Jedna zatáčka za druhou, do kopce anebo z kopce. S izraelským poručíkem Lahavem Golanem projíždíme po staré silnici podél hranice s Libanonem. Nepřehledný terén zarostlý keři a stromy. Tu a tam vinice zalité sluncem. Skoro Itálie, kdyby tu nebyly kilometry ostnatého drátu.
„Je to zvyk kibuců od jejich založení, kdy se často musely bránit,“ říká mi Lahav, když se ptám, jestli by nestačil jeden vysoký plot. Místy je ale i oplocení málo, střídá ho vysoká betonová zeď, až teprve za ní se táhne hraniční čára. Bloky brání tomu, aby někdo po Izraelcích či turistech přes hranici střílel. Nová silnice od pobřeží ke Golanům je sice už v bezpečné vzdálenosti, ale tou starou, hodně klikatou a nepohodlnou, někteří stále jezdí. Třeba farmáři.
Mohla z toho být další válka, ale Hizballáhu chybělo jen pár metrů. Právě tady se před zhruba třemi roky našel jeden ze šesti tunelů, jimiž se Hizballáh snažil prokopat do Izraele.