Byla to jednoduchá dřevěná stavba. Provizorní synagoga, která vyrostla před více než sto lety v Mušlově – dnešní části Mikulova – totiž sloužila jen krátce, když na místě vznikl internační tábor pro židovské uprchlíky. Ti především z Haliče, ležící na dnešní Ukrajině, prchali před hrůzami první světové války.
Do moravských měst dorazili v nuzném oblečení, jen s pár osobními věcmi. Z domovů je vyhnaly obavy před pogromy ze strany ruské armády a zejména obávaných kozáků. Obviňování ze špionáže, ponižování, popravy, znásilňování a plenění totiž patřily k jejich každodenní zkušenosti.
„Při pohledu na haličské uprchlíky přestávalo být stěhování národů velkolepým…,“ napsal spisovatel Vítězslav Nezval v Kronice z konce tisíciletí. Do dnešního Česka tehdy přišlo 150 tisíc lidí. Po Židech z Haliče i ti z Bukoviny, dnešního Rumunska. Pak Rusíni, Poláci, Romové nebo například Italové a Chorvati.
„Do českých zemí dorazili vlakem, ale také pěšky nebo s povozem. Ti, kteří potřebovali státní pomoc, byli poté roztříděni, nejčastěji podle národnosti, a nemohli si sami volit místo pobytu,“ vysvětlil již dříve historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.
Monarchie se snažila o uprchlíky postarat, nicméně do velkých měst jako Brno či Vídeň nesměli kvůli obavám z nemocí, ale i přelidnění a nedostatku potravin. A tak vznikly uprchlické tábory. První právě na jihu Moravy – v Mikulově, Kyjově a Pohořelicích. Dohromady mohly pojmout až deset tisíc lidí.
Rabín hledal sirotkům rodiny
O tom, jak tehdejší tábory vypadaly, už existují jen útržkovitá svědectví. Výrazným zdrojem informací jsou obrazy malíře a grafika Maxe Pollaka. Američan narozený v Česku byl během první světové války oficiálním umělcem rakouské armády a právě v Mikulově dokumentoval podmínky a každodenní život v táboře.
„Většina lidí mimo tuto komunitu si nebyla vědoma extrémních útrap, včetně nemocí a kruté zimy, kterým čelili židovští uprchlíci, a veřejné nepochopení jejich těžké situace přispělo k rozšíření předsudků. Pollakovo portfolio zdůraznilo jejich lidskost. Líčil, jak spali, jedli, modlili se a očekávali konec války,“ uvádí Muzeum Jordana Schnitzera v americkém Oregonu, kde právě probíhá Pollakova výstava.
Významnou pomoc uprchlíkům tehdy poskytl mikulovský rabín Moritz Lewin, který organizoval pomocné akce ve prospěch lidí ze zdejšího barákového tábora. Opuštěným dětem pak pomáhal najít adoptivní rodiče. V Ústředním archivu pro dějiny židovského národa je dodnes uschovaná třeba fotografie sirotků Pepi Hutové nebo Bablíny Gangové z rabínova archivu.
Poté, co byla Halič osvobozena, se velká část uprchlíků vrátila zpět, nicméně tábor na Mušlově zapomenut nebyl. Po druhé světové válce v něm byli nakrátko umístěni německy mluvící obyvatelé odsouzení k odsunu. Mušlov byl „pobočkou“ hlavního tábora v Pohořelicích a v červnu 1945 sem byly převedeny necelé dva tisíce brněnských Němců.
O dva roky později tady zase ubytovávali židovské dobrovolníky, kteří se přihlásili k výcviku do jednotek Haganah. Žili tu ještě před odchodem do Izraele, kde se zapojili do arabsko-izraelské války.
Očíslované řecké děti
Velkou uprchlickou vlnu zažila jižní Morava také v roce 1948. Z Řecka, kterým zmítala občanská válka mezi republikány podporovanými komunisty a monarchisty, prchaly tisíce dětí bez rodičů. V dubnu zmíněného roku jich téměř osm stovek dorazilo i do Mikulova.
Byl to přitom jen první z mnoha transportů řeckých dětí, které hledaly pomoc v tehdejších zemích lidovědemokratického zřízení. Jen do Československa jich přijelo 3 750 ve věku od jednoho roku do patnácti let.
Mikulov byl pro malé uprchlíky prvním místem, kde se ocitli v bezpečí. Patrně to však tehdy tak nevnímali. Po i několikaměsíční cestě byli vysílení fyzicky i psychicky, v záchytném táboře je navíc čekala série zdravotních prohlídek a úřední evidence.
„Ošetřovatelkami a dobrovolnými sestrami byly děti vykoupány, odvšiveny, převlečeny, nasyceny a ošetřeny. Aby mohli mít lékaři o nich a jejich nemocech lepší přehled, nalepili každému dítěti na pátý obratel leukoplast s číslem,“ popisuje kniha Řecké děti od Evy Jakovenko.
Ani samotný tábor nebyl zrovna útulný. V barácích děti nocovaly na palandách, jeden sloužil jako nemocnice, další jako kuchyně a poslední jako sklad.
„V kuchyni bylo třeba třikrát až čtyřikrát denně vařit a vydávat jídlo pro 800 až tisíc lidí. V nemocnici bylo třeba po zdravotních prohlídkách zachytit a okamžitě ošetřit nejakutnější případy těžce nemocných dětí, jichž nebylo málo,“ popisuje ve své knize Akce řecké děti 1948 Petros Cironis, který byl sám jedním z takto zachráněných.
Z téměř čtyř tisíc dětí se z Česka do Řecka vrátila v 50. letech jen zhruba pětistovka. Většinu rodin už se nepodařilo nikdy scelit. Na jižní Moravě zůstali malí Řeci nejvíce v Mikulově, Znojmě, Hevlíně a Brně, i proto se tu objevují jména jako Stavros, Orestis nebo Athina.
Ukrajinci znamenají příležitost
Žádná další uprchlická vlna už kraj tak výrazně nezasáhla – až dosud. To, že přichází tisíce ukrajinských utečenců, však může být podle odborníka na migraci z Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity Roberta Stojanova pro Česko přínosem. Navíc se lidé s pomocí uprchlíkům z blízké země mnohem lépe ztotožňují. „Konflikt na Ukrajině je pro Čechy mnohem lépe čitelný než například válka v Sýrii,“ podotýká Stojanov.
Z dlouhodobého ekonomického pohledu může být ukrajinská migrace do Česka prospěšná pro všechny.
„Získáme poměrně rychle dosti kvalifikovanou mladou generaci lidí, která nám pomůže řešit problém stárnutí populace a částečně i důchodů, a především chybějící pracovní sílu. Ukrajincům pobyt u nás také pomůže. Kromě toho, že se zachrání, získají kvalitnější vzdělání pro své děti, dostupnější lékařskou péči a na jiné úrovni jsou tu ekonomické možnosti i sociální systém, do kterého budou také přispívat,“ říká Stojanov.
Už dnes se podle něj ukazuje, že Ukrajinci, kteří zde zůstávají, mají zájem o práci. Česká ekonomika přitom nové pracovníky nezbytně potřebuje.
