Byznys je to gigantický a pandemie ho jen nafoukla. K mání je deset až dvacet tisíc mobilních aplikací, odhaduje podle serveru Americké psychologické asociace Stephen Schueller z organizace One Mind PsyberGuide. A očekává se, že letos za ně lidé utratí až 500 milionů dolarů, uvádí společnost Deloitte.
A je to velmi neregulovaný, nepřehledný a nedůvěryhodný trh. Nevyjasňují ho žádná tvrdá data o účincích, přínosech. Vrhnout se na něj může vlastně každý, a realita je ostatně právě taková. Časopis Anxiety and Depression v roce 2017 vypočetl, že z dvaapadesáti aplikací „proti úzkosti“ prošla regulérními testy nanejvýš čtyři procenta. A že celé dvě třetiny byly navrženy bez jakékoli konzultace s odborníky na duševní zdraví.
Rozsáhlá studie vydaná v magazínu PLOS Digital Health pochybnosti potvrzuje. Autorský tým Simona Goldberga z University of Wisconsin-Madison se přitom chopil čtrnácti metaanalýz, z nichž každá zahrnovala přinejmenším čtyři studie. Celkem tak „dosáhl“ na 145 seriózních testů mobilních aplikací, jimiž prošlo téměř 50 tisíc účastníků, vypočítává server Mad in America.
Výsledky celého zkoumání? Obecně byly aplikace efektivnější než nic, začíná pozitivnějším zjištěním server Inverse. Jenže hned dodává, že jakmile se jejich účinek porovnal s jinými terapiemi, dočista zmizel. Byl nicotný. Mobilní aplikace v poměření vůbec neobstály, a to platí pro ty zaměřené na úzkost, stres, pocity deprese i pro ty na zvládání závislosti na tabáku nebo alkoholu nebo pro aplikace pro obecný pocit spokojenosti.
Doba nás motivuje, abychom stihli všechno: fyzický trénink, psychická cvičení, tělocvičnu i ústraní na gauči s aplikacemi, které mají pomáhat duševnímu zdraví. Jenže zda opravdu pomáhají, nad tím rýsují vědci otazník.
Zcela do koše však autoři práce aplikace neházejí. Jistý malý přínos zřejmě mají. „Vezmete-li si jako příklad meditační aplikaci Headspace, onen produkt používají miliony lidí. A aby meditační aplikaci využívaly miliony lidí, musejí z toho přece něco mít, meditace není pro většinu z nás nijaká velká legrace,“ říká Goldberg realisticky.
Doklady o přínosech však scházejí. A je to i kvůli vachrlatým doporučujícím výzkumům, jimiž se jednotlivé aplikace zaštiťují. Mají spoustu problémů a slabin. Jejich autory bývají výzkumníci, které si najímají sami výrobci oněch produktů. Jejich účinnost nebývá porovnávána s efektivitou osobní terapie, což je do očí bijící opomenutí. Aplikace a to, co víme o jejich účincích, tak nestojí na pevném, vědeckém základě.
Může to být proto, že pořád jsou vlastně novinkou. „Psychoterapii studujeme po sto let. Intervence založené na mobilních telefonech možná tak dvacet. Zbývá toho hodně dohnat,“ soudí Goldberg. Jistou šanci, že mohou být užitečné, jim potenciálně přiznává v prevenci a doplnění tradičních léčebných forem. I tak však zdůrazňuje, že zatím jsou pro to jen slabé důkazy.
