V době protiepidemických opatření kvůli šíření koronaviru se rozmohlo popíjení doma. Znamená to, že začali víc pít alkohol i lidé, kteří k tomu předtím neměli takové sklony?
Konzumace alkoholu se zvýšila i proto, že nebyly jiné možnosti, jak trávit volný čas. Právě omezenější náplň volného času patří spolu se stresem mezi hlavní rizikové faktory. Nedávná doba přinesla hodně nejistoty a napětí. Všichni víme, že alkohol zabírá docela rychle a je to levný lék na úzkosti a stres.
Příležitostí, jak prověřit svůj postoj k pití, byla celorepubliková kampaň Suchej únor. Zapojilo se skoro 900 tisíc Čechů. Ukazuje to, že je potřebná?
Kampaň je podle mě chytře nastavená, protože nikomu nediktuje, jak žít zdravě, ale pouze nabízí možnost zamyslet se nad vlastním vztahem k alkoholu. Někteří adiktologové říkají, že měsíc je měřítkem, kdy člověk sám na sobě může poznat, do jaké míry má kontrolu nad alkoholem nebo alkohol nad ním.
Většina z nás si asi říká, že pití zvládá. Dá se ale nějak jednoduše poznat, jak to je doopravdy, že se třeba pití mění v závislost?
Obecně platí, že z lékařského hlediska je rizikové vypít denně více než dva alkoholické nápoje, přičemž bychom se měli vyhnout alkoholu minimálně dva dny v týdnu úplně. Neexistuje žádná zdraví prospěšná míra či dávka alkoholu. O tom koluje mnoho mýtů včetně „vypálení červa“ nebo „vyprošťováku“. Závislost už přináší další psychosociální komplikace a jejím hlavním znakem je bažení čili nutkavé chutě na oblíbený nápoj.
Jaké má nadměrné pití dopady na společnost?
Říká se, že nás zneužívání alkoholu stojí ročně asi 57 miliard korun. Velká část jsou ztráty zaměstnavatelů způsobené pracovní neschopností u lidí, kteří nepracují kvůli tomu, že to přehánějí s pitím. Pak je to součet i dalších nákladů, jako jsou nehody, kriminalita a náklady na léčbu – a to nejen závislosti, ale i dalších tělesných onemocnění, kde jednou z příčin bývá právě také nadužívání alkoholu.
Sledujete v poradně změnu ve složení klientů?
Obecně bývají rizikovějšími pijáky spíš muži, kteří užívají alkohol denně ve větších dávkách. U žen je častější záměr sebemedikace, tedy snaha zahánět jiné potíže. Za poslední léta máme nárůst žadatelů o naše poradenství z řad rodinných příslušníků.
S čím chodí?
Při léčbě se musí brát do úvahy celý rodinný systém. Závislost neovlivňuje jen daného člověka, ale i jeho blízké. Často k nám chodí partneři, partnerky, rodiče ale i děti. Za lockdownu bylo vidět, že strpět v domácnosti alkoholika je dost náročné. Poslední dobou je odborně hodně diskutované téma spoluzávislosti.
O co jde?
Označuje právě příznaky blízkých, kteří mají v okolí uživatele návykových látek trpícího závislostí. Často to znamená, že v prvních fázích může rodinný příslušník závislému třeba pomáhat, aby se to nedozvěděli blízcí nebo přátelé. S takovými starostmi přichází také nespavost, problémy v práci. Spoluzávislost bývá závažná také ve vztahu s gamblery, vykazujícími známky patologického hráčství, což mimo jiné výrazně ohrožuje domácí rozpočet.
Jsou to velké problémy, lidé často nejsou šťastní, přesto musí být někdy dost těžké přijít do poradny...
Už jen oslovit nějakou odbornou pomoc je jeden z důležitých kroků k úspěšnému uzdravení. Pití může být také sekundární, v poradenství a terapii pracujeme spíš na náladách, vztazích a celkové životní spokojenosti. V důsledku pak alkohol není takové téma. Když člověk udělá v životě pozitivní změnu, pomůže mu snížit míru ohrožení závislostmi.
Ondřej SkopalNarodil se v roce 1987, působí jako psycholog a terapeut Poradny pro alkoholové a jiné závislosti v olomouckém spolku P-centrum. Dále je vysokoškolským učitelem a lektorem programů primární prevence. |
Lze narazit na obecné rady, jak čelit pití, a sice dělat něco jiného – jít si zaběhat, zajít místo do hospody do čajovny. Pomůže to?
V počáteční fázi odvykání je jakékoli zaměření pozornosti na něco jiného důležité. Ale co se týče dlouhodobé efektivity, jde spíš o vnitřní hodnoty a vlastní motivaci. Závislost snižuje kvalitu blízkých vztahů i celkového výkonu včetně jakéhosi střízlivého náhledu a rozhodování. Opilost otupuje nepříjemné myšlenky a pocity, proto je terapie často náročný a dlouhodobý proces. Když chce být někdo úspěšný, musí být změna stejně silná, jako je někdy síla chuti na alkohol.
Možná zdánlivě největší potíž je, jak se na veřejnosti vyrovnat s tím, že člověk nepije.
Naše společnost je ke konzumaci alkoholu hodně tolerantní. Ale má to i odvrácenou stranu. Abstinenty skoro vyčleňuje z kolektivu nebo jsou výrazní, protože kdo nepije, je téměř exot, zvlášť pokud jde třeba o oslavy a svatby. Na tom právě s klienty pracujeme v poradně. Kromě léčby nějakého bažení se bavíme i o tom, jak se vyrovnat s tím, že abstinence může být do jisté míry stigma. Mnoho našich klientů pak ale nakonec říká, že je jedno, co si o nich okolí myslí, že jde spíš o jejich vlastní obavy. Nakonec se většinou setkávají s pochopením. Zároveň je pro ně dost úleva, když to sdělí svému okolí. Nečelí pak tolik pokušení nebo přemlouvání k pití.
Podle výzkumů dlouhodobě klesá u mladých lidí zájem o alkohol i tabák. Jsou to tedy neřesti středních a starších generací?
Autoři studií, které periodicky zkoumají užívání návykových látek u mladistvých, říkají, že do jisté míry může hrát roli nástup technologií a že závislostní chování u mladých má jiný charakter. Více užívají virtuální drogy. Na větší oblibu alkoholu u starších generací ale může mít vliv i to, v jaké době kdo vyrůstal. Za normalizace moc preventivních aktivit neprobíhalo. Diskuze o škodlivosti návykových látek se víc rozběhla až po sametové revoluci, kdy už se tyto problémy nezametaly tolik pod koberec. Lidé postupně přišli na to, že přiznat si je není zase taková ostuda jako dřív.
Jsou všichni, kdo se léčili, už napořád abstinující alkoholici, nebo se může člověk k pití vrátit a užívat alkohol kontrolovaně?
Záleží na závažnosti syndromu závislosti u daného jedince. Není úplně pravda, že když někdo přijde do adiktologické služby, začne dráhu abstinenta nebo léčeného alkoholika a už se nikdy nesmí napít. Jsou odborníci, kteří říkají, že existuje cesta kontrolovaného pití – když se například nepije tajně, člověk vydrží kupříkladu měsíc nepít a hlavně pije méně. Hodně psychiatrů z léčeben si nicméně všímá, že dost pacientů se raději přikloní k úplné abstinenci, která člověku dává paradoxně větší svobodu, protože už se nemusí kontrolovat, neustále to řešit a mít se na pozoru.
Jak důležité je umět si říct: Jsem alkoholik?
Důležité je přiznat si, že mám problém. Potom s tím jde líp pracovat, než pokud si to člověk neuvědomuje nebo nepřizná. Myslím ale, že není nutné, aby se někdo označoval za alkoholika. Podle mne není úplně žádoucí, aby si svou závislost přivlastnil a vnímal to jako svou vlastnost. Alkohol má zkrátka silný potenciál závislosti a dané jedince pak stigmatizuje jejich okolí. Nastávají také takzvané sebestigmatizace a sebeobviňování, což jsou okolnosti, které komplikují celkové uzdravení. Lepší je přesvědčení, že něco dokážu zdolat, než že to je ve mně, takže to nemá cenu ani zkoušet.
Jaké je složení vašich klientů?
V ambulantních programech je nejvíc uživatelů alkoholu, nicméně podobně velká skupina je u pervitinu. Naopak relativně ustupuje množství lidí, kteří řeší problém s konopnými drogami. Jiných látek je v poradenských službách také méně. Záleží ale na regionu, ve velkých městech jako je Praha může být problém s opiáty, s heroinem, ale u nás takové drogy nejsou moc dostupné. Skladba klientů celkem odpovídá celospolečenskému názoru na to, co je problém a co ne – třeba lidí, kteří vyhledají poradenské služby kvůli odvykání závislosti na cigaretách, je strašně málo. I díky protikuřáckému zákonu je ale kouření naštěstí na ústupu.
Sledujete nějaké změny v souvislosti s pandemií koronaviru?
Ukazuje se, že během loňského roku výrazně narostlo zneužívání léků na předpis. Pandemie znamenala také stres, deprese a úzkosti, čímž stoupla i návštěvnost psychiatrů a předepisování psychofarmak. Někdy chyběla kontrola, kolik toho kdo užil. Dopady pandemie jsou problematičtější, než se zdá, ale zároveň nás ta doba mnohé naučila.
