Sedíme uprostřed prázdného hlediště plzeňského Divadla Alfa, kde se už třicet let natáčí vaše zábavná talkshow, do níž si zvete zajímavé hosty. Kdysi jste se na jevišti potkávali i s Jiřím Wimmerem. Jak jste se poznali?
Úplně náhodou jsme se setkali na začátku pořadu, který jsem dělal pro Český rozhlas. Nazval jsem ho Neočekávaný dýchánek. Vlastně jsem ten název ukradl. Jednou jsem šel po chodbě na filozofické fakultě, kam jsem jezdíval na přednášky profesora Milana Machovce, a na nástěnce visel plakát, že večer hraje kapela Neočekávaný dýchánek. Šlo pochopitelně o nadsázku, byla to kapela mladých filozofů. Mně se to velmi líbilo. Má to v sobě něco starobylého, krásného a je na první pohled patrné, že je to legrace. Přesně takový pořad jsem chtěl dělat.
Na první Neočekávaný dýchánek jsem si pozval Jiřího Wimmera a paní doktorku Marii Formáčkovou, která v té době dělala šéfredaktorku společenského časopisu. Oba mě tak nadchli, že jsem jim nabídl, aby se mnou spolupracovali na dalších dílech. S Marií dělám dodnes. Už je to třicet let, co pořad natáčíme. A kdyby Jirka Wimmer nezemřel, určitě by s námi v trojici zůstal (v lednu 2001 ho v pražských Dejvicích srazil autobus, bylo mu 57 let, pozn. red.).
Domnívám se, že dost možná má na smrti maminky velký podíl někdo, kdo nechtěl, aby Marvan odešel od své rodiny.
