Mnozí si vytvořili nový domov v Ostravě a na dalších místech, například v Krnově a v Jeseníku.
Řecko je vaší vášní, milujete tamější kulturu a uvádíte, že jste příběh tvořila přímo pod řeckou hvězdnou oblohou. Čtenář ale asi těžko může od knihy očekávat nějakou romantickou idylu...
Zaujalo mě téma řecké občanské války, která byla důležitá i pro naše dějiny. Kvůli ní sem na přelomu čtyřicátých a padesátých let přišly tisíce Řeků a mnozí tady zůstali. Pokusila jsem se popsat životy lidí, kteří museli uprchnout ze své vlasti a vybudovat si nový domov v zemi, o které nevěděli vůbec nic. Ale je to kniha také o lásce, o dobrém jídle, o krásné přírodě.
Vybavíte si ještě okamžik, kdy jste poprvé uviděla moře vy?
Jé, tak to si nevybavuju. Ale časem jsem se dostala do fáze, že pokud nejsem dvakrát do roka u řeckého moře, trpím. Nějak tyhle pocity neanalyzuji, prostě se do něj potřebuju minimálně dvakrát za rok naložit.
Pro organizaci Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa, jste natočila řadu rozhovorů s řeckými pamětníky, což byl i impulz pro vaši knihu. Jak na vás působí jejich výpovědi, jací jsou to lidé?
Mnozí z nich se do bývalého Československa dostali jako malé děti. Rodiče je posadili do vlaků a poslali do cizí země, aby je zachránili před válkou. Neuměli ani slovo česky, byly vyděšené, ztracené. Před pár lety jsem mluvila s paní, která jako mladá holka vzala pušku a odešla bojovat do hor, protože prostě uvěřila levicově orientovaným partyzánům. Oni si mysleli, že bojují za lepší svět, mnozí z nich věřili v komunistické myšlenky. Pak někteří poněkud prozřeli, jiní naopak tyto názory vyznávali celý život. Každopádně jsou to nesmírně silní a stateční lidé, protože se museli poprat se spoustou těžkostí. Mám Řeky ráda, líbí se mi jejich hrdost, vlastenectví a zároveň schopnost se bavit a proplouvat životem s nadhledem.
Pocházíte z Ostravy, kde žije rovněž velká řecká komunita. Vaše kniha se v Ostravě i částečně odehrává, je to tak, že jste při jejím psaní zpracovala také informace ze strany „ostravských“ Řeků?
Ano, s některými z těch, kteří žijí v Ostravě, jsem si povídala a moc ráda na to vzpomínám. Jsou to skvělí lidé. Měla jsem pocit, že byli rádi, že se o jejich příběhy někdo zajímá.
Tehdy jste objevila desetiletou Sotirii? Žije ještě?
Je to fikce. Žádná z postav v románu není skutečná. Vše jsem si vymyslela, nemůžete tu knihu spojovat s nikým konkrétním.
Dnes je téma uprchlíků velice aktuální, pracujete i s možností širšího přesahu vaší publikace? Uprchlictví je přeci univerzální téma.
Nakladatelství dalo knize podtitul „Domov si nosíme každý v sobě“. Pokusilo se tím vyjádřit, že jde o příběh lidí, kteří se cítí vykořenění, museli utíkat, nemají domovy. Nikdy by mě nenapadlo, jak aktuální to v době vydání knížky bude. Je to neuvěřitelná shoda náhod.
Láska a válka, Vojna a mír, Jih proti Severu, ostatně i vaše jméno prozrazuje něco z velkých příběhů. Inspirovala vás nějak i tato nesmrtelná literatura?
Mám ráda klasické velké romány, rodinné ságy. V poslední době se hodně autorů zabývá svými pocity, virtuálními problémy, ale já raději čtu příběhy lidí, kterým dějinné události nějakým způsobem ovlivnily životy a oni se s tím museli poprat. Moc mě nebaví číst knihy, na kterých autor na sto stranách rozebírá své deprese a podobně.
Připravujete nějaké jiné téma v souvislosti s výpověďmi osob, které při své práci potkáváte?
Časem vyjde další knížka, mám ji hotovou a píšu další. Ano, jedna bude opět lehce inspirovaná příběhy lidí, které jsem potkala při práci pro společnost Post Bellum, která provozuje sbírku Paměť národa. Ale opět půjde o fikci. Nechci zpracovávat příběhy konkrétních lidí, ostatně k tomu je právě Paměť národa. Tam jsou uloženy tak fascinující příběhy, že by je žádný spisovatel nenapsal lépe. Moc ráda si v ní čtu, ráda ty výpovědi poslouchám. Je to taková terapie. Každému, kdo má někdy pocit, že jeho život za moc nestojí, bych doporučila prohrábnout se Pamětí národa. Vsadím se, že pak každý změní názor.
