Když se muži, ženy a děti plahočili příletovou halou v Irbílu, novináři je zahrnuli otázkami. Většina z přijíždějících ale hleděla do země. Cestou do Běloruska věřili, že začnou lepší život v Evropě, jak jim slibovaly cestovní kanceláře. Ukázalo se ale, že se stali pěšci v evropské migrační bitvě.
Repatriační let je dopravil na místo, za jehož opuštění často zaplatili své celoživotní úspory. Většina z 400 navrátilců pocházela z autonomní oblasti Kurdistán. Nyní se někteří z nich rozpovídali o útrapách, kterým čelili u hraničních plotů v Evropě, a o tom, že se vážně obávají o svou budoucnost.
Podle listu The Washington Post se migranti shodují, že Irák opustili zejména kvůli beznaději. „Nedá se tu žít. Nejde tu sehnat žádná práce, takže tu nemáme budoucnost,“ líčí třiadvacetiletý Mohamed Rašíd, jenž po výpravě do Běloruska zůstal zcela bez peněz a musí začít od nuly.
Přestože Irák patří k velkým exportérům ropy a výtěžek z jejího prodeje tvoří devadesát procent jeho příjmů, země zápasí s tíživým nedostatkem elektřiny a časté přerušování dodávek vytváří sociální napětí. Třetinu potřebného plynu a elektřiny Irák odebírá ze sousedního Íránu.
Zemi kromě toho sužuje rozsáhlá korupce či rozepře mezi mnoha ozbrojenými uskupeními. Více než čtvrtina mladých lidí je bez práce, obyvatelé rovněž nemají přístup ke zdravotní péči a vzdělání.
 |
Někteří z migrantů na otázku novinářů, proč svou vlast vůbec opustili, na letišti odpověděli. „Tato slova ani nemohu vyřknout. Kdo se v této zemi opováží říct nahlas pravdu?“ ptá se muž s tváří zakrytou šátkem.
Západ obviňuje běloruský autoritářský režim z toho, že láká migranty z krizových oblastí do své země a pak je posílá k hranicím s EU. Minsk se tak podle západních států mstí za sankce, které EU na Lukašenkův režim uvalila kvůli porušování lidských práv. Běloruská strana podobná obvinění odmítá.
Iráčané uvěřili slibům, že mohou žít lépe
Zpočátku to vypadalo jako jedinečná příležitost. Sociální sítě zaplavila oznámení, že Bělorusko zmírnilo vstupní pravidla pro přijíždějící z Blízkého východu. Stačilo zaplatit za Běloruskem organizovaný cestovní balíček obsahující víza, letenky a ubytování v Minsku. To vše na sítích doplňovaly fotografie migrantů nastupujících do autobusů či taxíků mířících k Polsku.
Aby si Rašíd mohl cestu dovolit, prodal své auto a další cennosti. Osmnáctiletý Alat Otman z kurdského města Sulejmánie zase použil peníze, které během posledních čtyř let našetřil prací v místní restauraci. Podle německého listu Der Spiegel většina migrantů zaplatila za cestovní balíček kolem tří až šesti tisíc dolarů (67 až 135 tisíc korun).
V Minsku se hromadí migranti. Jedni se na nich snaží vydělávat, jiní se bojí |
Naděje zavládla i v táborech pro vnitřně vysídlené, kde zůstává tisíce lidí, které z domova vyhnalo tažení Islámského státu proti irácké jezídské menšině. „Čekali jsme na tuto šanci dlouho. Už jsme nechtěli být závislí na humanitární pomoci,“ líčí šestatřicetiletý Hussein Chuder, jenž se na cestu vydal se svou manželkou i matkou. Nyní jsou všichni zpět v Iráku.
Kurdští představitelé podle TWP trvají na tom, že lidé, kteří odešli do Běloruska, se stali kořistí obchodníků s lidmi. Navrátilci ale vypověděli, že po letech beznaděje odešli dobrovolně s vidinou na lepší život.
V Bělorusku ale postupně přišli o všechno, co měli u sebe. „Taxikáři si za cestu k polským hranicím účtovali 300 dolarů na hlavu (6 700 korun), v hotelech neustále zdražovali. Všichni na nás chtěli vydělat,“ líčí Rašíd.
Návrat byl poslední ranou
To nejhorší přišlo na hranicích, kde běloruská pohraniční stráž migrantům pomáhala do Polska a Litvy. Tam je ale zbili a urychleně natlačili zpět.
„Když jsme se vrátili, Bělorusové nás mlátili tyčemi a řvali na nás,“ líčí Otman, jenž společně s dalšími tisíci utečenci strávil na hranicích několik týdnů v mrazech a bez dostatku jídla. „Viděl jsem, jak se jeden Iráčan utopil, protože ho Bělorusové nahnali do řeky. Neuměl plavat,“ dodává.
Běloruské síly pomáhaly migrantům přes hranice do Polska, připustil Lukašenko |
„A to všechno pro politiku. Nikdo nám nepomohl. Nikoho to nezajímalo,“ konstatuje Otman, jehož k návratu domů nakonec přesvědčila matka. „Byl jsem připraven tam zůstat a klidně zemřít. Vrátil jsem se kvůli ní,“ líčí s tím, že pokud sežene peníze, zkusí se do EU dostat znovu.
Návrat do Irbílu byl pro utečence další ranou. „Když jsem se vracel, cítil jsem se hrozně,“ popsal Rašíd. „Všude byli novináři, ale nikdo nám nenabídl ani vodu. Odešli jsme, protože jsme chtěli najít lepší život. Ne proto, abychom se vrátili hladoví a žízniví,“ uzavřel Chuder.
Solidarita s uprchlíky
Na podporu uprchlíků na polsko-běloruské hranici v pondělí v Praze demonstrovalo asi 70 lidí. Protestující kritizovali postup Polska proti uprchlíkům, azylovou politiku Evropské unie i postoj některých zástupců vznikající české vlády. Akci pořádala organizace Kolektiv 115.
Demonstranti se sešli na Jungmannově náměstí. Měli transparenty s nápisy například „Solidaritu s uprchlíky místo policejních obušků“, „Pryč s pokrytectvím Evropské unie: Otevřete hranice“ nebo „Solidaritu s uprchlíky“.
Zazněla také série projevů. Řečníci mimo jiné odsoudili režim běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka a kritizovali polské vracení uprchlíků na běloruské území bez možnosti požádání o azyl. Vyjádřili nesouhlas i s představiteli české ODS, kteří vyzvali končící vládu, aby nabídla Polsku pomoc vysláním policejní jednotky.
Podle Magdy Faltové ze Sdružení pro integraci a migraci Polsko porušilo několik mezinárodních úmluv, včetně unijního práva. Faltová vyzvala polskou vládu, aby uprchlíkům poskytla pomoc, přístřeší a zdravotnickou péči.
