Padesátiletý Ondřej před více než třiceti lety maturoval na pivovarské průmyslovce a následně 25 let vařil pivo v různých pivovarech, takže k alkoholu měl hodně blízko. „Skončilo to blbě, ocitl jsem se v léčebně. Ale v listopadu to byly tři roky, co abstinuji,“ vypráví zhruba padesátce pacientů Ondřej, který si nakonec našel nové zaměstnání mimo svůj obor a je prý spokojený a šťastný.
Po léčbě to však nebylo jednoduché. Jedinou motivací, proč nepít, byl totiž strach.
„Byl jsem hnán třeba tím, že už nechci znovu zažít abstinenční příznaky jako v léčebně. Pak se ale přidávaly i radostné motivace, například že kdykoli můžu sednout za volant nebo za řídítka skútru. Nedávno jsem také zjistil, jak příjemný je to pocit, když se na mě cizí lidé mohou spolehnout,“ vyprávěl Ondřej, kterému kolega z práce svěřil vlastní rodinu, aby ji odvezl k lékaři.
„Věděl jsem, že budu střízlivý, že budu v pořádku, a byl jsem šťastný a sám na sebe pyšný, že je na mě spolehnutí,“ líčí Ondřej.
Pomáhá mu prý i to, že každý týden navštěvuje doléčovací skupinu v nemocnici v Dobřanech, každý týden volá do Horních Beřkovic, kde léčbu absolvoval, ještě k tomu jednou za 14 dnů chodí na individuální pohovory k psychologovi.
Zanedlouho do Beřkovic pojede na týdenní podpůrnou léčbu. „Když to shrnu, funguji. Jsem šťastný a spokojený,“ svěřuje se sympaťák střední postavy.
David šel do léčebny nedobrovolně
Případ dalšího muže, Davida, se liší tím, že do dobřanské nemocnice nastoupil o prázdninách v roce 2017 nedobrovolně. Měl totiž nástup nařízený soudem poté, co způsobil v zaměstnání průšvih. Vše však začalo několik let před nástupem – tehdy už po ránu vždycky začínal nejméně půllitrovkou vodky.
„Bral jsem to jako svého koníčka, alkoholem jsem řešil všechny svoje problémy. Nebylo to dobré, ale nebránilo mi to chodit do práce, zajistit finančně rodinu. Měl jsem prostě pocit, že mám všechno pod kontrolou,“ vypráví pacientům mohutný chlap s připomínkou, že kvůli pití má člověk omezenou soudnost, víc riskuje, má pocit, že může všechno, a někdy to skončí i policejní eskortou.
„Tehdy jsem odjížděl s desetiletou dcerou na dovolenou. Najednou ale přijeli policajti s tím, že jsem měl nastoupit do léčebny. Já jsem si totiž nevyzvedl obsílku. Hned mě eskortovali. S ohledem na dceru, nic moc zážitek,“ dodává hlasitě mluvící hromotluk, který před nástupem do léčebny vlastnil pokerové kluby v Praze, kam docházela stálá klientela.
V léčebně strávil 14 měsíců až do října 2018. K tomu, že většina pacientů se zde ze závislosti vysvobozuje tři měsíce, má jediný komentář. „Je to málo. Až po šesti měsících jsem si totiž začal říkat, že na těch zoufalých příbězích, které kolem sebe vidím, asi něco bude a možná je čas se nad pitím zamyslet. V průběhu dalších měsíců jsem dospěl k názoru, že pít nechci,“ popisuje muž.
U odvykání je podle něj důležitý druh motivace. „Při vnější motivaci člověk nepije kvůli rodině, dětem, zaměstnání, kvůli zdraví, ale pokud má vnitřní motivaci, nepije kvůli sobě. Pokud tedy nebudete smíření s tím, že je to pro vaše dobro, nikdy to nezvládnete,“ říká David.
Když ráno vstane, je prý spokojený a pyšný sám na sebe. „Zkrátka mám se rád, nemám problémy s tím, že nemůžu nasednout do auta, makám 18 hodin denně a jsem rád, že to tak je,“ nastiňuje David.
Doléčovací skupina pomůže překlenout začátek
Před nástupem do léčebny měl partnerku, která také hodně pila. Po dvou letech od návratu z léčby se s ní však rozešel. „Nejdříve mi slíbila podporu, ale nesplnila to. Je hrozné dívat se dennodenně na to, jak někdo pije, když vy nepijete,“ popsal David.
Nakonec změnil nejen partnerku, ale i práci. Místo pokerových klubů provozuje pizzerii. Mužům, kteří ho se zájmem pozorují, doporučí po opuštění léčebny doléčovací skupinu. „Chodil jsem na ni asi rok, pomůže vám to překlenout začátek. Tady v nemocnici to totiž těžké není. Těžké to bude venku, až zjistíte, co všechno musíte vyřešit. Zkrátka tam se s vámi nikdo nemazlí,“ konstatuje bývalý pacient, který už čtyři roky nepije.
I za Davidovým vystoupením se velkým sálem dobřanské nemocnice ozve mohutný potlesk. Muži, kteří přijeli, aby svými zkušenostmi povzbudili další bojovníky s alkoholem, slyšeli i slova poděkování.
„Padlo tu pár zlatých vět. To jsme potřebovali slyšet a vidět. Je to velká inspirace, motivace, moc děkuji,“ sděluje muž z druhého břehu, který má konec léčby v nedohlednu. Na šťastlivce, kteří mají za sebou nějaký čas abstinence, padaly i dotazy. Zájem byl o popsání nejkritičtějšího okamžiku po opuštění léčby.
Společnost je k pití alkoholu hodně tolerantní
Pro Pavla, který se v Dobřanech léčil v roce 2015 čtyři měsíce, to bylo setkání s neléčeným kamarádem, s kterým před absolvováním protialkoholní léčby pil a kterého měl velmi rád. „Jen jsem zaskočil do hospody pro cigarety. Hned spustil, že si dáme panáka. Byla to asi nejhorší situace, kterou jsem vyřešil tak, že jsem z hospody rychle odešel,“ přiblížil Pavel. Smutně dodal, že kamarád zanedlouho nato zemřel.
Podle primářky oddělení léčby závislostí Psychiatrické nemocnice Dobřany Petry Dočkalové, která s kolegy setkání bývalých a současných pacientů pravidelně pořádá, je česká společnost hodně tolerantní vůči závislosti na alkoholu.
„Chybou je i to, že je alkohol cenově dostupný. Když jdu do hospody a piju nealko, mám suverénně největší útratu, což je principiálně špatně,“ je přesvědčena. Sama prý dlouhodobě nepije. „Když ve své práci vidím dopady alkoholu, v 99 procentech si pití vína rozmyslím. Navíc ženská závislost na alkoholu má mnohem horší průběh než u mužů,“ připomíná lékařka.
