Vlastivědné muzeum v Olomouci, jehož zřizovatelem je Olomoucký kraj, patří mezi největší kulturní instituce v kraji. Z hlediska rozsahu sbírky se řadí mezi největší muzea v České republice.
Z tohoto důvodu čeká nového šéfa nelehká situace. „Je to pro mne skutečně nepříjemná situace. Přesto doufám, že projekty dotáhneme,“ říká Ráliš.
Dal jste si v souvislosti s muzeem nějaké novoroční předsevzetí?
To ještě ne, protože jsem k 1. lednu teprve nastoupil a chtěl jsem se nejdříve se všemi kolegy seznámit.
Co jste říkal na to, když vám z Olomouckého kraje zavolali, zda byste nemohl nastoupit o měsíc dřív?
Moc potěšený jsem nebyl. Od října, kdy jsem vyhrál výběrové řízení a byl jsem krajskou radou jmenován, jsem si udělal harmonogram předání práce na Academia Film Olomouc a najednou nastala tahle situace. Bylo ale zjevné, že muzeum to potřebuje, a aby nebyl delší mezičas bez ředitele, vzal jsem to. Souvisí to právě s projekty, které jsou teď primární problém, který řešíme.
Probíhá interní kontrola z kraje na všechno, co se v kontextu projektů odehrává. Zároveň běží externí odborný i právní audit, kde si nechávám každou z činností posoudit, abych měl naprostou jistotu, že nebudu poškozovat kraj.
Jsou projekty ohrožené?
Mám stejný přístup jako speciální 601. skupina speciálních sil v Prostějově a to heslo je „Počítej s nejhorším, doufej v nejlepší.“ Ano, projekty ohrožené jsou. Protože netušíme, v jakém stavu vyšetřování je a projekty jsou v poslední fázi realizace, musím být jako statutár muzea extrémně opatrný v jakýchkoli krocích. Jako paralelu si můžeme vzít kauzu Opencard (projekt elektronické karty v Praze, podle kritiků zkorumpovaný a extrémně předražený), to je zrcadlová situace.
V čem?
Přišel jsem k něčemu, kde už byly uzavřené smlouvy. Stejně jako pan docent Svoboda tehdy v Praze (exprimátor Prahy Bohuslav Svoboda dostal v souvislosti s kauzou Opencard podmíněný trest. V prosinci pražský městský soud požádal Sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání (kauzou se policie zabývá od roku 2010, pozn. red.). Kdybych všechno podepsal na základě smluv bez rozmyslu, velmi pravděpodobně mohu neplnit svou roli řádného hospodáře a skončit obviněný stejně jako on.
Jakub Ráliš● Narodil se v roce 1983. |
Co se teď s projekty děje?
Probíhá interní kontrola z kraje na všechno, co se v kontextu projektů odehrává. Zároveň běží externí odborný i právní audit, kde si nechávám každou z činností posoudit, abych měl naprostou jistotu, že nebudu poškozovat kraj. Ne že bych měl nějaké podezření, ale dostal jsem to od rady kraje jako individuální úkol. Budeme vědět, jak s projekty pokračovat dál. Doufám, že je dotáhneme, ale zároveň musím v každém okamžiku být hrozně precizní vůči kraji i Evropské unii, která je údajně poškozenou stranou. Je to pro mne skutečně nepříjemná situace.
Předchozí ředitel skončil dřív s vysvětlením, že v muzeu není dobrá atmosféra. Jaká je nálada teď?
Atmosféra se vyčistila zásadním způsobem. Na lidské úrovni to samozřejmě není příjemné, kolegové se účastní vyšetřování, jezdí na výslechy do Ostravy, všichni spolupracujeme, jak je to možné. Na druhou stranu myslím, že to není nic, co by zásadně narušovalo chod muzea.
Jak byste shrnul svoje vize?
Jdu do toho s tím, že muzeum je zavedená, funkční, stabilní instituce s kreditem a společenskou odpovědností. V tuto chvíli je potřeba dát velký prostor internímu týmu. Lidé mají skvělé nápady. Když řeknu konkrétní příklad, máme tu teď putovní výstavu o Rudolfu II., která je zajímavá, ale s naším krajem, upřímně, nesouvisí. Neříkám, že to nedává smysl, ale je to typ výstav, které se budeme snažit potlačit. S tou vizí jsem do toho šel, zaujmout specifické regionální publikum. O to víc si myslím, že to bude přitahovat turisty.
Představujete si nějakého typického návštěvníka?
Neexistuje žádná typická cílová skupina muzea ve smyslu, že toto je pro děti, toto pro seniory. Každá výstava musí být zpracována tak, aby to bylo pro absolutně nejširší veřejnost. Z toho i vycházejí odborníci, když dělají nějakou expozici.
Četl jsem, že muzeum má milion nebo dva sbírkových předmětů. Kolik jich tedy je?
Nevíme. Velká část fondu není zpracovaná, ale odhadujeme dva miliony. Naše sbírka je druhá největší v republice. Některé jsou drobné věci, entomologie, hmyz. Pro představu Národní muzeum v Praze jich má asi dvacet milionů, všechna ostatní mají dohromady zhruba šest. Máme skutečně obrovský problém s depozitáři. Objekty jsou v havarijním stavu a do toho skoro jedny z těch nejcennějších věcí, archeologické nálezy, které vykope pan docent Peška v Archeologickém centru, leží někde v krabicích. Tím trpí hmotné i nehmotné dědictví našeho kraje. Do muzea jsem šel s tím, že bych rád podporoval otevřenost, přibližoval odbornou práci muzea, co a proč dělá. Většinou jsou totiž vidět jen výstavy, což je třešnička na dortu třeba v daném sbírkovém fondu. Hlavní náplní práce muzea je ale sbírková činnost.
Jak problém s depozitáři vyřešit?
V Olomouci už se o tom mluví deset let. Na stole je několik scénářů. Spolupráce Univerzity Palackého a kraje třeba v Hanáckých kasárnách nebo ve spolupráci s fakultní nemocnicí ve fortu Tafelberf. Je a bude to jedno z hlavních témat mého působení tady.
Co vás inspiruje?
Při rozvoji bychom se měli inspirovat nejen v Národním muzeu, ale i v zahraničí, a to i s přihlédnutím ke konzervativnosti takovéto instituce. Jde o regionálnost. Olomoucký region za nás nikdo jiný zkoumat nebude, ani v Brně, Praze, natož Berlíně. Náš primární úkol je zachovávat hmotná a nehmotná dědictví, učit o něm společnost, předávat ho budoucím generacím. To považuji za zásadní.
Chtěl byste se tedy držet slova „vlastivědné“ v názvu?
To bych neřekl. Radši říkám „muzeum v Olomouci“. Většina lidí a odborníků ten název „vlastivědné“ nemá moc rádo, mimochodem se znovu objevil v devadesátých letech, má to ten obrozenecký charakter z 19. století, kdy to bylo pochopitelné. V Národním muzeu se nám za ten přívlastek s nadsázkou trochu smějou. Mají ho tedy všechna krajská muzea v Olomouckém kraji, akorát ho nepoužívají, protože třeba je v daném městě jen jedno. Nejde tedy o vlastivědu, ale regionální povinnosti, co se týče fungování.
Jak tenhle regionální rozměr posílit?
Chtěl bych aktivity více zaměřit na lidovou kulturu, tradiční řemesla. Ve spolupráci s krajem máme shodu, že by se mělo Centrum pro tradiční lidovou kulturu a řemesla posílit v muzeu i na kraji coby poradní organizace. Třeba rozšířením cen pro tradiční lidová řemesla, spoluprací subjektů lidové kultury, je třeba informační portál. Když někdo přijede na Hanou, aby věděl, co se kde odehrává a zároveň si mohl koupit řemeslné výrobky. Po zhruba 150 letech se zase konečně v zemědělství nebo v řemeslech vracíme k našim předkům. Teď třeba ze zájmu, za nějakou dobu nám možná nic jiného nezbyde.
Společnost stojí na rozcestí
Může mít muzeum takový přesah?
Má společensky obrovskou relevanci a v současné době klimatických změn a ve společnosti, kde nedokážeme dohlédnout ani za roh, pak o to větší odpovědnost a důležitost. Naše depozitáře také mohou být brzy jediné místo, kam se lidé půjdou podívat na to, jak to bylo. Trochu nadsazuji, ale ne moc.
Jsme na tom jako společnost tak zle?
Jsem spíš zastáncem přístupu kamaráda profesora Bárty, který říká, že naše společnost stojí na rozcestí a je otázka, jak se k tomu postavíme. Změna naší civilizace se děje, i když ji třeba nevnímáme, protože se jí účastníme.
Jak to vypadá s dokončením rekonstrukce zámku v Čechách pod Kosířem?
Půjde o 150, možná dvě stě milionů korun. Objekt je ale natolik velkým klenotem našeho kraje, že si to zaslouží.
V Olomouci uvažujete o nové historické expozici. O čem by měla být?
Je to píseň budoucnosti. S nějakými obměnami je současná expozice stará přes dvacet let. V tuto chvíli nesplňuje muzejní standardy veřejnosti 21. století. Je to ale opravdu velká investice. Pokud se budeme inspirovat relevantními institucemi, jako je třeba Národní muzeum, což není žádný evropský nadstandard z hlediska financování, pořád se bavíme o padesáti šedesáti tisíci korunách za metr čtvereční. Protože jde o desítky milionů, rád bych to dělal až ve chvíli, kdy budeme mít peníze na celý podnik. V kontextu havárií a státního rozpočtu si neumím představit, že na to v horizontu dvou tří let dosáhneme. Budeme se snažit hledat granty.
Pravda je, že od první zmínky o nové výstavě v arboretu uplynulo přinejmenším pět let, než byla na podzim instalována.
Časový rámec nových výstav je přesně takový. Teď v lednu jsme teprve kolaudovali. Dodělával se tam zemědělský objekt, bývalý prasečák. Vznešeně tomu říkáme zemědělské muzeum, ale je to skutečně rozšíření arboreta. Bude to hodně směřováno na hospodaření našich předků, jak se pracovalo s půdou, které plodiny na Hané rostly... Plánujeme spolupracovat s Ústavem experimentální botaniky, abychom ukázali rozdílný přístup k rostlinám v minulosti a v současné vědě. Myslím, že to bude obrovsky zajímavé.
Zachytil jsem, že byste se rád věnoval Libavsku, které je vaším velkým zájmem. O co by se jednalo?
To je moje dlouhodobá vize, kterou bych opravdu rád prosadil. Může mít víc fází. Finální by mohla být stálá expozice, možná nějaké mezioborové centrum. Oblast Libavska je strašně zajímavá z pohledu přírodovědy, historie vojenské i společenské. Rád bych vytvořil systematickou spolupráci zatím s občanskými spolky a třeba jim poskytl institucionální zázemí a dál se bavil s krajem a jinými muzei, kam v tomto směru jít. V evropském kontextu je oblast Libavé unikátní.
