Ještě ve čtvrtek házela ve finále Diamantové ligy v Curychu a výkonem 59,08 obsadila páté místo.
Jedenáct velkých medailíME 2006 Göteborg: stříbro |
Ještě před třemi týdny výtečně zvládla dramatický závěr mistrovství Evropy v Mnichově, kde si posledním šestým pokusem řekla o medaili.
Zůstane poslední v její velkolepé sbírce.
Tehdy v Mnichově rozesmátá Barbora Špotáková po závodě říkala: „Je symbolické, že medaile tu mají dvě osmnáctiletý holky a čtyřicetiletá bába.“
Právě věk byl limitujícím faktorem, kvůli kterému dlouze přemýšlela, zda má ještě další pokračování kariéry smysl.
„Tělo si už nějakou dobu stěžuje a nadává mi, že bych se k němu měla chovat líp. Včera mi to ukázalo i v Curychu, při rozcvičení mě tam pořádně zabolela achilovka,“ líčila.
Bezprostředně po mnichovském evropském šampionátu, stále na vlně euforie, si nebyla zcela jista, zda chce skutečně říci dost. Atleti i přátelé ji přemlouvali, ať to nedělá. Požádala tedy: „Dejte mi půl roku, abych se mohla v klidu rozhodnout.“
S verdiktem však nečekala půl roku. V pátek dopoledne v pražské restauraci U Pinkasů, kde mnohokrát pořádala tiskové konference po svých triumfech, tak trochu symbolicky oznámila i završení velmi dlouhé životní kapitoly.
POHLED: Zarputilá legenda Špotáková. Co jí chybělo a znovu to našla |
Odcházím. Loučím se, zvěstovala.
„Děkuji všem. Je to tady. Je konec,“ pronesla.
Vyjmenovala dlouhý seznam lidí, bez nichž by na tolik úspěchů nikdy nedosáhla. V čele se třemi osudovými trenéry její kariéry, Rudolfem Černým, Janem Železným a Janem Tylčem.
Když jí na velkém plátně promítli sestřih jedenácti medailových závodů i světového rekordu, dojatě se rozpovídala: „Tolik vzpomínek, to bychom tu mohli sedět a vyprávět nejmíň dva dny. Ale každá pohádka má svůj konec a tahle má i svůj happyend. Kruh se opravdu uzavírá. Tušila jsem to už od loňského září, že když se po dvaceti letech vrátím na mnichovský stadion, kde jsem poprvé závodila na mistrovství Evropy, bude to tak. Strašně moc jsem si přála, aby se ten kruh uzavřel hezky - a ono se to podařilo. Co víc mohu chtít.“
 |
Začínala jako sedmibojařka a ne ledajaká, čtvrtá na juniorském mistrovství světa. Nicméně od roku 2002 se proměňovala na ryzí oštěpařku. protože ji i sám velmistr tohoto oboru Jan Železný přesvědčoval: „Budeš dobrá.“
V Göteborgu 2006 potom začala její neuvěřitelná série medailí. Mezi léty 2006 až 2014 je přivezla dokonce z každé vrcholné akce (OH, MS, ME), které se zúčastnila, celkem osmkrát za sebou!
Další primátySvětová rekordmanka s hodem 72,28 Čtyřikrát vítězka Světového atletického finále Čtyřikrát celková šampionka Diamantové ligy Šampionka Světové univerziády Patnáctkrát česká mistryně Dvakrát český Sportovec roku Devětkrát český Atlet roku |
Dvakrát přerušila kariéru, aby přivedla na svět své dvě děti, ale pokaždé se vrátila a znovu vystoupala na stupně vítězů.
Nejpamátnějším závodem Barbory Špotákové navždy zůstanou olympijské hry v Pekingu 2008. Posledním pokusem v dešti poslala oštěp do vzdálenosti nového evropského rekordu, přehodila dosud vedoucí Rusku Marii Abakumovovou, s nevěřícným výrazem v obličeji padla na kolena, načež řekla: „Stal se zázrak.“
Nedlouho poté završila famózní rok ve Stuttgartu dodnes nepřekonaným světovým rekordem 72,28 metru.
Je dvojnásobnou olympijskou vítězkou z let 2008 a 2012.
Je trojnásobnou mistryní světa z let 2007, 2011 a 2017.
Je mistryní Evropy z roku 2014.
Stala se jedinečnou sportovní vyslankyní, kterou Česku záviděl celý atletický svět. A odchází ze scény s medailí ze své poslední sezony, kterou získala navzdory svým 41 letům věku. Kdo to může říct?
Česká oštěpařka Barbora Špotáková se raduje ze zisku bronzové medaile na mistrovství Evropy v Mnichově.
„Mé loučení je určitě definitivní,“ ujistila. „Říká se, že v nejlepším se má skončit. A to je teď. Všechno tak akorát do sebe krásně zapadlo. Začne se rozvíjet nová etapa mého života.
Jaká bude?
Na pražské Dukle by coby trenérka chtěla pomáhat mladým, a vracet tak atletice, co jí dala.
Ale především by teď chtěla být dobrá máma dvou synů.
„Klukům je devět a čtyři. Cítím, že mě teď hodně potřebují. A zjistila jsem, že už mi dělá větší radost, když sportují oni než já. Poslední rok jsem se musela hodně hlídat, abych zůstala v rámci možností zdravá, a samotná radost z atletiky mi proto často chyběla. O to více si teď užívám sportování mých kluků.“
