Budoucnost v podobě elektromobility a autonomních, samořízených osobních motorových vozidel, nám už klepe na dveře. Jeden z drobných zádrhelů splynutí těchto technologických novinek spočívá v tom, že když chodec chystající se vstoupit do vozovky tiché auto bez řidiče zpozoruje, už nevytuší, zda jím byl sám zpozorován. Chybí tu vizuální signál, komunikace živého s živým.
Chodec sice může být poučen o tom, že samořízený vůz je vybaven citlivými senzory, čidly a kamerami, které s vytrvalou bdělostí monitorují provoz na silnici. Nicméně mu chybí finální ujištění, že jej chytrý vůz opravdu bere v potaz a nepovažuje ho třeba za nehybný sloup osvětlení. Chyba přitom může být fatální. U auta s živou obsluhou přitom obvykle pěším stačí pohled na řidiče za volantem, který mávne či posunkem naznačí, že o něm ví, případně ho gestem zdvořile vybídne k přejití vozovky.
U plně autonomního vozítka ovšem není s kým pokoušet se o oční kontakt. Docela upřímně tak nevíte, zda před vámi zastaví či nikoliv. A právě na tento dosud opomíjený aspekt bezpečnosti se zaměřila nová studie inženýrů Tokijské univerzity.
„Interakce mezi samořízenými automobily a chodci je zatím nedostatečně probádanou oblastí,“ vysvětluje na úvod profesor Takeo Igaraši, vedoucí studie. „Proto jsme svůj výzkum zacílili na oblast bezpečnosti chodců, prověření jejich jistoty v tom, zda je bezpečné do vozovky vstoupit.“
Vidí mě, či nikoliv?
V zajímavě sestaveném experimentu, s pomocí prvků virtuální reality, testoval čtyři různé konfliktní scénáře, při nichž se pokoušel vstoupit do vozovky před projíždějícím autonomně řízeným vozem. Nebo naopak nepokoušel, jen postával na krajnici či u chodníku. Jeho počínání i auto průběžně zaznamenávala širokoúhlá kamera. A o videozáznam z kamery jde.
Na videozáznam (pro 4 scénáře, v různém uspořádání, při 40 opakováních) se v pohodlí učebny Tokijské univerzity později podívalo 18 dobrovolníků, mužů a žen. Měli – pocitově – během tří sekund rozhodnout, zda v každé ze situací chytré auto o chodci vědělo či nikoliv. Jinými slovy, zda by v takové situaci na místě chodce-figuranta sami do vozovky vstoupili.
Kuriózním prvkem experimentu byly dva ze čtyř testovaných scénářů, při nichž v odhadu toho, zda byl či nebyl člověk autem zaregistrován, pomáhaly oči instalované na autonomním vozítku. Přesněji tedy dvě velké vyboulení v místech, kde jsou normálně nainstalována přední světla. Pro potřeby výzkumu byl tento prostor osazen dvojicí velkých pohyblivých čoček, očí. Které se za jízdy otáčely a upínaly svůj „pohled“ tam, kde zrovna stál chodec-figurant.
Jestli jste někdy s dětmi shlédli animovaný film Auta (2006) od studia Pixar, máte vlastně velmi dobrou rámcovou představu o tom, jak to vypadalo v praxi. A bez zbytečného napínání – variantu, při níž auto vybavené velkýma očima civělo na pěší u chodníku nebo zahlíželo do strany – vybrali lidé sledující záznamy modelových situací jako tu bezpečnější.
Bavoráky místo uhlí. U Sokolova už BMW testuje autonomní řízení |
Oči vám napoví
Upřené čočky očí sice nevypovídaly nic o tom, zda autonomní vozítko před chodcem skutečně zastaví či nikoliv, ale dávaly lidem mimo vůz vizuální signál o tom, že je auto nějakým způsobem registruje.
Lidé se tak mohli efektivněji – a bezpečněji – rozhodnout, zda do vozovky, pokud by byli na místě figuranta, opravdu vstoupí. Pokud oči auta hleděly jinam, naznačovalo to, že o nich auto zatím neví a bezpečné vstoupit do silnice není.
Z experimentu profesora Igarašiho vyplynulo ještě pár zajímavých zjištění. Ve dvou scénářích, při nichž nebyl autonomní automobil – mimochodem obyčejný golfový vozík se zakrytými skly – vybaven vyboulenýma očima, chybovali v odhadu bezpečného přecházení především muži.
Častěji se dopouštěli unáhleného rozhodnutí, podceňovali rychlost pohybujícího se vozítka a volili celkově riskantnější chování. Ženy byly opatrnější. A také – u dvou následujících scénářů s vozítkem vybaveným očima – potvrzovaly, že se díky „očnímu kontaktu“ cítí bezpečněji.
Neplatilo to ovšem univerzálně, několik dobrovolnic se vyjádřilo i k tomu, že provedení očí na autě rozhodně nepůsobí roztomile, ale spíš strašidelně až děsivě. Tupé zírání projíždějícího vozu je zneklidňovalo.
Provedení vozítka bylo stejně jako nastavení celého experimentu silně improvizované, ale podstatné podle badatelů prý je, že pouhá přítomnost pohyblivých očí snížila počet rizikových momentů o 64 %.
„Chyby v úsudku chodců byly redukovány pohledem do očí vozítka,“ konstatuje Chia-Ming Chang, spoluautor experimentu. „Ačkoli reakce účastníků mohly ovlivnit i další faktory, domníváme se, že jde o důležité zjištění.“
V blízké budoucnosti prý bude zapotřebí nastavit širší způsoby interakce mezi autonomními vozy a lidmi, tak, aby samořídícím světě bylo bezpečněji pro všechny, ať už pasažéry nebo chodce.
Jak moc autonomní vlastně auta jsou?Asociace automobilového průmyslu SAE International v roce 2014 definovala stupně automatizace 0 až 5.
|
