„Lámou mě, lámou,“ říká. „Nevylučuju, že se to někdy stane, ale na to je čas. Dokud náš malý Ondra nebude aspoň na základce, nechtěl bych nikam jezdit.“
Ondřeji Moravcovi mladšímu jsou nyní tři roky.
Do školy má zatím daleko.
Prozatím tedy táta přislíbil, že bude u národního týmu pouze příležitostným poradcem. Takovým, který předá těm mladším kus z perfekcionismu, jímž proslul, nebo ze svých střeleckých dovedností.
„Nemám vůbec ambice stát za dalekohledem nebo někomu říkat, jak má lyžovat. To není můj cíl,“ podotkl.
Sport mi nechybí, neklepu se na židli, směje se biatlonový důchodce Moravec |
Život chce mít barvitější.
Poprvé si ve Světovém poháru roli poradce vyzkoušel v prosinci při třetím kole v Hochfilzenu. V areálu, kde se v roce 2017 málem stál mistrem světa ve vytrvalostním závodě. Pouhé 3,3 sekundy tehdy Moravce ze stříbrné pozice dělily od vítězného Američana Baileyho.
ROK 2017. Ondřej Moravec se raduje ze světového stříbra ve vytrvalostním závodě na šampionátu v Hochfilzenu. Cekem získal na vrcholných akcích (ZOH a MS) za kariéru devět medailí, více než jakýkoliv jiný český biatlonista nebo biatlonistka.
Letos chtěl původně vyrazit do Hochfilzenu pouze jako divák, aby si oživil vzpomínky. Ale poté, co rakouská vláda vyhlásila nový lockdown a závody se konaly bez fanoušků, přijal roli týmového poradce.
„Ty se vracíš?“ dobíral si ho například někdejší švýcarský soupeř Benjamin Weger, když bývalý český biatlonista vyrazil projet se po trati.
„Ale to byly spíš vtipy,“ vyprávěl Moravec. „Viděli přece, jak se na těch lyžích plácám a že nejsem ve stavu, abych vzal flintu a šel závodit.“
Dát poslední ránu je blaho jako při orgasmu, tvrdí bývalý biatlonista Moravec |
Poklábosil s Ole Einarem Björndalenem i Darjou Domračevovou, pozdravil se s dalšími známými. „A snažil jsem se být nápomocný týmu.“ Při jednom závodu stál na střelnici, při dalším zase předával informace u tratě.
„Je to tam jiné než u televize, kde neustále dostáváte ty nejzásadnější informace. Někde na kopci je naopak lovíte,“ porovnával.
Ne že by ho zapomněli vybavit týmovou vysílačkou. „Jenže i v té se toho na můj vkus moc nedělo. Dnes už má každý u sebe mobil a sám si tam hledá, co potřebuje.“
V Rakousku si naplánoval i soukromý třífázový trénink. Ráno vyrazil na skialpy a přes den ještě dvakrát na biatlonový trénink. „Načež jsem byl večer po šesti hodinách zatížení úplně mrtvej,“ přiznal. „Předchozí měsíc jsem skoro nic nedělal. Měl jsem trable s loktem, tak jsem byl až neuvěřitelně vyplej.“
A co se týče střeleckých pokusů...
„Tak nic. Flintu už skoro nevezmu do ruky. Od doby, co jsem skončil, jsem si byl zastřílet jen jednou. Až mě překvapilo, že mi to šlo dobře.“
Biatlonový svět nyní pospíchá k čínskému olympijskému vrcholu, Moravec však nepociťuje ani tu nejmenší lítost, že dal kariéře sbohem necelý rok před olympiádou, která by byla už jeho pátou.
Jak odcházel poslední mohykán. O Moravcovi, rafanech i Jágrově elektrokole |
„Jo, chtěl jsem se podívat zase jednou na svěťák, protože mi trochu chyběl ten život, který jsem 20 let žil. Ovšem závodění mi vůbec nechybí. Jsem fakt vyzávoděný,“ ujišťuje. „Našich kluků jsem se při tréninku vůbec nedokázal držet a holek jen trošku, na strašně krátkou vzdálenost. Když jsem potom viděl, jak ti kluci při závodě trpí a jaký je to hrozný mazec, říkal jsem si: To už fakt nechci zažívat.“
Při březnovém ukončení kariéry dal najevo, že si vezme nějaký čas na rozmyšlenou, než si ujasní, čím se chce v budoucnu zabývat.
VELKÉ BŘEZNOVÉ LOUČENÍ. Ondřej Moravec s rodinou v cíli svého posledního závodu v Novém Městě.
„Teď zrovna dělám tři věci,“ hlásí.
Jako ambasador pomáhá s PR firmě Levit vyrábějící kola.
VÝSLEDKY: Přehled závodů v biatlonové sezoně 2021/22 |
Pracuje i na skialpovém projektu Dynafit Second Life, který se věnuje udržitelnosti vybavení.
A zároveň se podílel na organizaci čtyřdenního skialpového festivalu, jehož přípravu však narušily nejnovější epidemická omezení.
„Tyhle tři věci si mě tak nějak našly. Ani bych tomu neříkal práce, je to spíš zábava. Takže jsem víceméně pořád doma,“ říká.
Zatímco dříve byly jeho děti zvyklé, že táta neustále někam odjíždí, teď si navykly na pravý opak. Což mu pětiletá Rozárka dala doma v Letohradu náležitě najevo.
„V listopadu jsem jel do Hradce Králové na setkání dealerů Levitu a zůstával jsem tam přes noc. Od Rozárky jsem dostal hrozný kartáč, že jedu pryč, jak je to možné.“
Odcházející Moravec: Mrzí mě, že jsem se nemohl rozloučit se spoustou lidí |
Na jaře si přál, aby konečně stíhal dělat úplně obyčejné věci.
Alespoň částečně si to splnil.
„Třeba teď, když jsem vyráběl vánoční dárky. S kamarádem jsme dělali lezeckou stěnu,“ popisuje. „Jen práci kolem baráku jsem moc nedal, nebyla energie. V létě jsem byl v Kyrgyzstánu, šíleným způsobem jsem se tam odpravil, a to mě na nějaký čas zabrzdilo. Ale nejsem z toho nervózní. Bude i další rok, není kam spěchat.“
