Desperátem se stal z vlastního rozhodnutí. Neproslavil se svými schopnostmi ani vůdcovským talentem. Jen tím, že se ho po nějakou dobu drželo štěstí. Nakládat s ním však moc neuměl.
Kácet stromy a řezat dříví na pile, farmařit? Ne a ještě jednou ne. Obojí si vyzkoušel, ale tvrdá dřina za málo peněz nikdy nevoněla. Dával přednost rychle nabytým penězům. Nejprve to zkoušel jako profesionální závodník. A musí se nechat, že v sedle dobrého koně skutečně vynikal. Chyběla mu však potřebná disciplína, navíc měl sklony k hazardu.
Pak našel na pár let zaměstnání jako honák dobytka pro zámožné rančery z Texasu. Už to skoro vypadalo, že se usadí. Jenže v roce 1876 jej dostihl jeho karbanický zlozvyk, poháněný touhou po rychlém zbohatnutí. Během zavážky dobytka do Nebrasky zasedl v saloonu zlatokopeckého městečka Deadwood k partičce pokeru. Prohrál úplně všechno. Svou dvouměsíční mzdu, peníze na výplaty ostatních honáků a nakonec i zisk rančerů za prodej dobytka.
Nešťastné řešení finančních potíží
Za jediný divoký večer prodělal kolem tří tisícovek, sumu, na kterou tehdy lidé museli dřít celý život. Ty peníze potřeboval nutně vydobýt nazpět a nenapadlo jej nic lepšího, než je získat ozbrojenou loupeží. Přepadením poštovního dostavníku. Nastoupil cestu psance, pouť zločinu. Nikoli proto, že by měl chuť stát se lidovým hrdinou, jak bude později hlásat bulvární tisk. Kvůli tomu, aby zahladil dluhy z hazardu.
První dostavník udolal sám, s dalšími třemi mu pomohla rozrůstající se partička banditů. Zločinecké řemeslo se jim zalíbilo, nakonec jich v tlupě bylo šest. Říkali si Gang z Black Hills. Jenže v pořadí páté přepadení se jim nevyvedlo. Došlo k přestřelce, při níž zabili pošťáka-kočího a splašení koně navíc odtáhli lup na míle z cesty do lesa.
Teď už jim hrozila šibenice. A kvůli čemu? Jejich průměrný zisk z jednoho dostavníku činil 45 dolarů! Po vraždě jim už navíc byla v Severní Karolíně půda pod nohama příliš horká, proto se přesunuli do Nebrasky. Sam Bass měl totiž velké plány. Rozhodl se, že přepadnou vlak a vyloupí jeho poštovní vůz.
Plán za všechny peníze
Proti dostavníkům s rychle cválajícími koňmi to vlastně měla být naprostá hračka, vlaky společnosti Union Pacific totiž v úzkém údolí u Big Springs zastavovaly samy od sebe, aby nabraly vodu a uhlí. Lapkům stačilo jen nastoupit a vzít si, co budou chtít. A tak se i stalo.
Hodinu před půlnocí 18. září 1887 nastoupilo do stojícího vlaku, mířícího do Kalifornie, šest maskovaných mužů. Bass měl pravdu, všechno šlo jako na drátkách. Pasažéři si nehráli na hrdiny a vydali ozbrojeným banditům hotovost, šperky a čtvery zlaté hodinky. Lup za 1 300 dolarů. Dalších 450 dolarů pak čekalo v sejfu, do nějž si cestující uložili cennosti.
V pancéřovaném poštovním voze číslo 4 byl ještě jeden bezpečnostní box, vybavený časovým zámkem. Poštovní zřízenec ho nedokázal otevřít, i když ho k tomu lupiči vydatně motivovali surovým bitím. Pak jim padly do oka tři dřevěné bedny, které ležely na podlaze. Otevřeli je spíš ze zvědavosti.
To, co uvnitř uviděli, jim vyrazilo dech. Zlaté dvacetidolarovky, čerstvá zásilka ze státní mincovny do banky v San Francisku. Bylo jich uvnitř za 60 tisíc dolarů. Za necelých 15 minut si tu lupiči vydělali stěží představitelné jmění. Pobrali, co mohli, a zmizeli do tmy.
Až se rozední, poletí už skrz dráty telegrafního vedení napříč celými Spojenými státy zpráva o největší železniční loupeži, k jaké kdy na severoamerickém kontinentu došlo.
Sláva a pád Sama Basse
Tato pozornost však víc než úspěšným lupičům ztěžovala útěk. Rozdělili si lup i své cesty, nicméně to je před spravedlností nespasilo. Dva členové gangu padli při přestřelce s vojáky u Buffala v Kansasu. Dalšího postřelil šerif v Novém Mexiku, cestou do vězení lupič zemřel. Jeden z lumpů se měl dostat ve zdraví až do Kanady jen proto, aby tu zahynul během přestřelky při falešné hře.
Z gangu zůstali jen Sam Bass a jakýsi Davis, kteří se vydali na jih, do Texasu. Jejich pověst je však bohužel pro ně předcházela. Lupiči nemohli nebýt vidět, senzacechtivý tisk je vykresloval jako náramné dobráky, jedné staré hospodyni prý dali za pekáč domácích vdolků dvacet dolarů, za dalších dvacet u jednoho trapera koupili obyčejnou pánev. A stejnou sumu vyplatili na nedaleké farmě za tucet vajíček.
Kolik vynáší vlaková loupež?Bratři John a Simeon Reno se zapsali do americké historie jako pachatelé první velké neválečné vlakové loupeže. V říjnu 1866 si v Jackson County počíhali na vlak jedoucí z Ohia do Mississippi, ze dvou bezpečnostních schránek vyzískali 13 tisíc dolarů. Byť stovky kilometrů odtud, ale jen hodiny poté byl přepadený vlak v Kentucky. Lupiči u Louisville vykolejili celou soupravu, aby se dostali k osmi tisícovkám. Byly to na dlouhá léta ty nejvýnosnější loupeže, které inspirovaly desítky následovníků. Jen pro srovnání, se započítanou inflací měl tehdy dolar osmnáctkrát větší hodnotu než dnes. Nicméně ke konci 70. let předminulého století se zisk snížil na sumu mezi 1 200 až dvěma tisíci dolarů. Víc v sejfu většinou nebývalo. Záznamy společnosti Wells Fargo & Company hovoří o tom, že v 80. letech její průměrná ztráta vyloupením vlaku činila jen kolem 700 dolarů. Nekalé řemeslo vlakových loupeží proto upadalo, desperátům se nevyplácelo. Loupež u Big Springs vyvolala u železničních přepravců nefalšované zděšení právě proto, že její zisk 60 tisíc dolarů mohl lavinu napodobitelů znovu strhnout. |
Lidová legenda ovšem dostala jisté trhliny poté, co Bass pouhé čtyři měsíce po rekordní loupeži u Big Springs zformoval nový gang a vrátil se k přepadání dostavníků. Proč? Naloupené jmění, které se prostým lidem zdálo být neutratitelné, totiž celé rozfofroval. Není tedy jen nezodpovědný nenasyta?
Bohatým bere, chudým taky
Veřejné mínění mu však ještě dávalo šanci. Spekulovalo se, že svůj mnohatisícový podíl musel někde uschovat. A loupí jen proto, aby dál velkým drážním společnostem pouštěl žilou. Aby trestal jejich chamtivost. Jenže jak se ukazovalo, Bass byl schopen obrat o poslední cent i prosťáčky cestující na volském povoze. Nešetřil nikoho. Veřejnosti začalo docházet, že Bass je prostě lump, který okrádá chudé i bohaté bez rozdílu.
Vrátil se i k vlakovým přepadením, podnikl hned čtyři. Svůj předchozí úspěch však nezopakoval. Největší zisk z přepadení vlaku činil 1 300 dolarů. Jak se navíc ukázalo, útočit na železnici jen kousek od Dallasu byl hodně špatný nápad. Tohle nebyla Nebraska nebo Severní Karolína, v Texasu zjednávali pořádek rangeři. A ti nejdřív pálí od boku, teprve pak se ptají.
Když Bassovi konečně došlo, do jakých potíží se tu dostal, pásli po něm už i lovci odměn a agenti z Pinkertonovy detektivní kanceláře. Chtěl zmizet, ale předtím by si rád vydělal na cestu. Jeho posledním počinem v Texasu měla být okresní banka v Round Rock. O tom, že se tu chystá loupež, ale rangeři věděli předem. Jak se jim to povedlo? Nikdy se nevyptávali v rukavičkách a ke spolupráci dokázali „přemluvit“ jednoho z členů Bassova gangu.
Dál už to bylo prosté – divoká přestřelka, která znamenala konec gangu. Poraněný Bass se odplazil pryč. V pustině pak trpěl dva dny, než byl dopaden. Muže zákona tehdy místo první pomoci zajímalo, jestli se na jeho zločinných spádech a plánech podílel ještě někdo další.
Postřelený, který se blížil smrti, si však nechtěl přitěžovat hříchem udání. Své komplice neprozradil. A kam se poděly všechny naloupené peníze? „Na útěku před spravedlností se žije draze,“ odtušil. Byla to poslední slova lupiče, z něhož udělaly hrdinu spíš vyprávěnky než skutečné činy.
