Před dvaceti lety to na mistrovství Evropy v Mnichově poprvé zažila.
„No jo, ale tehdy jsem tu byla jen takový návštěvník,“ vzpomínala s úsměvem. „Prostě vícebojařka, co rok trénovala v Americe, přijela sem s únavovou zlomeninou, byla celá obtloustlá, hodila si tady oštěpem - a pak jí kdosi řekl, že by nebylo špatné, aby jím házela dál.“
Dvacet let tak skutečně činila. Poslala oštěp na značku evropského a posléze i světového rekordu. Vybojovala s ním dvě olympijská a tři světová zlata i titul mistryně Evropy, celkem deset velkých medailí.
Načež se vrátila do Mnichova. Ve 41 letech. Už nikoliv návštěvník, nýbrž oštěpařský starousedlík?
Mnichov. Tady Špotáková podlehla vábení Železného, tady dá (možná) sbohem |
„Vlastně zase tak trochu návštěvník, když se podíváte na data narození ostatních,“ zasmála se.
V jejím rodném listě najdete údaj 30. června 1981.
„Někteří lidé na mě koukají obdivně a jiní divně,“ všimla si. „Občas se mě tu ptají, jestli jsem trenér. Ale to se mi stává i jinde. Mladí z českého týmu mi naštěstí nevykají, jinak by asi dostali záhlavek.“
S Nikolou Ogrodníkovou si před kvalifikací v sektoru řekly: „I kdybychom si měly roztrhnout tělo, musíme postoupit.“
Pro tentokrát nebyly soupeřky. Dnes máme týmovou práci projít kvalifikací společně do finále, shodly se a plácly si.
Na tribuně za sektorem poposedával hasič Lukáš, partner Špotákové, s ním oba synové, kamarádi. Vyhlížela je, zamávala jim.
 |
Začátkem srpna skončila druhá na Diamantové lize v Chorzówě, jenže vzápětí přišel nepovedený další start v Monaku. Tělo po něm měla bolavé a docela unavené. Před příjezdem na šampionát bojovala s nervozitou.
V Mnichově ji odhodila. Nenechala si nahlodat psychiku.
„Řekla jsem si: Proč bych vlastně měla být nervózní, když jsem na Evropě v Barceloně 2010 házela dokonce s urvaným loktem, nebo jindy s achilovkami na kaši a stejně jsem z toho vždycky něco vykřesala. Takže jsem si nařídila: Vykřešeš z toho něco i tady.“
Když ručník pomůže
Věděla, že se v předchozí ranní skupině A nezrodily dlouhé hody, příliš se však takovými myšlenkami nezaobírala. „Chtěla jsem hodit přes šedesát, abych byla v klidu. Jen jsem to potřebovala dobře trefit.“
Což se napoprvé nepovedlo.
„Snad patnáct minut jsme v sektoru jen čučely a čekaly, až začne soutěž, což mělo vliv i na mou koncentraci. Při prvním hodu jako bych zapomněla běžet. Jako by byl jen tréninkový.“
Měřil 56,36 metru. Příliš málo.
Postupně se však dostávala do závodního varu. V sektoru pohazovala s ručníkem. Ne, nenaznačovala tím, že hází ručník do pomyslného oštěpařského ringu. Naopak. Nacvičovala pořádný švih.
„Opravdovou ránu nedávám v tréninku, tu si schovávám na závod,“ vysvětlovala. „Problém spočívá v tom, že ji pak nemáte vyzkoušenou. S tím ručníkem ji simuluju. Musím ruku namobilizovat tak, že to třískne. Z uvolněnosti dát ránu.“
Druhý pokus. Ani ten nebyl dokonalý.
V duchu přemítala: Netrefila jsem ho ramenem tak, že bych cítila, že to brnkne, že oštěp vystřelí.
Ovšem podstatné bylo, jak daleko letěl: 60,75 metru. Vedení ve skupině! Třetí nejdelší hod celé kvalifikace. Úleva. A vědomí: Dneškem ještě má oštěpařská pouť neskončí.
Usmála se. Z tribuny až k hrazení přiběhli synové. „Hrozně krásný, nádherný zážitek,“ rozzářily se Špotákové oči, když o tomto setkání později vyprávěla.
Tokio jsem vymazala z paměti
Jen Litevka Jasiunaiteová (61,85) a Řekyně Tzengková (61,28) se dostaly v první skupině dál. Třetí pokus už si mohla dovolit vynechat, šetřila rameno i celé tělo na finále.
Vyrazila z plochy stadionu do mixzóny mezi novináře, kráčela od rozhovoru k rozhovoru.
„Už jsem pomalu zapomněla, jaké to v mixzóně normálně bývá,“ pronesla a společně jsme vzpomínali, jak na covidové olympiádě v Tokiu stáli novináři v rouškách za metrovým „příkopem“ oddělujícím je od sportovců a jak jejich zapnuté diktafony přidržovaly u úst atletů jen japonští dobrovolníci.
Kdesi v dáli už vidí konec své úžasné kariéry. Ale zatím stále závodí. I v 41 letech. "Jsem vděčná, že tu můžu být," říká Barbora Špotáková v útrobách mnichovského stadionu. Z kvalifikace ME postoupila třetím nejdelším hodem. A byla pak skvěle naladěná. https://t.co/cnkuqU3BYo
„Tokio jsem radši vymazala z paměti. Hry bez diváků. Uf. A všude jen cedule: nasaďte si náhubky,“ prohodila.
Multisportovního evropského šampionátu si naopak užívá.
„Po Tokiu jde o obrovské oživení. Ani to tu není tak kontrolované jako v roce 2002, kdy dělali až extrémní bezpečnostní kontroly baťohů. Letos? Báječná atmosféra. Asi je daná i těmi menšími sporty, že jsou zde také fanoušci jiného ražení. A Němci jsou strašně příjemní, Organizátoři se na nás furt smějou a přejou nám štěstí. Přitom nemají ty fráze naučené jako Číňané.“
4. DEN ME: Výškař Štefela skončil sedmý, trio oštěpařek postoupilo do finále |
Znovu ji napadlo, jaké má štěstí, že tady stále může být a házet.
„Jsem za to vážně strašně moc vděčná, že i po dvaceti letech jsem v Mnichově v relativně plné síle, i když samozřejmě ovlivněné mým věkem. Udělala jsem v přípravě maximum, co jsem mohla udělat.“
Nechtějte po mně žádné tipy
Všechny tři Češky, také Nikola Ogorodníková a Nikol Tabačková, prošly ve čtvrtečním dopoledni do dvanáctičlenného finále.
„Což je skvělá zpráva,“ reagovala Špotáková. „Ale byl by hřích, kdyby holky nepostoupily, to bych se na ně možná i zlobila. Mám radost, že i Nikol Tabačková navzdory všem zdravotním komplikacím u oštěpu vydržela. Já jsem taky měla během kariéry únavové zlomeniny a vydržela jsem. Musíte mít atletiku rád a pořád to pokoušet. Je to prosté.“
V sobotu ve 20.25 začne na Olympijském stadionu evropské finále oštěpařek. Ochozy se možná opět zaplní 50 tisíci diváků, stejně jako v úterý, kdy mnichovský kotel naháněl všem aktérům i divákům husí kůži.
Naposledy podobně omamnou kulisu stadionu zaplněného až po okraj a klokotajícího očekáváním zažila na mistrovství světa v Londýně 2017. A vyházela si v ní zlato.
ZLATÉ VZPOMÍNKY. Barbora Špotáková na mistrovství světa v Londýně 2017
„Sobota bude pro mě připomínkou dávných velkých závodů, třeba právě Londýna. A budu mít v Mnichově i velkou podporu,“ usmála se. „Přijeli sousedi, kteří mi fandili také v Londýně. Ti byli tady před kvalifikací nervóznější než já. Doufala jsem, že sem nejeli zbytečně. A vidíte, dobře to dopadlo. Teď mohou na sobotu najet i všichni další mí kamarádi.“
Nikola Ogrodníková, vicemistryně Evropy z Berlína 2018, odhaduje, že na zlato by ve finále mohl stačit výkon 63,50.
Barbora Špotáková raději nic neodhaduje.
Atletické mistrovství Evropy 2022Příloha iDNES.cz |
„Nemám žádné tipy, scénáře, expektace, nechtějte je po mně. Tohle tady neřeším. Chtěla bych si hodit letošní osobák, tak jako každý. Pocit, že se mi to povedlo, by mi úplně stačil.“
Čtvrteční dopoledne potvrdilo, že pokus za 62,29 metru, dosavadní letošní maximum Špotákové, je v jejích silách.
„Už na rozcvičováku před závodem poznám, jak na tom jsem, jak mé tělo reaguje, jak jsou kotníky i celé tělo pružné,“ povídala. „Nejhorší je, když už dopředu víš, že s tím budeš na ploše bojovat. Naopak, pokud máš na rozcvičováku dobré pocity, s tím oštěpem si potom můžeš jen hrát.“
Tak ať si v sobotu hraje.
