„Já jsem to v podstatě až takhle nikdy nechtěl. Ten život to na mě navalil. Připadám si jako taková mušle, která žije na dně oceánu, a na ní jsou přisátí ti paraziti,“ komentoval Václav Vydra se smíchem skutečnost, že je neustále ve společnosti svých psů, případně koní, do toho má práci v divadle, v televizi i u filmu, bydlí za Prahou, takže je takříkajíc na roztrhání.
„Já jsem to kdysi začal dělat kvůli tomu, aby herectví nebylo jediným těžištěm mého života,“ vysvětlil, kde se vzaly všechny jeho aktivity. „Když jsem začínal, dostával jsem takové malé role, a tak jsem si říkal, mám se trápit, že nehraju? Radši jsem tedy začal hrát tenis, chodil jsem se psy, jezdil jsem na koni… no a pak se to nabalovalo. Přibylo herectví. Přibylo zvířat. Všeho přibylo.“
K tomu si s manželkou Janou Boušovou pořídili za Prahou statek, který zrekonstruovali a kde chovají koně. „Vytvořili jsme takový biotop, optimální pro chov domestikovaných koní, to znamená aktivní stáj, aby se pohybovali, žili ve stádě a tak dále,“ dodal celoživotní milovník koní a nyní i jejich zapálený chovatel, který je však některými jinými chovateli obviňován z toho, že koně tyranizuje.
„Jde o kopyta, ale i o jízdu bez uzdění. Dokonce mě někdo napadl, že surově škrtím koně nákrčním řemenem, který používám k vedení koně,“ popsal, kam míří kritika, které musí čelit, a dodal, že ho tato vášnivá zloba skutečně mrzela. Na druhou stranu si uvědomuje, že nikdo, kdo se stará o koně, nikdy nepřipustí, že to dělá špatně, a tak jeho novátorský přístup může leckoho zvednout ze židle.
Václav Vydra: Moje matematicko-fyzikální neschopnost mi nedávala na výběr |
Zavzpomínal také na to, jak ho napadlo pořádat tažení kavalérie. „Ještě když jsem měl svého prvního koně, na jiném místě, jsem jednou tak jel a říkal jsem si, jak to muselo být hrozné v těch kavaleriích a ty bitvy. Tak jsem si řekl s nějakými známými, že si to zkusíme. Seřadili jsme se do řady, ale vyjeli jsme každý jinak. Tak jsme si řekli, že uděláme tažení kavalérie,“ začal vzpomínání.
„Ale jaký? Nedokázal jsem si představit, že budu shánět uniformy hulánů. Tak sedmá americká kavalérie, Vinnetou, Old Shatterhand. Ti mají žluté šátky, bílé kšandy, čepice – to jsem sehnal, koupil jsem dvě šavle, trubku, prapor a vyrazili jsme v roce 2000 v počtu šestnácti jezdců. Jeli jsme krajinou, dělali jsme různé formace ve dvojstupu, v trojstupu, já jsem občas zatroubil, vlajka vlála. A ten pocit té jednotky byl úžasný! Takový povznášející. Druhý rok jsme si řekli, že to uděláme znovu. To už nás bylo 38. Osmý ročník nás pak jelo dvě stě,“ dodal.
31. března 2019 |
