pozn. red.) reagovali tak, že jsme si sjednali audienci.
Přišli jsme jako oficiální delegace Společnosti za veselejší současnost a předali jsme Václavu Havlovi „oficiální dar“, koloběžku. Byla to jediná koloběžka, která se tehdy dala sehnat, malinká, dřevěná, dětská. Ale vzhledem k tomu, že Václav byl drobnější a byl velmi štíhlý, tak ji přijal a udělal na ní dvě kolečka ve své pracovně a pak šla ta koloběžka do skladu darů. Pak se mě zeptali, jestli mám čas pracovat pro prezidenta Havla. Řekla jsem, že ano, v podstatě to byla všecko taková náhoda.
Musím říct, že asi každému, když se tím Hradem projde a dojde mu to, se trošku hlava zatočí. Přála bych panu Pavlovi, aby se mu hlava nezatočila.
