Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Závěť poťouchlého staříka odstartovala v Kanadě olympiádu v rozmnožování

Slova vyřčená s odchodem na věčnost nesou hluboká poselství. Milionář se rozloučil tak, jak žil. Svérázně, překvapivě, rošťácky, zlomyslně. Jeho závěť mnohým zamotala hlavu, z leckoho si vystřelila. A vyvolala nejen v Kanadě desetileté závody v plození dětí. Soutěžilo se o velké peníze.
V roce 1935 se v Millarově porodním maratonu ohlásil Arthur Hollis Timleck, od...

V roce 1935 se v Millarově porodním maratonu ohlásil Arthur Hollis Timleck, od roku 1926 prý zplodil devět dětí. A nechystal se skončit. | foto: Getty Images

Jednodolarová kanadská bankovka byla v roce 1920 něčím, pro co se v Torontu vyplatilo ohnout hřbet. Zvlášť, když před vámi na zemi ležela jen tak a nikdo se nekoukal. Pětinu hodinové mzdy přece nenecháte jen tak být. Jenže co to? Když se už pro ni skláníte, obloukem letmo vyráží mimo dosah. Však také nejeden chodec ve snaze finančně si přilepšit ztratil rovnováhu, rozplácl se na chodníku nebo vletěl do kaluže. Taková klukovina a nestoudnost!

Když se znectěný člověk sebere, aby s nadávkami a hrozící pěstí zamířil ke křoví, za nímž bankovka ladně zmizela, čeká jej překvapení. Nenachytal tam pochechtávající se šibalské výrostky. Nejspíš už stačili utéct. Poblíž postává jen elegantně oděný postarší pán. Ve fraku a klobouku, s vycházkovou holí, pokuřuje tlustý doutník. Někdo, koho jste stěží mohli nařknout z nedospělého rošťáctví.

Charles Vance Millar, onen důstojný stařík, se mohl dál spokojeně usmívat, zatímco v hrsti držel narychlo smotaný provázek s jednodolarovkou. Zase se mu to povedlo.

Podivín, který měl nos na investice

Možná vám to připomnělo scénku z letní komedie Zdeňka Trošky. A další obdobnou scénku, při níž jsou políčeny jakoby náhodou rozsypané drobné, a tu pro změnu zachytil v jedné ze svých knih Bohumil Hrabal, rovněž inscenoval pan Millar tuze rád. Zlepšoval si tím náladu. Těšil se pozorováním obličejů těch, kteří při chvatném spěchu během sběru mincí ztráceli důstojnost.

Jemu přitom na penězích nezáleželo, protože se jej doslova držely. Vydělával je všude, měl smysl pro dobré investice a talent k výnosným spekulacím. Na poměry Kanady byl velkým boháčem. Jak se jím stal? Pro někoho možná překvapivě, poctivě a vlastní pílí.

Vidět to bylo už během jeho univerzitních studií, přinesly výtečné výsledky. V Síni cti a slávy Torontské univerzity mnoho takových absolventů do oné doby neměli. Promoval jako právník, etabloval se jako soukromý advokát. A soudě podle jeho klientely patřil k absolutní špičce. Jeho honoráře tomu odpovídaly.

S profesní advokacií nikdy neskončil, ale své nemalé příjmy posouval na vyšší úroveň. Začalo to vlastně už v roce 1897, kdy zakoupil zavedenou společnost BC Express. Tedy koňskou jízdu doručovatelů pošty a balíků. Když viděl, jakým směrem uhání vývoj doby, pořídil ještě dva kolesové parníky. Pro přepravu zboží i civilní přepravu.

Přístavištěm jeho lodí bylo městečko Fort George. Zapadlý kout světa. Millar však vytušil, že se to brzy změní. Tak zavčas velmi levně skoupil pozemky. Získaly cenu zlata poté, co tam kanadská vláda naplánovala železnici. A aby se státní pokladna nemusela prohýbat, prodal půdu za podílová procenta z výdělku železniční společnosti. To z něj udělalo ve třiačtyřiceti letech milionáře.

Souvislý řetěz jeho báječných finančních nápadů se tím nezastavil. Stal se spolupodílníkem a posléze ředitelem místního pivovaru, přikoupil pár pozemků a nemovitostí ve velkých kanadských městech. A také okázalé sídlo na Jamajce. Vlastnil dráhu pro koňské dostihy, do dvou dalších pak investoval, k tomu stáj dostihových plnokrevníků. Čtyřnohých šampionů měl sedm, každý přišel na učiněné jmění. Ne, o peníze pan Millar skutečně nouzi neměl.

Možná to bylo tím, že až na jednu milostnou aférku z let studií zůstával svobodným mládencem. A neměl potřebu si to kompenzovat nějakým nákladným zlozvykem. Úplně si vystačil se svým podivínstvím, které se projevovalo i nejrůznějšími společensky lehce nedůstojnými vtípky. Třeba oněmi žerty s bankovkami a mincemi.

K jeho excentričnosti je třeba započítat i zvyk přespávat na venkovní terase svého domu, vybaveného půltuctem ložnic, za jakéhokoliv počasí. Prý aby ho příroda učinila tvrdším.

A dalším ze specifických rysů jeho chování a podnikání bylo, že nejrůznější kupní smlouvy, dohody a úmluvy zásadně držel jen v ústní podobě, mimo psanou formu. Od advokáta se to může zdát nezodpovědné. Svým nečetným přátelům to však vysvětloval tak, že v psané dohodě se dá vždycky objevit nějaká právnická klička, která by ho pokoušela. Dané slovo prý však nikdy neporuší.

Poslední vůle starého šprýmaře

Když Charles Vance Millar posledního října roku 1926 umíral, nikoho to příliš nezaskočilo. Ostatně, bylo mu dvaasedmdesát. Na jeho pohřbu se tehdy sešla kanadská honorace, právníci, soudci, ředitelé společností, hoteloví magnáti, burzovní makléři. Spíš než z hluboké úcty však dorazili ze zvědavosti, jestli to zase není nějaký povedený vtípek čiperného staříka. Nebyl.

Vtípkem, zato vydařeným, byla poslední vůle, kterou po sobě zanechal.

Už to, že vůbec nějaký takový dokument tento vyhlášený odpůrce psaných závazků po sobě zanechal, bylo pořádným překvapením. A její obsah? Duchovní, který ji po obřadu předčítal sezvaným, měl hodně co dělat, aby zachoval dekorum hodné tak vážné ceremonie.

A to je on, trochu zlomyslný vtipálek a milionář Charles Vance Millar.

„Za svůj život jsem shromáždil a ponechal si více peněz, než kolik jsem potřeboval. Majetek, který po sobě zanechávám, je důkazem mé pošetilosti. A proto musí být i tato závěť nutně neobvyklá a pošetilá. Nemám žádné závislé osoby ani blízké příbuzné, ani žádnou povinnost přenechat jmění dalším pokolením. A proto své peníze odkazuji…“ Následoval výčet bodů, pokynů a velmi specifických podmínek, jak naložit s penězi, nemovitostmi a akciemi.

Na úvod tu byla například pobídka pro tři muže, jemu známé právníky v letech, jimž slíbil bezplatné a doživotní přenechání svého domu na Jamajce. Za podmínky, že tam spolu budou trvale žít. Háček byl v tom, že tito tři muži se navzájem nesnášeli a pohrdali sebou už dlouhá léta. S vizí luxusního důchodu v tropech se však pánové užuž odhodlávali uzavřít smír. Jenže jen proto, aby se na hluboce upřímném usmiřovacím sezení od notáře dověděli, že jiným pokynem milionářský vtipálek a prohnaný právník jamajskou nemovitost prodal. Válečnou sekyru tedy zakopali zbytečně, charaktery se zištně rozhodli ohnout pro nic za nic.

Výnosné akcie pivovaru O’Keefe, v hodnotě 1,3 milionu dolarů, byly nově rozpočteny tak, aby podíl získal každý protestantský pastor v okrese. Ironie toho, že ti nejhalasnější odpůrci alkoholu se díky závěti stali sami pivovarničtí akcionáři, pak umocnila další klauzule. Ta udělala akcionáře, a to velkopodílovými, ze dvou vyhlášených odpůrců Millarova Žokejského klubu v Torontu. K jejich cti dlužno dodat, že darované akcie odprodali a věnovali charitě. Millar myslel i na katolické faráře, horující proti hazardu. Těm přenechal akcie své dostihové dráhy a sázkové kanceláře.

Některé body poslední vůle byly praktické a zřejmé. Sumu 10 tisíc dolarů například odkázal muži, k němuž prý cítil morální povinnost vynahradit mu předchozí ztrátu hospodaření, do níž jej neúmyslně navedl. Jiné byly záhadnější, pětistovku například odkázal údržbáři školních pozemků, přestože byl již prokazatelně dávno po smrti.

Charles Millar, potměšilý stařík se svérázným smyslem pro humor, svou závětí zúčtoval s kdečím, co jej zaživa nějak tlačilo.

Kdo je tu nejpotřebnější?

Pořád však zůstávala vpravdě masivní suma, vyzískaná prodejem jeho domu, vynesl 322 tisíc dolarů, a vyjádřená hotovými penězi na účtech, těch bylo kolem 450 tisíc dolarů). Se započítanou inflací by to dnes bylo okolo 10 milionů amerických dolarů, 230 milionů českých korun. Komu jen připadnou?

Byl si prý vědom toho, že potřebných jsou spousty. Všem prospět nemůže, ale může změnit život těm nejpotřebnějším. Své peníze tedy odkáže té matce z Toronta, která do deseti let od jeho skonu přivede na svět nejvíce dětí. V případě, že by existovala číselná shoda, bude majetek rozdělen podíly.

Interpretovat tento bod Millarovy svérázné a trochu vyšinuté závěti se dal různě. Mohla to být hříčka testující právní systém chaosem, který na něj výzva nutně seslala. Možná to byl velmi krkolomný, ironický apel, aby kanadská vláda legalizovala antikoncepci. Snad se jednalo o kritiku přízemní ochoty podřídit vše, i rodinný život, penězům. Možná však měla společnost co do činění „jen“ s velmi sdělným příspěvkem k realizaci populačního boomu. Těžko říct. Správnou odpověď znal jen zesnulý.

Každopádně poté, co o této klauzuli poslední vůle informoval tisk v celé Severní Americe, zachvátila nejen Kanadu rozmnožovací horečka. Času nebylo nazbyt, počítal se každý den. Způsobilý k nabytí pohádkového jmění byl vlastně každý. Žena, respektive manželský pár, kteří dokážou za deset let „nasekat“ co nejvíc potomků.

Kanadská média pak v časovém odstupu přinášela články představující ty nejpravděpodobnější šampiony. Čtení to nebylo vůbec stereotypní, protože pořadí se každoročně měnilo. Pokud se například do Toronta přestěhovala rodina ze Spojených států a rodnými listy doložila, že už nějakou dobu „soutěží“, mohli se klidně prodrat do čela průběžné výsledkové listiny.

Že se přitom všemožně podvádělo? Ano. Že z toho byla spousta soudů, žalob a úředních tahanic? Zajisté. Ale hlavně se všichni královsky bavili. Kanada si prý ani „nevšimla“, že proběhla Velká hospodářská krize, protože si titulní stránky novin pravidelně osobovaly zprávy o vývoji Millarovy závěti.

Napětí do poslední chvíle

Celonárodní olympiáda v rozmnožování se, žert za statisíce dolarů, se doslova staly součástí lidového folklóru.

Novináři to nazvali Velkou čapí derby, v narážce na čápy přinášející děti. Oni opeřenci teď evidentně museli pracovat přesčas. Nebylo sice zřejmé, kolik žen se ve skutečnosti účastní, ale tisk referoval o stovkách, konkrétně představil příběhy desítek takových žen.

Že už to napínavější být nemohlo? Ukázalo se, že jedna z dlouhodobých investic pana Millara, a to krajně bláhové zakoupení půdy na dně řeky, se ukázala být extrémně výnosná. Ze dvou dolarů, které na tuto koupi vynaložil, se stalo téměř přes noc 100 tisíc, když se vláda rozhodla v daných místech vystavět tunel spojující Detroit a Windsor. Základ pro vítěze Čapí derby se tak ještě rozrostl.

A kdo nakonec vyhrál? Dne 31. října 1936, přesně na desetileté výročí smrti poťouchlého staříka, se to Kanada konečně dozvěděla. Vítězky byly čtyři, Kathleen Nagleová, Annie Smithová, Isobel MacLeanová a Lucy Timlecková. Ty si rozdělily jmění na čtvrtiny. Všechny stihly dát během soutěžní doby život devíti dětem. Dva menší podíly pak byly vyplaceny Lillian Kennyové a Pauline Mae Clarkeové, které porodily dětí deset, ale ne všechny přežily až do finále. Staříkův žertík vyjevil i cynismus soutěží, v nichž jde o život.

Peníze ze závěti vystačily každé z dam na pořízení vlastního domu, jeho vybavení, dovolenou i oblečení. A na kompletní zajištění rodiny, včetně školného pro všechny ratolesti. Charles Vance Millar vlastní děti nikdy neměl, ale svou závětí zajistil budoucnost 36 „nevlastním“. A pobavil přitom nejen sebe, ale i celou Kanadu.

Autoři: ,
  • Nejčtenější

Sexuální fetiše Evropy. Česku přiděluje mapa překvapivou libůstku

27. května 2024

Leckteré jsou tak zvláštní, že si zaslouží něco vysvětlujících slov. Další již docela nové a...

Sexem k milionům. Seznamte se s bohatými pornoherci

22. května 2024

Je to obor, v němž je propast ve finančním ohodnocení opačná než ve velké většině ostatních...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Sekera v čelisti. Rekonstrukce přiblížila vraždění švédských rolníků

23. května 2024

Nebyla to vyrovnaná bitva. Na jedné straně stálo vojsko dánského krále, na druhé prostí švédští...

Přemohly ho úchylné choutky a pak spatřil otevřené okno. Přežila zázrakem

25. května 2024

Premium Na stole obvodního oddělení VB Jeseník se té květnové noci rozdrnčel telefon. „Tady závodní stráž...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Pošlapat, vystavit, vyvrhnout. Televizní soutěž ženy ničila kamerami a skalpely

21. května 2024

Premium Vybrali nejnešťastnější, nejzoufalejší ženy. Mělo se jim dostat proměny, která postaví jejich život...

Kanibalismus neměl ohrozit Putinovo zvolení. Stát jasnou kauzu založil

28. května 2024

Manželský vražedný a kanibalský pár naservírovala kriminalistům náhoda. Usvědčil ho mobil s...

Sexuální fetiše Evropy. Česku přiděluje mapa překvapivou libůstku

27. května 2024

Leckteré jsou tak zvláštní, že si zaslouží něco vysvětlujících slov. Další již docela nové a...

Bylo tu policejní komando i dobývání ve Škodě 120, líčí exkastelán Karlštejna

26. května 2024

Premium Bývalý karlštejnský kastelán Jaromír Kubů zná tajnosti středověkého hradu z dob Karla IV. jako své...

Přemohly ho úchylné choutky a pak spatřil otevřené okno. Přežila zázrakem

25. května 2024

Premium Na stole obvodního oddělení VB Jeseník se té květnové noci rozdrnčel telefon. „Tady závodní stráž...

Párkům odzvonilo. Podnikatel lije do rohlíků svíčkovou a dobývá benzinky

Na pracovních cestách se podnikatel v gastronomii Lukáš Nádvorník přejedl párků v rohlíku. Napadlo ho, že by do pečiva...

Herec Lukáš Vaculík se oženil, dívčí idol 80. let si vzal ředitelku z Primy

Lukáš Vaculík (61) se tajně oženil. Vzal si výrobní ředitelku a producentku FTV Prima Luciu Kršákovou (46). Herec a...

Milan Hein odhalil neshody mezi Simonou Postlerovou a její matkou

Smrt herečky Simony Postlerové (†59) byla ranou pro celou její rodinu. Na parte ale chybělo jméno hereččiny matky Jany...

Hoši, nádhera, děkují celebrity za hokejové zlato. Pokáč baví vítěze písničkou

Česká hokejová reprezentace získala po čtrnácti letech zlato na mistrovství světa. Obrovský úspěch nadchl nejen...

Zavřela jsem vagínu a už neotevřu. Když ženy žijí bez sexu a nechybí jim

Premium Stále častěji se můžeme dočíst, že lidstvo se nevěnuje své základní, přirozené potřebě – sexu. Nastupující generace...