„Letecká služba Policie České republiky je podle mě elitní útvar, do kterého není vůbec jednoduché se jako pilot dostat, a tak jsem dřívější myšlenku, že bych tam mohla působit, opustila,“ připouští třicetiletá žena, která se narodila v Prostějově a vyrůstala v Olomouci.
 |
Splnit si sen ji pomohl její bývalý a teď opět současný kolega. „Říkal mi, abych to zkusila.“
Výběrové řízení nebylo jednoduché. Musela splnit všechny požadavky, tak jako každý policista. Tedy psychologické i zdravotní vyšetření, fyzické zkoušky a na závěr přijímací pohovor s písemným testem.
Mezi muži se jí pracuje dobře. „Asi od 19 let se pohybuju převážně v mužském kolektivu, takže jsem zvyklá na to, že jsem jediná žena,“ říká.
Její kolegové jsou podle ní milí a vstřícní. Od nich také jako druhý pilot sbírá zkušenosti, aby se v budoucnu dostala na pozici kapitána, tedy velitele vrtulníku.
Piloti v rodině
Letectví má Nikola v krvi. Její tatínek létá vrtulníkem, pracuje jako testovací a předváděcí pilot.
A v rodině není sám, teta, strýc, bratranec, všichni se prohánějí pracovně i pro radost mezi oblaky.
„Když jsem vyrůstala, nikdo na mě netlačil, nikdo mě do ničeho nenutil. Na střední škole jsem se rozhodla, že budu stíhacím pilotem. To se mi sice nesplnilo, ale myšlenka létání mě už neopustila,“ vzpomíná.
Rodina však z její profesní dráhy nadšená zprvu nebyla. „Maminka mi myšlenku stát se stíhacím pilotem zatrhla. Přesvědčila jsem ji alespoň na pilota dopravního letounu,“ dodává.
Tatínek se k jejímu rozhodnutí postavil jako profesionál. „Vzal mě na Ústav leteckého zdravotnictví, kde jsem prošla prohlídkou první třídy, a tímto krokem se ujistil, že na to zdravotně mám. Myslím, že dnes je snad rád, že jsem se vydala v jeho šlépějích,“ přemítá mladá žena.
První vzlet byl ve zlínu
První výcvikový let absolvovala v březnu 2011 na letounu typu Zlín Z-42. „Tehdy jsem z toho byla docela vyjevená, bylo to pro mě něco relativně nového,“ vzpomíná pilotka.
Poté následovala přeškolení na další typy letounů a v roce 2014 měla konečně příležitost začít výcvik na vrtulníky.
Nikola má licenci jak na létání s letouny, tak i vrtulníky. S těmi jí to jde lépe. „Panuje názor, že je složitější řízení vrtulníku než letounu. Já mám na vrtulníku nalétáno více hodin, jsem s ním více sžitá,“ vysvětluje.
Při letu se už dostala také do několika nepříjemných situací, například když se začalo zhoršovat počasí.
Nemyslí si, že je pro ženu obtížnější ovládat složitý stroj než pro muže. „Nejsem letecký instruktor, který by učil létat jak muže, tak ženy, nedokážu tedy porovnat, kdo má pro řízení vrtulníku větší předpoklady. Každý pilot může vnímat krizové situace jiným způsobem, a je v tu chvíli jedno, jestli je to muž, nebo žena. Důležité je získat co nejvíce zkušeností a v konkrétní situaci si rychle vzpomenout na svůj výcvik,“ říká.
Úspěšně zvládla proškolení na vrtulník EC 135. Tento typ se u policie používá například pro leteckou záchrannou službu, v jejímž rámci má Nikola už za sebou několik vzletů.
„Den ve službě začíná předletovou prohlídkou vrtulníku, kontrolou aktivních vzdušných prostorů a v neposlední řadě i meteorologické situace. Poté čekáme na výzvu k letu od dispečinku Integrovaného záchranného systému. Když nás zavolají, jsme do minuty schopni spouštět motory. Na detailní přípravu letu ale není čas. V podstatě až za běhu k vrtulníku se dozvídáme, kam přesně poletíme,“ popisuje pracovní rutinu mladá policejní pilotka.
Musí přistát i ve složitém terénu
Už teď ví, na co všechno si musí dávat při pilotování pozor. „Přistáváme i na místa, kde je v okolí spousta překážek a málo prostoru, pilot pak musí být obzvlášť opatrný. Při běžné přepravě cestujících bych tam nezamířila,“ upozorňuje Tarasovičová.
V brzké době ji čeká výcvik pro létání v noci za použití brýlí pro noční vidění. „Předpokládám, že se časem přeškolím na vrtulník Bell 412 a budu se účastnit i dalších policejních letů, které zahrnují různé aktivity od pátrání po ztracených osobách až po hašení požárů,“ nastiňuje plány Nikola.
