Už jen do příštího víkendu je v muzeu Stará radnice v Hranicích k vidění výstava plyšových medvědů různých velikostí i typů. Jde o část obří sbírky Svatavy Ryparové ze sousedního Klokočí.
Majitelka plyšových medvědů už hodlá s jejich vystavováním skončit. „Převážení a opětovné uskladňování je dlouhý a vyčerpávající proces,“ vysvětluje.
Své první plyšáky dostala zhruba před šestnácti lety. S kamarádkou se jim tehdy nepodařilo dostat na výstavu plyšových medvídků, a tak se Ryparová rozhodla uspořádat si vlastní.
„Všude možně jsem si vypůjčila nebo sehnala nejrůznější plyšové medvědy, podařilo se mi jich získat asi tři sta. Pak jsem pozvala rodinu a přátele, čímž moje sbírka začala. Medvědů potom dál přibývalo,“ popisuje své začátky.
Po třech letech už jich měla přes dvanáct stovek, a proto se rozhodla udělat si specializovaný kurz šití.
„Bylo potřeba naučit se, jak medvědy správně opravovat, aby člověk třeba špatným rozpáráním nenadělal ještě víc škody. U plyšových medvědů je nutné dobře znát, jak fungují klouby, hlavně jak a čím se správně spojují. Když například vypářete jen ručičku, abyste ji opravili, tak je to v podstatě k ničemu, protože kloub je vložený do tělíčka. Prvně je proto potřeba otevřít to,“ přibližuje Ryparová.
Medvěd baribal
V Hranicích jsou k vidění stovky medvědů z její kolekce. Největším, a tudíž jedním z hlavních lákadel pro děti je medvěd baribal sedící hned u vchodu.
„Dostal ho jeden známý k padesátinám, ale nevešel se mu do bytu. Tak si ho dal na chatu, kde se na něj ale prášilo, takže když tam byl můj bratr, tak ho vyměnil za lahev slivovice a daroval mi ho,“ směje se sběratelka.
Její nejmenší medvídek je vlastnoručně vyrobený a vejde se do obalu od rtěnky. Nyní je však „nezvěstný“.
„Na výstavě jsem ho nenašla. Myslím si, že se bohužel někde ztratil či někam zapadl. V takovém počtu už je těžké všechno uhlídat,“ říká Ryparová.
Klub medvěďátek
Všichni její vlastnoručně vyrobení medvědi mají jméno. „Všechny, které šijeme i v rámci klubu medvědářek, vždy pojmenováváme. Ostatním většinou říkám moji kluci,“ popisuje sběratelka.
Nejstarším exemplářem je kousek z roku 1930. Podle Ryparové je přitom často náročné dopátrat se původu, roku nebo země výroby.
„U některých darovaných medvědů mi dotyčný například řekne, že ho má od dětství, takže si to člověk spočítá. Horší je to u zachráněných kusů, které zůstaly někde vyhozené. Některé medvědy lze ale dobře poznat podle způsobu, jakým jsou ušití. Třeba ti od české značky Hamiro mají typické kulaté hlavy.“
K vyhazování není důvod, vše se dá opravit
Každého zachráněného plyšáka čeká náročné čištění a oprava. „Medvídci by se neměli vyhazovat, jelikož všechno se dá opravit, byť ne každý je hned pěkný a čistý. První krok je vždy dát ho do mrazáku, aby se zlikvidovali roztoči, hmyz a podobně. Poté je čistím. Některé typy se nemohou namáčet, natož abych je dala do pračky. Používám na ně proto speciální český výrobek na perské koberce – prášek, který se pak vyčesává a vysává. To je taková první důležitá očistná kůra. Potom opravuji, co je potřeba – rozpářu je, dám nové klouby, oči a podobně. Je to vždy velmi náročná operace,“ shrnula sběratelka.
Ta působí v jednom z českých klubů medvědářek Teddy Bear, v rámci kterého se jezdí společně na výstavy.
Například do Prahy, kde bývá každým rokem přehlídka plyšových medvědů či akce Doll Prague nabízející panenky a medvědy z celého světa.
„Tam vždy dominují hlavně Rusky, ty jsou v šití medvědů nepřekonatelné. Pro nás je to opravdu jen koníček, nevyděláváme si tím. Na výstavách sice můžeme něco prodat, ale málokdo svého medvěda prodat chce. Já své spíše rozdávám jako dárky,“ líčí sběratelka.
Ušít medvěda jí trvá zhruba dvacet hodin, záleží však samozřejmě na velikosti a použitém materiálu.
„Šiju, když mám pro koho nebo když potřebuji relaxovat. U nás se ale potřebné materiály na medvědy špatně pořizují, nejlepší nabídka je v Německu. Také ráda plstím a tvaruju medvědy z ovčí vlny,“ osvětluje Ryparová, která má ve sbírce od každého medvěda pouze jeden kousek.
Medvědi slouží jako zateplení půdy
Katalogy s původem a fotografiemi si nevede, všechny exempláře si nicméně pamatuje.
„Asi už není žádný medvěd, kterého bych do sbírky ještě nutně chtěla. Možná medvídka Steiffa. Líbil by se mi třeba původní Steiff na kolečkách. Když se ale takový někde náhodou objeví, tak je o něj velký boj a jde se do částek, které nejsem ochotná dát,“ říká žena, jejíž sbírka už bude k vidění zřejmě jen párkrát. Proces přípravy na výstavu a uskladňování medvědů zpět na půdu je totiž velmi náročný.
„Jsou převáženi a skladováni v pytlích, kterých je vždy kolem stovky. Když nejsou na výstavě, tak jimi mám zateplenou půdu. Ta je ale bez schodů, takže při převozu musím mít s sebou vždy tři nebo čtyři lidi, aby mi pomáhali. Po výstavě navíc musím všechny medvědy zkontrolovat. Nemůže se totiž stát, abych je dala zpátky na půdu třeba navlhlé. Každý mi tak musí projít pod rukama. I proto, abych zjistila, jestli třeba nemají utržené ruce a podobně, neboť to se při převozu stane velmi jednoduše,“ popisuje Ryparová.
