V pátek, při rozcvičení den před finálovým závodem, nachází Barbora Špotáková na rozběžišti oštěpu desetník. „Starej, americkej, ošuntělej, z roku osmdesát šest,“ prohlíží si ho.
Podá ho svému kouči Janovi Tylčemu: „Ten schovej pro štěstí.“
Ví, že i štěstí bude potřebovat.
V sobotním odpoledni se Mnichovem valí potoky vody, průtrž mračen přerušuje program kanoistů i beachvolejbalistů. Před večerním kláním oštěpařek nicméně déšť ustává a nad Olympijským stadionem se rozprostře nádherná duha.
6. DEN ME: Špotáková vybojovala posledním hodem bronz, Martínková sedmá |
Další dobré znamení, pomyslí si.
Trenér má v kapse desetník, ona vidí duhu, hlasatelka při představování finalistek vypočítává její úspěchy. Špotáková zamává a pošle polibky všem a speciálně šesti desítkám svých rodinných příslušníků a přátel v hledišti.
Po prvním pokusu 59,04 pohodí hlavou a do kamery zvěstuje: „Bude to lepší.“
Při druhé sérii se ozve mohutný řev devatenáctileté řecké oštěpařky Eliny Tzengkové, dcery albánských imigrantů. V Eugene na světovém šampionátu se ani neprobila do finále. Zato teď? Osobním rekordem 65,81 si dláždí cestu k evropskému zlatu.
Špotáková se zlepšuje na 60,31. Prohrábne si vlasy, ukáže prstem na tribunu. „Ono to půjde.“
Dílčí cíl hodit za 60 metrů je splněn. Drží třetí pozici za Tzengkovou a Maďarkou Rékou Szilágyiovou. Usmívá se, poklusává, pohazuje ručníkem, poskakuje, gestikuluje do kamery. Doslova si užívá závod, jenž by mohl být poslední velkou akcí její kariéry.
ME v atletice 2022Příloha iDNES.cz |
Jen další zlepšení nepřichází. Zato přichází Srbka Adriana Vilagošová, loňská juniorská světová šampionka, o propastných třiadvacet let mladší - a v páté sérii posílá oštěp na 60,32.
O pouhopouhý centimetr dál než Špotáková!
Takovým způsobem má česká legenda přijít o medaili?
Ani neví, že ji Vilagošová přehodila o tuhle titěrnou vzdálenost. „Věděla jsem jen, že jsem najednou čtvrtá. Ale jestli je to cenťák necenťák, jsem neřešila,“ přizná později. „Já se jen snažím hodit daleko, víc nezkoumám.“
V přetlačované generací právě teď světová juniorská rekordmanka „vyhazuje“ ze stupňů vítězů absolutní světovou rekordmanku.
Na miliardu procent to tak neskončí
Po závodě Vilagošová prozradí: „Bála jsem se i potom, že mě Špotáková ještě přehodí. Je přece tak strašně moc zkušená.“
Před vše řešící šestou sérií světelná tabule ukazuje: 1. Tzengková 65,81, 2. Szilágiyová 60,57, 3. Vilagošová 60,32, 4. Špotáková 60,31.
„Na miliardu procent to takhle neskončí,“ je přesvědčena Nikol Tabačková, druhá z Češek v užším finále. „Bára si nenechá vzít medaili.“
Špotáková jde k hrazení, k trenérovi i svému partnerovi Lukášovi Novotnému.
„Musíš přehodit tu Maďarku. Musíš,“ říká jí Lukáš.
„Co? Maďarku? Jo jo, aha, dobrý,“ reaguje.
Poslední pokus. Televizní kamera detailním záběrem přiblíží tři medaile čekající na své majitelky. V hledišti usilovně fandí i dva synové Špotákové.
Ukaž svým dětem, jak se bojuje, bleskne jí hlavou.
Udělá to.
Oštěp letí a dopadá na... 60,68! Stříbrná pozice!
Kouč Tylče nevěřícně schová hlavu do dlaní.
A Špotáková? Žádná exploze radosti. Jako by tomu nechtěla uvěřit. Úsměvy zmizely, v obličeji se jí usadí výraz šoku. Snad se to přece jen povede?
„Byla jsem před mým šestým pokusem hrozně koncentrovaná,“ svěří se. „Věděla jsem, že je někde ve hvězdách napsané, že to bude o cenťáčkách. A abych se přiznala, bála jsem se, že na mne zbude čtyřka a odcourám zpátky.“
Pak se zasměje: „Splnila jsem Lukášův rozkaz. Přehodila jsem Maďarku. Tak to u nás doma chodí.“
Stejně jako v Pekingu 2008, při památné bitvě s Ruskou Marií Abakumovovou, mění svým posledním pokusem běh věcí.
Ještě však není konec. Usedá vedle Nikoly Tabačkové, která ji bere za ruku, sledují poslední pokus Vilagošové.
62,01! Mladá Srbka razantně odpovídá na český útok, křičí radostí jak smyslů zbavená a odsouvá českou veteránku na bronzový post.
Ten Špotákové zůstane? Změnit pořadí už může pouze jedna žena, Maďarka Szilágyiová, která je najednou tou čtvrtou vzadu.
„Tohle smrdí,“ prohodí Špotáková.
„Nebudeme se radši dívat. Budeme koukat jen na sebe, nebo do země, a ono to vyjde,“ nabádá Tabačková.
A skutečně! Maďarka se zlepšit nedokáže.
Kruh se uzavřel?
Špotáková odhodí nervozitu, sprintuje k hrazení, jako by jí právě bylo jednadvacet a jako by v Mnichově 2002 házela na svém prvním mistrovství Evropy. Objímá se s trenérem, rodinou, přáteli, klaní se divákům, pózuje s vlajkou, nejprve sama a potom společně i se dvěma teenagerkami, které by jí mohly říkat „mami“ a s nimiž se dělí o stupně vítězů.
„Zase nás Bára zachránila. Je neskutečná,“ říká v mixzóně Tabačková.
Oštěp vyhrál nad softbalem. Tabačková o šedivých vlasech i hrozbě Železného |
Špotáková sem přikvačí o hodnou chvíli později. Vypráví o desetníku, duze, dětech i oštěpařském setkání generací. Na svahu u jezírka v Olympijském parku, kde je vytvořeno improvizované pódium a každý večer se zde předávají medaile, si kráčí pro bronzový poklad, jedenáctou velkou medaili ohromující kariéry.
Barbora Špotáková. 41 let. Dva olympijské tituly, třikrát mistryní světa, mistryně Evropy, 11 medailí z vrcholných akcí - a ta (zatím?:) poslední právě dnes, evropský bronz z Mnichova. Šestým pokusem! Dalším dvěma medailistkám není dohromady tolik let jako jí samotné. https://t.co/pRpRP4HYuZ
Jedenáctou - a poslední?
Po celou tu dobu velké oštěpařské euforie visí ve vzduchu také otázka: „Šlo opravdu o váš poslední velký závod?“
Kruh se uzavřel? Nebo ne?
„Určitě ne,“ chce věřit Tabačková. „Pokud bude Bára zdravá a bude mít furt síly, tak ať hází dál. Vždyť si nás doma pořád maže na chleba.“
Špotáková v euforii: Řekla jsem si, že musím dětem ukázat, jak se bojuje |
Rovněž Mélinda Robertová-Michonová, třiačtyřicetiletá francouzská diskařka, která letos skončila desátá na mistrovství světa, české kamarádce radí: „Vydrž až do olympiády v Paříži. Vždyť to jsou jen dva roky.“
Špotáková se usměje: „Ale disk je rotační, ten asi není pro tělo až takový průšvih.“
Zatím nevyhlásí: Končím. Ani neřekne: Ještě to zkusím. Poví jen: „Nějaké signály mám.“ Když posloucháte její náznaky, nabudete dojmu, že je spíše připravena závody opustit. Vždyť komu se povede končit v 41 letech s medailí?
 |
Nicméně útroby mnichovského stadionu nejsou tím pravým místem na definitivní verdikt. „Dejte mi čas,“ žádá. Teď chce slavit. Aspoň trochu, než půjde na hotel a dá děti spát.
V německé televizi běží toho večera i po půlnoci fantasy seriál Hra o trůny, jeden díl za druhým.
Barbora Špotáková tu svoji hru o trůny možná právě dohrála.
Od první medaile, stříbrné z evropského mistrovství 2006, trvala nekonečně dlouhých šestnáct let.
A hrála ji skvěle.
