V současné době máte jak v dětské léčebně, tak v Martinově Údolí, kde pečujete o dospělé, naplněnou kapacitu přes sto procent. Čemu to přisuzujete?
Ano, v Martinově Údolí máme kolem 80 pacientů. Velký nárůst dospělých je způsobený zhoršujícím se počasím, zvýšeným výskytem pórů plísní ve vzduchu, podzimními plískanicemi. V dětské léčebně teď evidujeme 74 dětí. K tomu ještě musíme připočítat 40 lidí jako doprovod. Maminky, tatínky, dědečky a babičky.
Předpokládám, že nejčastěji děti doprovázejí maminky?
Samozřejmě. Ale jsme vděční, když se tu ukáže nějaký tatínek nebo dědeček, vede to ke stabilizaci oddělení.
Kolik pacientů je momentálně v léčebně kvůli potížím způsobeným covidem?
Pacienti po covidu tvoří asi 50 procent – jak děti, tak dospělí. Děti díky svému imunitnímu systému a odolnosti snáší covid daleko lépe, takže u některých probíhá covid prakticky bezpříznakově. Ale u těch, které se dostávají až sem, měl většinou nejen příznaky, ale zanechal i následky. Některé děti si sem covid dokonce přivezou. Snažíme se eliminovat počet návštěv, také je lepší, aby šel pacient za rodinou ven do parku nebo do altánku. Tam jsou hygienická rizika výrazně nižší.
Léčí se tu především lidé, kteří zažívali respirační problémy nehledě na covid? Nebo jim je covid takříkajíc rozjel?
Statistiku u sebe nemám, ale do Martinova Údolí se teď dostalo hodně lidí, kteří předtím žádné respirační problémy neměli a způsobil jim je až covid. V jeden moment jsme asi tři čtyři měsíce léčili akutně nemocné s covidem. Evidovali jsme velký podíl lidí, kteří nikdy žádným plicním onemocněním netrpěli. Ale teď se zase vracíme do té role, ve které bychom měli správně být. Snažíme se odstranit důsledky covidu, v čemž spočívá princip následné péče.
Léčíte jinak pacienty po covidu a pacienty s běžnými respiračními nemocemi?
Plicní nemoci mají většinou podobný základ. Spočívá v určité plicní nedostatečnosti. Saturace kyslíku v krvi vykazuje výrazný pokles, který se nechá exaktně změřit. To vede k různým stavům, které člověk pozná poměrně snadno při těžší fyzické činnosti. Covid speciálně ale nenapadal jen plíce. Promítalo se to právě také do psychických stavů pacientů, docházelo k oslabení mozkové činnosti a podobně. Obvykle to bylo následkem nedostatku kyslíku v krvi. Ačkoliv jsou u nás třeba lidé nemocní na plíce, tak většina zemře ve finále na infarkt, protože jejich srdce nemá dostatečný přísun kyslíku a to je konečná fáze člověka.
Nedávno jste se museli vypořádat s hromadnou nákazou personálu...
Ano, v Martinově Údolí, kam jsou obvykle překládáni i pacienti s covidem, se nám nakazila třetina personálu. Onemocněla nám vrchní sestra, staniční sestra, údržba, lidé z rehabilitace – dokonce podruhé za sebou. Zahájili jsme masivní očkování jako prevenci, bohužel se nám nakazili i lidé, kteří byli předtím očkovaní. I ti, kteří byli dříve nakažení covidem. Průběh měli relativně dobrý – neskončili v nemocnici – nicméně je znát, že se ta varianta covidu změnila a že vůči ní lidé nejsou chránění.
Máte pro podobné případy nouzový plán?
Dětská léčebna je primárně postavená jako plicní zařízení a už od počátku se mluví o budovách, které léčí. Je tu ohromná kubatura vzduchu, velká vzdálenost oddělení od sebe. Tím pádem se vždycky nakazí jen jedno oddělení a tím se to uzavře. Martinovo Údolí jako infekční pavilon toto bohužel nabídnout nemůže. Původně sloužil jako psychiatrické zařízení pro dámy z lepší společnosti, a ta rizika tam jsou trochu výraznější – ať už kvůli menší kubatuře nebo menším prostorám.
Z jakých částí republiky sem lidé nejčastěji míří?
V dětské léčebně je nejvíce pacientů z Prahy a středních Čech, 34 procent. V průběhu let se to hodně vyvíjelo – původně totiž přijíždělo z Prahy a středních Čech kolem 60 procent dětských pacientů. Teď evidujeme nárůst z Ústeckého kraje, kolem 32 procent, a zbytek je z celé republiky. V léčebně pro dospělé máme na starosti spádovou oblast Liberecký a Ústecký kraj a střední Čechy a Prahu.
Právě jste dokončili zateplení pavilonu v Martinově Údolí, což je další z řady investic směřujících k celkové modernizaci ústavu?
S podporou Libereckého kraje jsme zateplili třetí budovu. Už máme hotový pavilon D, který je po celkové rekonstrukci, pavilon C taktéž – včetně zateplení, výměny oken či světel, aby se uspořil elektrický proud za svícení. Rekonstrukce Martinova Údolí stála 20 milionů. Udělali jsme tam zásadní opatření od zateplení střech, teras, také jsme nainstalovali elektrické venkovní žaluzie pro zvýšení tepelné pohody na pokojích. Celkově si myslím, že se ta investice podařila.
Do rekonstrukcí jste se pustili v nejvyšší čas – ještě před zvedáním cen stavebního materiálu a energií?
Ano, to bylo prozíravé, výrazně se nám to zhodnotilo. Celkově nás měly energie stát 4,5 milionu, předpoklad Libereckého kraje ale je, že se dostaneme až na 17 milionů. Třeba dětská léčebna měla spotřebu 1,3 milionu za elektrický proud, teď se předpokládá, že to bude trojnásobek, kolem 4,6 milionu korun. Uvidíme, jestli jsme schopní to ovlivnit, nebo ne.
Co s tím?
Zkoušel jsem se modlit, rozplakat, ale nepomohlo to... Takže jsme koupili nový diesel agregát. Je to taková osmitunová hračka na kolečkách. Kdyby bylo zle, jsme schopní se zásobovat elektřinou z vlastních zdrojů. Ale je to velký krok zpátky. Agregát sice umí vyrobit levnější elektřinu než tu, kterou nám ČEZ momentálně dodává, ale je u toho dost hluku a ekonomicky je to trochu katastrofa.
Museli jste nějak omezit léčebné programy, nasadit úsporná opatření?
V tomto směru úzce spolupracujeme s krajem. Léčebna je kvůli svému vybavení nadstandardně energeticky náročná. Z toho důvodu jsme odstavili například keramickou dílnu, kterou v dané situaci považuji za zbytnou – i když jsme do ní předtím nainvestovali téměř 400 tisíc korun. Na druhou stranu věci jako vířivý nebo perlivý bazén či saunu, které jsou součástí léčby, jsme neodstavili.
Máte seznam priorit, co byste odškrtávali jako první, kdyby došlo na nejhorší?
Abych řekl pravdu, ve chvíli, kdy dojde k výpadku elektřiny, tak se automaticky odpojí prádelna, to je 80 kW, pak kuchyň se 40 kW, sauna s 24 kW a ten zbytek už odpojit nejde. Máme spotřebu 200 kW za hodinu – to je agregát schopný vytvořit během hodiny za celkem rozumnou cenu.
Historicky býval ústav zcela samostatný. Měl vlastní vrt, vodárnu, prádelnu, kotelnu i čističku odpadních vod. Jak jste na tom v dnešní době?
Kotelna už není na uhlí, ale je připojená na plyn, a elektřinu si nevyrábíme kompletně sami, ale odebíráme ji od ČEZ, takže už tak samostatní nejsme. Ale co se týče čističky odpadních vod nebo vlastní vody, tak jsme naprosto samostatní.
V březnu jste v léčebně ubytovali 23 ukrajinských uprchlíků nakažených covidem...
Byli to známí, pospolité rodiny nebo maminky s dětmi. Ubytovali jsme je v pavilonu C, kde byli v podstatě izolovaní. Po léčení jsme jim na jejich žádost zajistili práci, za kterou dostávali minimální mzdu. Později část z nich odešla, protože si našli vhodnější zaměstnání.
Kolik jich tu žije nyní?
Osmnáct. Tři pracují v úklidu areálu, dvě ženy pracují jako uklízečky vnitřních prostor, máme tu také lékařku z oboru pediatrie, která tu žije s dětmi a tchánem. Bohužel ale nemůžu běžně zaměstnávat tolik lidí, máme 144 zaměstnanců a náklady na mzdy 82 milionů ročně. Myslím si ale, že práce jim pomohla od psychických problémů. Při práci se člověk přece jen může soustředit na něco jiného. Také jsme jim zajistili bezplatný internet, aby byli neustále v kontaktu s rodinnými příslušníky, což přispělo k jejich psychické stabilitě. První dva měsíce jsme jim poskytovali i stravování – v dobré víře, že si na českou stravu zvyknou. Ale problém je, že na ty knedlíky prostě zvyklí nejsou (usmívá se). Takže si teď objednají a zaplatí jen to, co si přejí.
