Marcel Winter se narodil 26. března 1948 do zubařské rodiny v Hradci Králové. Matka Helena byla závodní zubařkou v Gumokovu, otec Arnošt do roku 1948 vlastnil v Hradci pět ordinací. Po únorovém převratu je musel za jednu korunu prodat. Jako soukromý zubař působil i po komunistickém puči.
„Znám to z vyprávění tak, že hradecký advokát požádal jménem otce tehdejšího předsedu odborů Antonína Zápotockého, aby byla dentistovi Arnoštu Winterovi povolena zubařská praxe. A Zápotocký s tím údajně šel za Klementem Gottwaldem, který mu odepsal, že se dentistu Winterovi povoluje zubařská soukromá praxe na doživotí,“ líčí syn Marcel.
Soukromou ordinaci otec provozoval u sebe doma. „Přišel jsem ze školy a v jídelně nebo v obývacím pokoji obyčejně seděli tři, čtyři nebo pět lidí a čekali na ošetření zubů. Já vytáhl sešity, dělal úkoly a oni na mě koukali. Když v šest přijela maminka, tátovi pomáhala jako instrumentářka. Otec skončil třeba v devět nebo v deset večer,“ vypráví.
Přestože ordinace mohla sloužit, režimu byla trnem v oku: „Otec měl v posudku, že je brzda socialismu. Když mi bylo třináct nebo čtrnáct, vtrhla k nám v kožených kabátech StB a ordinaci zapečetila. Ale protože otec měl povolení, onen známý advokát opět odjel na Hrad a tam ho předložil. Byl jsem svědkem, jak za čtyři dny přišli ti samí pánové a ordinaci rozpečetili.“
Snil o divadle, ale musel jít na soustružníka
Na přelomu 50. a 60. let vychodil Marcel Winter devítiletku v Hradci Králové. „V páté třídě mě začalo bavit divadlo. Hned vedle nás bydlel herec Stanislav Zindulka. A když mi bylo 16 nebo 17 let, hrál jsem v ochotnickém souboru v Hradci a pan Zindulka mě učil jevištní řeč. Divadlo jsem miloval,“ vzpomíná.
Sny o studiu však brzy vzaly za své. Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu měl Marcel problém dostat se na střední školu. A tak se vyučil soustružníkem.
„Měl jsem možnost jít dělat buď horníka do Ostravy, což mamka zamítla, anebo nějaký kovoobor v Hradci. Tak mi nezbylo než se učit soustružníkem kovů. A protože jsem nesměl být přijat na střední školu, musel jsem dělat strojní průmyslovku večerně. Otec byl brzda socialismu, takže syn neměl nárok,“ poznamenává.
V roce 1968 maturoval a ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy nastoupil na vojnu. Když přijela vojska, sloužil v Týništi nad Orlicí a byl členem Svazu vojenské mládeže. Jednou za měsíc jezdil do Prahy na schůzi. Jedna byla v lednu 1969, krátce po smrti Jana Palacha.
Kde je tátovo zlato, ptali se ho na výslechu
„Vracel jsem se ke Kotvě a najednou jsem viděl průvod k uctění Jana Palacha, tak jsem se přidal. Studenti nám četli z balkonu jeho poslední slova a to ve mně zanechalo obrovský dojem. Byl jsem tam jediný v uniformě a šel s tím průvodem až na nynější Palachovo náměstí. Když se zpívala hymna, salutoval jsem a všiml si, že mě fotí a filmují. Až později jsem zjistil, že to byli lidé ze sledovacího útvaru StB,“ vypráví.
Tím měl zaděláno na další problémy. Po vojně pracoval ve strojírenských Závodech Vítězného února v Hradci Králové:
„Jednou za mnou přišli dva milicionáři se samopaly a vedli mě přes celé ZVÚ až dopředu k bráně. Dovedli mě do krytu civilní obrany, ten byl pod zemí, doprostřed místnosti mi dali židli a chodili kolem. Ptali se, kde nechal můj táta schované zlato. Otec zemřel tři dny před Vánoci v roce devětašedesát.“
Vystřídal bezpočet převážně dělnických profesí, dělal brusiče, lisaře, soustružníka, frézaře, skladníka, řidiče multikáry, pracoval v jídelnách, restauracích a obchodech s potravinami.
„Musel jsem projít patnácti zaměstnáními a čtyřikrát se stěhovat. Dokonce přišel příkaz, že Winter nesmí být zaměstnán šedesát kilometrů v okruhu Hradce Králové,“ pokračuje. Tehdy také podepsal výzvu Dva tisíce slov.
Po sporu v samoobsluze skončil ve vězení
Největší šikanu od komunistického aparátu odstartovala událost na sklonku 70. let. Když se Winter dozvěděl, že v Hradci chtějí otevřít první samoobsluhu otevřenou i v sobotu a neděli, přihlásil se, a protože nebyl nikdo jiný, vzali ho. Avšak jeho situaci zkomplikoval zdánlivě malicherný incident na prodejně, kde si jeden nakupující stěžoval, že chleba je moc teplý.
„Řekl jsem mu, ať si ho strčí do lednice. Všiml jsem si, že měl obrovský zlatý prsten s černým kamenem. Podíval se na mě se slovy, že toho budu litovat,“ vzpomíná.
Po brzké inventuře Wintera nařkli, že má v pokladně manko šedesát tisíc korun, a poté ho propustili z práce. Musel chodit na výslechy: „Kriminalisté mi tenkrát řekli: Přiznej se, nebo ti z manželky uděláme kurvu a všechny tři děti skončí v dětském domově. Musím se přiznat, že mně tekly slzy.“
Skončil v hradecké vazební věznici a nakonec ho ve vykonstruovaném procesu odsoudili na dva a půl roku vězení za údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Psal se rok 1981. Ve vazbě strávil devět měsíců, pak ho přemístili do nápravně výchovného ústavu Libkovice pro mladistvé. Ve vězení se seznámil s Václavem Bendou, signatářem Charty 77 a spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Po propuštění střídal další dělnické či pomocné pracovní pozice. S manželkou a dětmi se přestěhoval za prací z Hradce Králové nejprve do Mladé Boleslavi a nakonec do Prahy.
Léta pěstuje česko-vietnamské vztahy
Po revoluci ho zkušenosti se zaučováním Vietnamců na dělnických pozicích přivedly k zájmu o zdejší vietnamskou komunitu a o vzájemné česko-vietnamské vztahy.
Do Vietnamu se poprvé vypravil v roce 1994, o tři roky později spoluzaložil Česko-vietnamskou společnost, jíž třináct let předsedal. Dnes je jejím doživotním čestným předsedou.
Za angažmá při prohlubování česko-vietnamských vztahů se dočkal řady uznání. V roce 2012 získal ocenění Vizionář roku, řadou cen byl poctěn také na mezinárodních veletrzích v Hanoji.
